Nádherná hra zvaná život patří nám. Je to velmi stará hra - je hodně podmanivá, dokáže být zábavná a radostná, může však být i zrádná a zničující. Hrát ji pořád ještě moc neumíme. Podstatné však je, abychom ji rozehrát a hrát chtěli - a dobře. Aby obyvatelstvo Země pochopilo smysl této nejvyspělejší a nejšlechetnější hry, která nám byla a je dopřána, vtáhlo se do ní a ctilo její jasná pravidla. Nejsou zas tak složitá.
Průběh života, jak ho ve svém citátu popisuje duchovní vůdce Dalajláma, připomíná čáru vinoucí se mezi vzestupy, zlomy na vrcholu, sestupy a pády a pak snad zase obraty k tomu lepšímu. Mnozí lidé tak život vnímají.
Na lidstvu mě nejvíce překvapují lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom obětují peníze, aby znovu získali zdraví a pak se tak znepokojují budoucností, že si neužívají přítomnost, a tak nežijí ani v přítomnosti ani v budoucnosti. A žijí tak, jako by nikdy neměli zemřít, a potom zemřou bez toho, aby předtím žili.
Dalajláma (1935)
Nabízí se však i jiné přirovnání. Vlnky, které se v soustředných kruzích šíří po vodní hladině, v pravidelném houpavém rytmu, jedna po druhé.
Na jedné z takových malých houpavých vlnek blízko středu se na prahu aktivního života stavíme na vlastní nohy a z dosahu rodičů, jakmile začínáme dospívat. Další, hned následující vlnka nás rychle unáší k volbě vysněné profese - a jsme-li dobří, ta vzápětí vzedme silnou vlnu uznání. Od ní se odrazí a zhoupne hřejivá vlna partnerského vztahu, která až po okraj naplní tolik potřebné vědomí vnitřního "já". Na další vlně se jako lodička se vzkazem nese poselství nové generaci.
A věnujeme-li svou pozornost nejenom svým dětem a rodině, projevíme ryzí kvality v tzv. generativitě (stadium zralé dospělosti, ve kterém se snažíme být prospěšní pro druhé osoby více než sami pro sebe). Vlna uznalé společenské autority, kterou taková generativita vzedme, pak na sebe nenechá dlouho čekat. Kruhy se však již nezadržitelně vzdalují od středu, vlny pomalu slábnou a ustalují se s poklidnou okolní hladinou.
Nakonec nezbývá než se smířit se sebou samým, svým osudem a dosáhnout tak životní rovnováhy. Čím se tyto kruhy liší od čáry života a jsou pro nás snad lepší variantou? Především tím, že představují vzestupy (tedy nikoli pády) a jejich stálý vlnovitý pohyb brání nežádoucí stagnaci.
Proč však někdo v životě štěstí dosáhne a jiný ne? Jak velkou roli v tom hraje genetika (čili biologické předpoklady), výchova, zážitky z dětství, faktory prostředí, materiální zabezpečení či jiné vlivy?
Z dáli tisíce mil poslali dar: ptačí pírko. Nezáleží na tom, kolik váží. Nesmírnou cenu má, že ho poslali.
Čínské přísloví
Odpověď na tuto otázku se před nedávnem pokusil nalézt tým amerických vědců, který zkoumal tajemství naplněného života. Do jednoho z nejkomplexnějších a nejvelkoryseji pojatých výzkumů v historii společenských věd zařadil více jak 800 žen a mužů narozených v letech 1910 až 1930. A doba trvání celého projektu? Více jak 90 let.
Vědci se zaměřili na zkoumání vlivů, díky nimž se sledované ženy a muži udržovali ve fyzickém a psychickém zdraví, a to i ve vysokém věku. Šli přitom jejich životy pozpátku a pronikli až do hlubokého, ba dokonce raného dětství - do rodinných deníků či alb a školních archivů. Pokračovali přes profesní a společenský život a výzkum uzavírali poklidným užíváním si důchodového věku. Co vše se při tom prokázalo?
Předně to, že dlouhý život ve zdraví, s pocitem štěstí a naplnění rozhodně nevzniká jen tak náhodou. Musíme se o to sami přičinit. Neboli - "každý svého štěstí strůjcem." Každý z nás tedy má možnost tyto skutečnosti ovlivnit - a jak se zjistilo, dokonce celá dvě desetiletí předem. Na štěstí například šedesátiletého člověka se zakládá ve čtyřiceti.
Co při tom hraje prim? Pro dosažení šťastné dlouhověkosti jsou zásadně důležité dobré lidské vztahy. A dále - šťastné partnerství a kvalitní rodinné vazby. Jejich citlivé nitky se neomylně navazují již v raném dětství. K tomu všemu ovšem potřebujeme dobře znát svoji minulost, a to i takovou, která se odvíjela ještě před tím, než jsme na tento svět vůbec přišli. Tedy - potřebujeme znát své předky a s nimi vlastní evoluční historii. Do svých životů totiž nevstupujeme nepoznamenáni. Jsme odkazem a genealogickým pokračováním pokolení minulých, z nichž jsme vzešli. Proto také je a jejich příběhy s takovým zájmem a často teskně vyhledáváme. Chceme vědět, kdo jsme, z koho jsme vzešli a co nám tito lidé předali. Děláme to i proto, že se přitom nejednou potřebujeme zbavit emocionální zátěže a svazujících pout vlastního, ne zrovna šťastného dětství (poznamenaného např. křivdami, násilím, nespravedlností, přetvářkami, neupřímnostmi, autoritativním rodičem apod.).
Ani nevhodnou výchovou poznamenané dětství však nemusí znamenat zpackaný život. Co dalšího americký tým po více jak 90 náročných výzkumných letech zjistil? Zní to možná jako stará obehraná písnička nebo také jako nic nového, avšak snad vůbec nejdůležitějším poznatkem je, že "štěstí = láska". Tedy umění milovat. Jiné i sebe sama. Jak jednoduché a přitom tak těžké. V každém případě - toto je tou zásadní a osudově důležitou podmínkou šťastného žití. A poskytuje-li člověk k tomu navíc někomu druhému i pomoc, významně tím pomáhá také sám sobě.
A vhodná životospráva? Tedy psychohygiena v dnešní tak náročné době, zdravé stravování, kondiční pohyb a relaxace, nekuřáctví, dostatečný spánek, vyhýbání se nadměrnému stressu a život ve vyváženém stabilním vztahu? Určitě také. Výsledky amerického projektu však rady některých lékařů v této oblasti poněkud odlehčují a poukazují na to, že chronický stress ani vzniklá psychosomatická onemocnění nemají na délku života jednoznačný a měřitelný vliv. Stejně tak jako různá genetická zatížení nebo předčasné úmrtí blízkého příbuzného. Zajímavé a možná i překvapivé.
Neméně překvapivý je další elixír, který vedle již zmíněné lásky dokáže výrazně posílit naši šťastnou dlouhověkost. Je to vzdělání. A současně průběžné vzdělávání se. Kdo by to byl řekl? Závěry výzkumu renomovaného týmu z bostonské Harvard University to však potvrzují. K osvědčeným životním strategiím, které dodávají zdraví a sílu, patří bez jakékoli diskuze i humor a patřičný nadhled. Mají "hojivý" účinek a pomáhají zapomenout na minulost. Nebo si z ní vzít jen to dobré a povznést se nad ni.
Nebraňme se také milosrdným lžím a odevzdaně jim podléhejme. Jsou přirozenou obranou stárnoucí duše, soucitným pudem sebezáchovy a současně jedním z klíčů ke štěstí. Bez něho by život naplněný nebyl. Příroda je k nám milosrdná i teď. S přibývajícím věkem v nás totiž sílí tendence zlehčovat negativa a obratně je překrucovat v pozitiva.
A jak se houpavé vlny na okrajích zklidňují a tiše splývají s okolní hladinou, vyrovnávají se lidé se životem. Fyzicky už dost omezeni, soustřeďují se nyní na činnosti, které ještě dobře zvládnou. A které jim přinesou alespoň malý úspěch a udělají velkou radost. Negativními skutečnostmi se alespoň tolik netrápí. Harvardská studie o štěstí tímto soucitným tvrzením symbolicky uzavřela sledování osudů více jak 800 lidí a celkem 6.000 let jimi prožitých. - A ještě něčím na samotný závěr. Povzbudivým přesvědčením, že lidem je třeba dát důvěru. To nejlepší z nich totiž vzchází často až nakonec.
Štěstí nespočívá ve štěstí, ale v jeho dosahování.
F.M. Dostojevskij (1821-1881)
Naší budoucností jsou děti. Jsou spolehlivými nositeli naší genetické výbavy a duše a
zajistí, že v nich budeme žít dále. A ať se v životě každého
z nás stane cokoli, budou pokračováním našeho příběhu a štěstí. Vložme
tedy do nich to nejlepší. Ony pak zase ve vlastních dětech budou naplňovat své
životy. A své štěstí. A navzdory tomu, že jejich příběhů už mnohdy svědky
nebudeme, je to stále ta nejvděčnější a nejdůstojnější forma pokračování
věčného zázraku života na planetě Zemi.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.