Domy

„Domi sue quilibet rex.“ - „Ve svém domě každý králem“, praví latinské přísloví.

Budování pečlivě ohraničených prostor, v nichž jsou všichni sami sebou, silní a spokojení. Vlastních domů a domovů. Pospolité rodiny či semknutá příbuzenská společenství v nich navozují pocit bezpečí a klidu. Doma mezi svými, chráněni před světem „tam venku“.

Rodinná či rodová obydlí si lidé budují odpradávna - zatím první známá, jednoduchá byla odhalena v Olduvaiské rokli v Tanzanii a jejich stáří se odhaduje na 1.900  000 let, tedy dávno předtím, než se nám začalo říkat Homo sapiens neboli člověk moudrý.

Ticho a bezpečí domovů nás odpradávna vedlo k přemýšlení, plánování a tvořivosti. Ze svých soukromých hájemství jsme začali utvářet svět.


Korsika, 2007 


Ostrov vůní, Ostrov kontrastů nebo také Hora v moři, vypalovaná středozemním Sluncem a omývaná slanými vodami Ligurského a Tyrhénského moře. Tak ji odedávna nazývali ti, kteří na ni vstoupili první, stavěli tu domy a zakládali osady. Nejdříve to byli antičtí Řekové, ti ji pojmenovali Kalliste neboli Nádherná, Etruskové a Kartaginci. 

Je jedním z možných rodišť slavného Kryštofa Kolumba, narodil se zde i neméně známý Napoleon Bonaparte.

Rosslare, Irsko, 2012 


Ve vesnici najdete jen to nejnutnější - pár penzionů, několik obchodů, záchrannou stanici, kostel a banku. A na skalnatém břehu pomník námořníkům a velrybářům, kteří se ze své plavby už nikdy nevrátili domů. 

Přístav slouží lodní dopravě, která tu pendluje mezi Irskem, Velkou Británií, ale také Francií a Španělskem.

Ostrov Inishmaan, Irsko, 2007 


Vzdálené od pevniny, v pobřežních vodách Atlantiku, na svém povrchu nesou Aranské ostrovy stopy osídlení z předkřesťanské a raně křesťanské éry. Zbytky kruhových staveb doby železné napovídají, že vzdor špatné dostupnosti byly obydleny už roku 700 př. n. l. Primitivní způsob života na nich přežíval až do 18. století, i dnes je hrstka přívětivých obyvatel ráda, když někdo přirazí k jejich břehům. Zachovali si původní irskou kulturu, žijí z chovu pár krav v kamenných ohrádkách, rybolovu a po večerech z tkalcovství.

Saint-Cirq-Lapopie, Francie, 2007


Poté, co byla vesnice Saint-Cirq-Lapopie „objevena“ postimpresionistou Henri Martinem, začala přitahovat další umělce a majitele pařížských galerií. Spisovatel a básník André Breton si ji zvolil za svůj domov a prohlásil, že „tady jsem přestal si přát být jinde, snadno se můžete přesvědčit proč.“

Enkhuizen, Holandsko, 2008 


Spolu s městem Hoorn, odkud vyplouvali významní holandští mořeplavci, patřila tato osada k nejbohatším v Nizozemsku, byla dokonce členem Nizozemské východní Indie. Enkhuizen, dříve známý jako Herring City, proslul i díky dlouhé tradici lovu sleďů. Vznikl v pozdním středověku a stal se důležitým přístavem. Dnes je tu skanzen, pod širým nebem představuje rozsáhlou rybářskou vesnici a život bývalého Zuiderzee v 17. a 18. století. 

Bretaň, Francie, 2012 


Keltové, předci dnešních Bretonců, přišli do zdejšího kraje roku 500 před Kristem a nazvali ho „zemí, jež shlíží na moře“. Jejich druhá, silnější vlna sem přišla o tisíc let později z Irska, Walesu a Cornwallu, aby utekla před anglosaskou nadvládou. Zemi se proto začalo říkat Malá Británie, odtud vznikl název Bretagne. 

Dnešní obyvatelé se ke svým dávným keltským předkům, jejich kultuře a tradicím hrdě hlásí. Ke kraji se váže řada pověstí, jako je Tristan a Isolda, ve zdejším lese prý vznikla legenda o Excaliburu, králi Artuši a kouzelníku Merlinovi. 

Muzeum ukrajinské vesnice, Svidník, Slovenská republika, 2013 


Podkarpatská Rus, oblast nám teritoriálně blízká, se dělí na tři etnologické skupiny: nejzápadnější, zasahující na Slovensko, tvoří Lemkové, centrální, přesahující do Maďarska a Rumunska, Bojkové a nejvýchodnější, hraničící na jihu s Rumunskem, obývají Huculové. Po vzniku Československého státu bylo na Podkarpatské Rusi třeba všech, kteří mohli přispět nově vznikajícímu státu s rozdílnými kulturními tradicemi. 

Pobýval tu i Ivan Olbracht, v Koločavě založil školu a načerpal inspiraci pro svá nejlepší díla, včetně novely Nikola Šuhaj loupežník. 

Borovany, Česká republika, 2014 


Krajina rybníků prorostlá borovými lesy, starobylé jihočeské statky, boží muka a kapličky v polích. V této podmanivé zemi leží od konce 12. století obec Borovany. Zpočátku ji vlastnil rod Vítkovců, pak přešla do majetku starého českého rodu pánů z Rožmberka. Do 14. století vybudovali v jižních Čechách rožmberské dominium, kterým konkurovali samotné královské moci v českých zemích. K blahobytu obyvatel Borovan vybudovali i dřevěný vodovod, který sváděl vodu do kašen po celých šest set let, až do dvacátého století.  

Castelo de Vide, Portugalsko, 2011 


Castelo de Vide je jedno z nejlépe dochovaných středověkých měst v Portugalsku. Klenot s dlážděnými uličkami lemovaných vodopády pestrobarevných květin, padajících z oken a balkónů. Nabílené domy, kostely i menší kaple s dvojitými zvonicemi, kašna na náměstí, která po staletí chrlí léčivou vodu. 

Ne vždy byly dějiny idylické - město leží jen pár kilometrů od hranic se Španělskem, sloužilo jako obranná pevnost, jako na jedno z prvních byly použity obléhací stroje.

Bretaň, Francie, 2012 


Bretani se říká francouzské Irsko. 

Její břehy omývají vody chladného Atlantského oceánu, v panenské vnitrozemské krajině se často válejí mlhy, ze kterých vystupují středověké hrady, kamenné domy, zemědělské usedlosti a dvorce. Za dlouhých zimních večerů se v nich rodiny ještě donedávna shromažďovaly v „centru“, velké místnosti pro vyprávění historek, a naslouchaly poetům (vypravěčům, potomkům keltských bardů) a hrdinským příběhům svých předků. 

Bonnieux, Francie, 2017


Region Comtat Venaissin kdysi patřil samotným papežům. 

Připomínají to rezidence z 16. až 18. století, které svědčí, jakou bohatou vesnicí zdejší Bonnieux byla. Domy a paláce z okrových kamenů nedalekých skal, pohled do údolí porostlého vinnou révou, cedrové háje vysázené na příkaz Napoleona a kouzlo starých časů přilákaly umělce. Letní sídla tu mají hollywoodští herci i hvězdy francouzské kinematografie. Uličky provoní Musée de la Boulangerie, které dá nahlédnout do tajů pečení chleba dle prastarých tradic.  

Gordes, Francie, 2017 


Gordes se pyšní titulem nejkrásnější provensálské vesnice. Název dostala podle keltského kmene Vordense, který tu před dávnými časy vystavěl oppidum. Ve své dlouhé historii mnohokrát prokázala nezlomnou vůli - čelila válkám, moru, zemětřesením a v roce 1944 i německému bombardování - v odvetě za houževnatý odboj. Vždy byla obnovena. Kvůli nedostatku místa na skále začali obyvatelé využívat i podzemí - chodbami propojili padesát jeskyní s vodními nádržemi, mlýnem na olivový olej a pekařskou pecí. 

Podzemní soustava je pod celou vesnicí.

Gordes, Francie, 2017 


Na počátku 20. století se Gordes začalo vylidňovat a chátrat. Krátce před 2. světovou válkou ji náhodou objevil kubistický malíř André Lhote, na jeho pozvání přijel nejprve Marc Chagall, pak Jean Deyrolle, Victor Vasarely i Pol Mara. Zvěsti o kráse této provensálské vesnice se v uměleckém světě rychle šířily, jejímu kouzlu postupně podlehlo mnoho dalších slavných osobností - herců, režisérů, skladatelů a malířů.

Saint-Cirq-Lapopie, Francie, 2007 


Kaskády malých zpevněných uliček za opevněnými branami, mezi gotickými fasádami a hrázděnými domy. Celé město je muzeem, které žije řemeslnickými dílnami na kožené, dřevěné, keramické či šperkařské výrobky a voní kořením, medem a houbami z okolních lesů. 

Saint-Cirq-Lapopie, Francie, 2007


Klenot Saint-Cirq-Lapopie leží v jihozápadní Francii a je členem sdružení Les Plus Beaux Villages de France (Nejkrásnější vesnice ve Francii). Jeho domy jsou posázené na 100 m vysokém skalnatém útesu, tyčícím se nad řekou Lot tak, aby byly od nepaměti dobře chráněny. Po právu.

Další reportáže

Reportáž: Okna


Okna jsou očima našich bytů, našeho soukromí. Pohlížíme přes ně na svět venku, ten se jimi zase dívá dovnitř, do naší duše. Říká se, že více je vidět přes okno zavřené. Vidět, vnímat a snít.

Reportáž: Dveře


Dveře udržovaly teplo nebo chlad v domě, uzavřely za sebou cenný majetek, přinášely pocit klidu a bezpečí, oddělovaly svět venku a uvnitř a poskytovaly tak soukromí. Plnily i estetickou funkci.

Reportáž: Židle


Sedadlo na čtyřech nohách a opěradlo na záda. Židle. Pro mnohé z nás kus nábytku tak běžný, že si ho sotva povšimneme. Přesto bychom si bez ní každodenní život těžko dokázali představit.