Cesta světadíly a milióny let

Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ?  Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?

Asi před šedesáti pěti milióny let se začaly v měkké bažinaté půdě hustých pralesů objevovat nenápadné stopy - první otisky nohou živočichů v té době nových a od ostatních dosti odlišných. V průběhu dalších tisíců a miliónů let tato zvířata prostoupila bujnou vegetací prorostlý svět pevninských džunglí a tmavých třetihorních pralesů. Byli to savci, rodící živá mláďata, která se pak úzkostlivě držela svých matek a sála od nich životodárné mléko.

Nenápadní zvířátko třetihorních džunglí

V období starších třetihor se pod tmavou klenbou vlhkých tropických pralesů severoamerické pevniny, v pestrém společenství nosorožců, tapírů, hyen a opic, začalo plaše pohybovat podivné zvířátko velikosti lišky. Ačkoli vzhledem připomínalo šelmu - mělo čelisti plné ostrých zubů, nakrčený hřbet a v hustých porostech se pohybovalo skrytě a nenápadně - nepřepadalo a nepožíralo druhé. Živilo se výhradně rostlinnou potravou, šťavnatými listy a výhonky rostlin. Do bažinaté půdy našlapovalo pěti vějířovitě roztaženými prsty svých končetin, opatřenými na konci sotva znatelnými kopýtky. Jako tiché svědectví o své přítomnosti po sobě zanechalo celou řadu koster a zbytků malých těl či nenápadných otisků svých pětiprstých končetin.

Cesta jeho samotného i jeho nástupců vedla bez přerušení tisíci a milióny let až k dnešním potomkům, kteří jsou o půldruhého metru vyšší a téměř stokrát těžší. V třetihorním eocénu, před celými šedesáti milióny lety, totiž počíná doba skutečného rozkvětu jeho početné rodiny, odtud se odvíjí nekončící příběh královského rodu zvaného Equus neboli kůň.  

Toto malé pralesní zvířátko bylo skutečně prvním koněm. 

Dlouhá cesta do dnešní podoby

Jeho další vývoj nebyl přímočarý, klikatil se a složitě větvil, jak se zvíře přizpůsobovalo životním podmínkám na planetě. Po pětačtyřiceti dlouhých miliónech let, během kterých se malí předkové koní příliš nezměnili, zasáhla třetihorní přírodu prudká změna podnebí. Zemský povrch se výrazně oteplil, vedra a sucha začala spalovat tropické džungle, bažiny a močály pomalu vysychaly, rostlinstvo bylo zatlačováno od okrajů pralesa do jeho hloubi postupujícími stepmi, pustinami a travnatými pláněmi.  

Zvířata ztrácela bezpečný prales, z rostlinného krytu vycházela do otevřených savan, vystavena útokům šelem, místo šťavnatých listů tu nacházela suchou a tvrdou trávu. Schopnost přizpůsobit se novým podmínkám na vysychajícím povrchu Země byla otázkou záchrany holého života - původně pralesní zvířata obsazovala nová území, přivykala na zcela odlišnou potravu, jejich oči se začaly posouvat do stran, aby obsáhly okolní prostor a zachytily útok šelem nebo pohyb stád na horizontu. Jedinou obranou mírného pralesního koníka na rozlehlých pláních bez úkrytu byl útěk.

Malý koník musel být hbitý a rychlý - jeho končetiny se protáhly, postava vzrostla, na travnatých pláních došlapoval jen na prostřední, nejsilnější prst svých původně pětiprstých končetin, teď navíc ještě chráněný pružným a odolným kopytem. Ostatní již nepotřebné články se zkracovaly a postupně zcela zakrňovaly. 

Překotné změny pokračovaly, tropické pásmo se stáhlo do úzkého pruhu v oblasti rovníku, život na Zemi začala zpestřovat pravidelně se střídající roční období. Koně se mezitím dokonale přizpůsobili - z malých pralesních tvorů se proměnili v dokonalé stepní běžce na útěku. Jejich dlouhé končetiny, uzpůsobené cvalu a skoku, pracovaly jako vysoce účinný pákový systém - kloubní spoje koní se dodnes pohybují pouze vpřed a vzad, jsou tedy jednoznačně zaměřeny k běhu.

Počet kostí končetin se omezil na minimum, aby převod pohybu byl co možná nejjednodušší a nejrychlejší.  

Zadní noha, vystavěná z mohutných dlouhých kostí, je jakousi hybnou, odrazovou pákou či motorem prudkého pohybu, šlachy končetin tvoří závěsný aparát a jsou téměř neunavitelné. Kůň stráví celý svůj život ve střehu na nohou, vestoje dokonce odpočívá a spí. Klisny prostojí nad svými hříbaty takřka bez hnutí celé hodiny - to aby se při útoku stepních šelem mohly rychle dát na útěk.  

Takto definitivně příroda vybavila koně pro jeho žití a putování po Zemi. 

Kůň byl na světě

Díky své velikosti a pohyblivosti ovládli obrovské prostory. Veškerý život jejich dlouhých generací nebyl ničím jiným než dalekým putováním za zelenými pastvinami, při hledání trávy koně prošli celými světadíly. Nastává tím překotný rozvoj rodu Equus, který obsadil celou Severní Ameriku od jižního cípu - po úzké Panamské šíji dokonce koně pronikají i do Ameriky Jižní - až na sever, téměř po hranici zalednění. Tady koně opouštějí Severní Ameriku podruhé - přes Behringovu úžinu v celých stádech táhnou do Asie a odtud pak dále na západ, do Evropy.

Pevninský most, po kterém se sem dostali, však záhy praskne a navždy rozpojí Asii se Severní Amerikou. Průrvu po něm okamžitě zalije chladné moře a zbytky pevniny odnese do daleka - ty pak dají základ dnešnímu Grónsku, Islandu, Faerským ostrovům a Hebridům. Od Ameriky odtržená Asie s Evropou se koním stanou na další statisíce let novým domovem. Domovem už jen jedním jediným, neboť ve své pravlasti a skutečné kolébce, v Severní Americe, záhy do posledního vymírají, zřejmě na následky hromadného onemocnění. 

Podobně je tomu i v Americe Jižní. Znovu se sem dostanou teprve po mnoha stech tisících letech. V podpalubí svých lodí je sem doveze až janovský mořeplavec a objevitel Ameriky Kryštof Kolumbus a po něm španělští dobyvatelé na konci 15. století našeho letopočtu.  

Miliónová stáda tedy ovládla celý koridor Eurasie, od hustých lesů západní Evropy téměř až na pobřeží Žlutého moře na východě. Byli to již "hotoví" koně, tedy takoví, jaké je známe dnes. Vysocí, rychlí, s přiléhavou srstí žlutavé barvy, hustou žínitou hřívou a ocasem, protáhlým krkem a hlavou, se silnými končetinami došlapujícími na pevná kopyta. 

Člověku na očích

Vývojový řetězec neboli přesný sled všech jejich předchůdců patří mezi nejdokonaleji zmapovaný a prověřený systém mezi zvířaty vůbec.  

Z celého řádu lichokopytníků, původně čítajícího sto sedmdesát pět prehistorických druhů, zbylo do naší doby pouhých šest, z koňovitých pak jen jeden jediný - právě kůň. Po mohutné expanzi zmizela stáda koní - a to i naším přičiněním - tak dokonale, že dodnes neznáme přesné hranice rozšíření jejich původních typů. Přesto se až do dnešních dnů zachoval jeden divoký kůň. Jeden jediný prehistorický kůň, jehož živého můžeme ještě dnes a na vlastní oči spatřit i my. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety, podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci.

Kdy a kde to bylo?  

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat