Císařovi bílí hřebci

Když Napoleon vjížděl na bílém hřebci do Paříže, aby se v porevolučně nejednotné zemi chopil vlády pevnou rukou, nadšené davy mu provolávaly slávu. Nemohly ho potěšit víc. Odjakživa trpěl svým nevelkým vzrůstem, léta toužil se nad svou malou postavu povýšit, vyšplhat vzhůru, shlížet na svět shůry. Nejlépe ze sedla koně. Umínil si, že ke své slávě pojede výlučně na bílých hřebcích a že do každé bitvy potáhne na novém. A také že jeho kůň vždy dostane jméno připomínající čerstvé vítězství. V té době možná ještě nevěděl, že má-li uskutečnit svůj sen o světovládě, spotřebuje na to dvě stě běloušů. 

Mladý Napoleon začal svoji vojenskou kariéru za těžkými hlavněmi, maličkého vojáka nejprve zařadili k dělostřelectvu. Ještě netušili, jak strašná vůle a ctižádost se v té postavičce skrývá. Při první bitvě dal vytáhnout děla do městských ulic a odpor doslova rozstřílel.  

Když později usiloval o žezlo nad Francií (za čas si dokonce udělil titul císaře - při ceremonii v katedrále Notre Dame odstrčil papeže Pia VII., jenž ho přijel korunovat, a korunu si na hlavu nasadil sám), už plánoval, jak ovládne celou Evropu.

Napoleonova pozornost koním

Malý velikán si ve své hlavě, vybavené jedinečnou inteligencí a pílí, za dlouhých nočních studií ujasnil, jaké klíčové závěry vyplývají z knih o válečných dějinách. Stejně jako jiní i on pochopil, že koně jsou "nejlepší válečné stroje". Ministerstvu vnitra proto udělil příkaz po celé Francii zakládat elitní hřebčíny - dosavadní francouzské chovy byly schopny dodávat jen vojensky průměrné koně.

Napoleon neprodleně přikročil k tomu, aby se hřebčínům dostalo státní péče, aby se jich ujali vojenští odborníci. Koně procházeli důmyslným výcvikem - navykali si na bitevní vřavu, na detonaci děl a granátů, na pobyt v členitém terénu, v sevřeném útvaru i sólové akci. Jako jedinou taktickou operaci zvládali útok, učili se postupně přecházet z klusu do cvalu, teprve posledních dvě stě metrů letěli tryskem. K nepříteli nesměli dorazit unaveni, jejich lavina na ně narazila s vojenským rykem a strašlivou silou.  

Po prvním úderu se valila druhá vlna a další záloha decimovala prchající protivníky. Napoleon usiloval o vytvoření nepřehledných zástupů jezdectva. Vysílal do bojů masivy lidských a koňských těl až nestvůrných rozměrů. Každá eskadrona měla 200 koní - deset eskadron tvořilo pluk, tedy 2.000 koní, každý pluk byl odlišen, měl koně jedné určité barvy. Ve výkazech o bitvách se přesně zaznamenávaly tři hlavní údaje: o počtu padlých a raněných vojáků a o zabitých koních. Neobráželo to ovšem lásku ke zvířatům, nýbrž pouhý účelový vztah. Koně byli bráni jako "kanonenfutter".

Krvavá cesta ke světovládě na bělouších

Tak táhl na hřbetě svých běloušů Napoleon křížem krážem Evropou i Středním východem - Pyramid ho nesl k Jaffě, Jaffa k Jeně, Jena ke Slavkovu. Co kůň, to vítězství, co vítězství, to kůň. Obávaný imperátor pak dospěl k rozhodnutí srazit na kolena a opanovat matičku Rus. Shromáždil na šest set tisíc vojáků a víc jak jedno sto tisíc koní. Pro své kyrysníky obstaral zvlášť odolné a výkonné koně brabantské, tyto "kolosy" současně zapřáhl i před děla. Lehká jízda byla vybavena karabinami, píkami, šavlemi, vynikala rychlostí, vyznačovala se všudypřítomností. Napoleon je určil k strážní a průzkumné službě a k pronásledování kozáků. 

Velitelé si nesli zkušenost z bojů proti nejskvělejším nomádským jezdcům - mamelukům. Napoleon se mohl spolehnout na vysokou organizovanost svých dragounů - "dva mameluci jsou rozhodně lepší než tři Francouzi, stovka Francouzů se však vyrovná stu mameluků a tisíc Francouzů vždycky porazí patnáct set mameluků". Vyrazili na východ, vjeli do táhlých, nekonečných stepí Ruska. Bonaparte se střídavě vezl v sedle běloušů Wagrama a Austerlitze. Táhli širokými pláněmi do hloubi krajiny rovné jako stůl. Na nepřítele však stále nenaráželi, ruská vojska byla v nedohlednu.

Krutá "matička Rus"

Přesněji - v dohledu byla, ale držela se na obzoru, vytrvale ustupovala a francouzská vojska vtahovala stále hlouběji a hlouběji do vnitrozemí. Napoleon byl navyklý zásobovat své armády vždy ze zdrojů přepadené země. Zde však vojáci pocítili nouzi: pokud narazili na vesnice, byly pusté, bez človíčka, bez drůbeže, bez krajíce chleba. Než se obyvatelé vytratili, stačili vše zakopat či odnést, vetřelce vítala mrtvá, často i spálená krajina. Jediným projevem života byly občasné noční přepady jejich vojenského ležení. Malé oddíly vyrážely ze tmy, kvapem pobily Francouze či ukořistily pár koní a černá noc je opět pohltila. 

Než Napoleon dosáhl Moskvy, pomřelo mu již sto padesát tisíc mužů. Pevně věřil, že si jeho armáda vše vynahradí dobytím hlavního města. Ani zde se však bitva nekonala. Brány města byly otevřeny a sotva dobyvatelé vjeli za hradby, metropole vzplanula! Rusové ji těsně před svým únikem zapálili, obětovali i Moskvu. Napoleon se marně pokoušel vyprovokovat svého protivníka maršála Kutuzova, aby konečně vstoupil do střetnutí. Marně doufal, že se v bitvě vše zvrátí. Kutuzov vyčkával. Neboť na jeho straně byl kromě hladového prostoru ještě další mocný spojenec. Generál čas, blížila se pověstná ruská zima.  

Mráz sevřel zemi ledovým krunýřem, obloha se potáhla šedivými mračny, na zem se začaly bez konce hustě sypat velké a těžké sněhové vločky. Lepily se koním na hřívu, tížily ohon a zalepovaly oči, zvířata se k sobě tiskla a třásla se. Krajina se pokryla vysokými závějemi a ztichla. Zesláblí, reptající Francouzi se pustili do neznáma. Po stepi se neslyšně rozlévala měsíčná noc, z různých stran a dálek se hlubokým hrdelním vytím začali svolávat hladoví vlci. Ztracenci - zesláblí nemocemi, šílení hladem a hrůzou z nočních nájezdů donských kozáků - po stovkách mrzli. Hlad vojáky vrhl proti koním. Začali svoji záchranu pojídat. Elitní zvířata, pocházející z vybraných francouzských hřebčínů, se stala jedinou potravou na ústupu.

Neslavné návraty

Jedné noci se císař nepozorovaně vytratil. Opustil mužstvo a prchal na svém bělouši. Nakonec i z hřebce sesedl a dál ujížděl na saních. Jeho slavná armáda se rozpadla, už jen jedinci se po strašném utrpení dovlekli zpět k hranicím. Byla jich necelá tisícovka. Koně zahynuli do jediného. 

Ještě nadvakrát "malý ďábel" vydupal z francouzské země brance a veterány a nahnal je do války. Spojily se však už proti němu všechny evropské mocnosti a v "bitvě národů" u Lipska byl poražen. Vítězové deportovali Bonaparta na ostrov Elbu, ale po jedenácti měsících uprchl a s hloučkem svých věrných se vydal krkolomnou stezkou přes hřebeny jižních Alp znovu na Paříž. Ještě na sto dní se zmocnil trůnu. Evropská a britská vojska mu však roku 1815 v bitvě u Waterloo připravila definitivní pád. Napoleon byl zajat a s ním i jeho poslední bělouš Marengo, z jehož sedla u Waterloo velel francouzským vojskům. Poté byl coby válečný a zvlášť nebezpečný zajatec deportován. Fregatou Bellerofonta jej odvezli do hloubi Atlantského oceánu, na osamělý tropický ostrov sv. Heleny. Tam v roce 1821 ve věku padesát dva let zemřel. 

Bitva u Waterloo vstoupila do dějin jako poslední jezdecká bitva v historii, k věčnému spánku ještě uložila přes třicet tisíc anglických i francouzských jezdců. Bílého Marenga čekalo neslavné putování po dražbách. Když uhynul, odkoupilo jeho kostru na věčnou památku londýnské Válečné muzeum. 

Regenerace válkami zdevastovaných chovů

Evropské chovy koní byly po napoleonských válkách silně zdecimované. Panovníci jednotlivých zemí společně s nejlepšími odborníky - chovateli, veterináři, důstojníky kavalerie, cvičiteli, krmiváři a dalšími - věnovali velké úsilí, aby stavy těchto pro armádu, zemědělství a dopravu důležitých zvířat co nejrychleji doplnili a koně samotné zušlechtili.

Zvýšená pozornost chovatelů byla přitom věnována středu Evropy - jak válkami poškozené Francii, tak i Německu.

Válečné události přispěly k dalšímu, v 19. století výraznému rozvoji veterinární medicíny. Ze všech domácích zvířat se největší pozornost tohoto oboru stáčela právě na koně. Z důvodů dobře pochopitelných - potřeba výkonných a zdravých koní pro armádu byla doslova bezedná.

Aby koně byli zdraví, výkonní a odolní, bylo třeba je dostatečně a kvalitně nakrmit. V týlu, ve válečných táborech a leženích, stejně tak na bitevních polích. Na tu dobu obdivuhodně vzdělaní a pečliví odborníci sestavovali pro koně úplné receptáře. 

Vojenské koně čekalo 19. století. Bitevně stejně tak nemilosrdné, jako byly předchozí napoleonské války ...

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat