Connemara, Irsko, 2012 

„Na louce se pásl kůň. Seděl jsem v trávě, tiše ho pozoroval a naslouchal jakési zvláštní melodii dětství. Byla hluboká a krásná a překlenula dlouhý čas. Tenkrát mně bylo sedm let. Ztrácel jsem se z domova a utíkal na pastviny. Byl tam. Klidně se pásl a jakoby si mě nevšímal. Věděl však o mně. Věděl o mně dobře, snad na mne i čekal. Nebyl můj, ale přesto mně patřil víc než komukoli jinému. Byl mým dětstvím. Netušil jsem tehdy...“

Z knihy Pocta koním 

Camargue, Francie, 2017 

V deltě řeky Rhôny, kde se její sladká voda stýká se slanou mořskou, v drsném kraji spalovaném prudkým žárem, žijí camargští koně, jedni z nejstarších v Evropě. Jejich původ je opředen záhadami. Vzešli z původních prehistorických koní, později se zřejmě křížili s uprchlými koňmi antických vojsk či se soumary tudy táhnoucích obchodních karavan. Na jejich dnešní podobě se podíleli i keltští Galové a svými pouštními koňmi také arabští dobyvatelé. 

Camargue, Francie, 2017 

Camargští bělouši po staletích žijí polodivoce ve špatně dostupných mokřadech a lagunách Provence s chudě rostoucími tvrdými travinami a rákosem. Jedině na nich se mohou hladová zvířata pást. Vlna za vlnou pohání slaný vítr, který tu vane nad krajinou. 

 Zdejší obyvatelé jim od nepaměti říkali „koně z moře“. 

Camargue, Francie, 2017 

Polodivocí „koně z moře“ se v krajině mísí s hejny elegantních růžových plameňáků, kteří tu hnízdí, a uhlově černým skotem. Zdejší pastevci již od 16. století využívají camargské bělouše pro shánění krav z rozlehlých mokřadů do ohrad.  

Irsko, 2012 

Jedni z prvních, kdo bílé doverské útesy britského pobřeží spatřili z lodí na moři, byli indoevropští Keltové, táhnoucí napříč Evropou na západ. Snad nejvíce ze všech starověkých národů si koní cenili právě oni. Jimi uctívaná bohyně Epona byla ochránkyní koní, početných stád a plných stájí. 

Tak se na záhadné, do mlhy zahalené a deštivé britské ostrovy poprvé dostali koně z pevniny. 

Skotsko, 2004 

Angličtí králové chov koní podporovali, ti se stali nedílnou součástí života obyvatel země. Koně a Anglie k sobě vždy patřili. Král Richard II. roku 1396 vydal příkaz k ochraně pronájemců koní a označování zvířat výžehy. Jeho manželka - česká princezna Anna, dcera Karla IV. - zavedla používání dámského sedla. Richard byl vyhlášeným trubadúrem a hipologem, podporoval rytířské mravy a turnaje. Do Anglie nechal dovézt koně brabantské, vlámské, flanderské i frízské - ti dali základ chovu srdnatých „black horses“ neboli černých koní válečných.

Achal-tekinští koně, Slovensko, 2015 

„Do tiché noci se rozezněly struny gidžaků a tjudjuky, bachši spustil tesknou píseň o svobodě a volnosti, o věrném přátelství a o věčnosti. Bachši zpíval o koních. 

Achal-Teké zní jako žalostný nářek, který tichou nocí přivál pouštní vítr. Achal-Teké je jako teskná píseň, která vábí. Achal-Teké je jako obdivné vydechnutí. 

Achal-Teké ...“

Z knihy Pocta koním

Českolipsko, 2005 

„Bůh spí v kamenech, dýchá v rostlinách, sní ve zvířatech a probouzí se v člověku.“

Indiánské přísloví

Achal-tekinští koně, Slovensko, 2015

V oblasti západních hřebenů Pamiru a Ťan-Šanu pramení řeky Syrdarja a Amudarja - jako lavina řinoucí se z hor nabývají na prudkosti, hřmotným proudem si v povrchu země vymlely hluboká koryta, jimiž stékají do údolí. Tady se uklidní a zpomalí. Ještě než se rozplynou v Aralském jezeře, napojí překrásnou přírodu Turanské nížiny. V uzavřené kotlině tu domorodá společenství založila stát Fergana. Tady se choval urostlý a pěkně modelovaný kůň - podle místa dostal název ferganský, podle zlatavé barvy srsti „kůň zlatý“. Výkony, které tito koně „zpod střechy světa“ za veder a trýznivého sucha podávali, a „nadpozemská krása“ jim vysloužily ještě další pojmenování - „nebeští“...

Z knihy Pocta koním

Irsko, 2012 

V podzimní krajině trávil sedlák s koněm závěr roku - vdechovali vůni tmavé země pod nohama, jak se obracela za pluhem a unaveně vydechovala. Dlouhé dny, měsíce a léta. Sami dva. Za pluhem bylo místo, kde uprostřed tichého kraje, v samotě a zamyšlení, vznikala řada písní. Sedlák si jimi zpříjemňoval práci a ke svému koni promlouval. Na konci pole mu povolil chomout, postraňky přehodil přes hřbet a ukrojil chleba. Střídavě ho podával sobě a koni. Slunce zacházelo za obzor, hlína šedivěla prvním mrazíkem. 

Nezbylo než poděkovat a rozloučit se.

Skotsko, 2004 

Hvězda orientálních koní se z horké pouště přesunula nad vlažné britské ostrovy. Podmínky tu měli ideální - ostrovní krajinu omývalo ze všech stran moře, vlhké klima a vápencové podloží dodávalo zeleným pastvinám svěžesti a výživnosti. Britové navíc prosluli svým chovatelským talentem a citem, koně odedávna neodmyslitelně patřili ke královským palácům a stájím, hrabstvím a venkovským farmám. Koním, kteří z takových stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo „hobby, koníček“. 

Kolébka dostihového sportu se začala rozhoupávat.

Valletta, Malta, 2013 

„Usedl jsem na schody a čekal. Dlouho. Až konečně jsem zaslechl to známé kovové klapání. Pravidelný takt, který se pomalu mísil do hluku motorů a hlasů lidí. Do ulice se vlekl starý kůň. Táhl za sebou kočár, na pobídky nezabíral. Unavený, šel svým pomalým krokem a možná se mu to všechno už jenom zdálo. Kočí ho zastavil u chodníku a odešel. Koník stál, scvrklý, na bocích se mu vzdouvaly dlouhé řady žeber, bradu opřenou o oj a snad by si mě nevšiml, kdybych k němu nevztáhl ruku. Pohlazení už dávno odvykl. Opatrně jsem mu přejel po měkké srsti na krku. Koník zpozorněl a tázavě se na mě podíval. Jeho oko bylo bolavé. Viděl jsem se v něm. Pak se pomalu stáhlo a uzavřelo mě do sebe.“

Z knihy Pocta koním

Vídeň, Rakousko, 2005 

Kapky studeného deště vytrvale stékají po vlhké hřívě a krku na plece, pod neprodyšnou dekou se paří bolavý hřbet. Kočí se šel zahřát grogem, zkřehlými prsty poklepává po rozpáleném plechovém hrnku a netrpělivým foukáním čeří tmavou hladinu v něm. Smráká se, koním je dlouhá chvíle, oči pod klapkami odevzdaně přivřené, jen unaveně přešlápli z nohy na nohu. Dnes už nikdo nepřijde, je čas jet domů. 

Oravský hrad, Slovenská republika, 2016 

Vznešení figurantní koně, už nejen jako výtvor přírody, ale jako zvíře, které si ku obrazu svému přizpůsoboval člověk. Kůň se stal zvířetem ceremoniálním, které slavnostní průvody a společenské rituály povzneslo na jinou, nesrovnatelně vyšší úroveň. Dlouhé zástupy koní, zvířata úchvatné krásy a elegance, vysokých reprezentativních chodů, dokonale přiježděná a poslušná, schopná reagovat na sebemenší pobídku a parádovat před zraky publika, přehlídky barev a módních výstřelků doby. To byly okázalé středověké slavnosti a ceremonie. 

Zašlá sláva...                                                                                                    

Valletta, Malta, 2013 

Panstvo dlouho cestovalo v sedle koně nebo v uzavřené kabince, s jejímiž nosítky běželi sluhové. Pak kohosi v uherské vesnici Kocs napadlo přidělat ke kabince loukoťová kola - a povoz, nazvaný kočár podle vsi, kde se zrodil, byl na světě. Vozku pojmenovali kočí. Jako obdoba kočáru se začaly houfně vyrábět i drožky, fiakry, landauery, victorie a mnohé další. Královské dvory a šlechta vyžadovaly sněhobílá spřežení, církevní hodnostáři naopak uhlově černé vraníky.

Kavkaz, Gruzie, 2019 

A nejen to. Na hřbetě koně sebevědomí člověka rázem stouplo, před jezdcem se otevřely dotud nedosažitelné dálky, ke svým schopnostem a inteligenci přidal sílu, rychlost a vytrvalost. Koně nejprve prostoupili život obyvatel vzdálených asijských stepí, polopouští, hor a nížin východní Evropy. Lidé doslova žili s nimi a z nich, plně si uvědomili, co v těchto zvířatech mají. Lidská civilizace a kultura se rozjela na koňském hřbetu. 

Liptov, Slovensko, 2013 

Kůň stanul před pluhem, aby jej táhl a ze syrové země po staletí člověku pomáhal dobývat chléb. Když na jaře skřivánek vzlétl k obloze, vyzval svými trylky hospodáře, aby vyšel do krajiny. První orání vždy patřilo sedlákovi - před odpočatými koňmi obřadně poklekl na kraj pole, z hlavy smekl pokrývku a prosil o dobrý rok. Pak uchopil dřevěné, dlaněmi několika pokolení vyhlazené rukojeti pluhu, pobídl koně k tahu a vyoral první brázdu. Kovově lesklá radlice krájela těžkou, vodou nasáklou půdu, ta se s úlevou obracela, na jarním slunci osychala a nabízela se k další úrodě.

Reportáž: Krávy

Krávy, opomíjená zvířata. Po více jak devět tisíc let nám však poskytují mnohé, bez čeho bychom se neobešli. V neposlední řadě i společnost, jsou naším pojítkem s minulostí, tradicemi a přírodou.

Reportáž: Kočky

Kočky. Zdomácnělé, sžité s člověkem, přesto nezávislé a svérázné. Málokteré domácí zvíře zůstalo tak své, jako právě ony. V lidských dějinách byly vždy zvířaty uznávanými a respektovanými.

Reportáž: Ptáci

Ptáci, lidmi odedávna obdivovaní, nespoutaní „páni modré oblohy“ nad našimi hlavami. Někteří se z modré oblohy snesli k nám a zdomácněli. Jsou pro nás symbolem svobody, touhy a věčnou inspirací.