Cesta na vrchol, na které kůň člověka po celou dobu provázel, byla sice poměrně strmá a opojná, jednoduchá však rozhodně nebyla. Mimo jiné i proto, že kůň, tento "dar nebes", byl také jenom živý tvor s omezenými silami, navíc poměrně citlivý, trpící na mnohá zranění a náchylný na komplikovaná onemocnění. Některá z nich dokonce přenosná na člověka a končící jeho smrtí. Bylo proto nanejvýš důležité, aby kůň zůstával zdravý. Však se na to také lidská pozornost a péče od nepaměti soustřeďovaly a kořeny veterinární medicíny sahají hluboko do historie.
Do historie jak hluboké? S trochou nadsázky lze říci, že až do doby 40.000 až 10.000 před naším letopočtem, kdy Evropu obývali cromagnonští lidé. Už z té doby totiž pocházejí hmatatelná svědectví o existenci primitivních léčitelů, šamanů či kouzelníků. Jednoduché ošetřování vlastního těla při tom bylo vedeno instinktivním napodobováním zvířecího chování - olizováním či vysáváním ran (coby snad vůbec nejstarší léčebné metody), vytahováním cizích předmětů z těla či pojídáním nebo přikládáním vybraných bylin.
Stěny španělských (Altamira) a francouzských jeskyní (Lascaux, Chauvet a dalších) zdobí mnohá vyobrazení zvířat i s náznaky vnitřností, jakýmisi prvními snahami o poznání jejich anatomie. Tehdy však vedené potřebou mířit zbraněmi na co nejzranitelnější místa.
V roce 1879 objevil vojenský zvěrolékař Josef Lorenz na sprašovém návrší v Předmostí u Přerova, navátém na konci poslední doby ledové, pozůstatky kostí více jak 500 mamutů z období mladšího paleolitu. Společně s Dolními Věstonicemi se tím přerovské Předmostí stalo nejdůležitějším nalezištěm v České republice. Unikátní nález posloužil i jako literární námět pro oblíbené dílo Eduarda Štorcha pod názvem Lovci mamutů.
Do rodícího se soužití našich pravěkých předků se zvířaty pak promluvila tzv. transhumance neboli sezónní přesuny lidí za zvířaty, migrujícími mezi letními a zimními pastvinami, a jejich sledování (dodnes se zachovala např. u severských Laponců). Patrně to byla právě transhumance, která uvedla člověka do pohybu, tedy k nomádskému způsobu života, a uvědomění si významu zdravých a silných jedinců pro další zachování živočišného druhu. Tyto poznatky pak nepochybně přispěly k průběhu samotného domestikačního procesu, tedy zdomácňování jednotlivých druhů zvířat.
První dosud známé svědectví o "zvěrolékařské" péči člověka pochází z francouzské jeskyně Trois Fréres neboli "Tří bratří", kteří ji v roce 1914 objevili. Byla zde nalezena kostra soba s rozsáhlou, úspěšně srostlou zlomeninou dolní čelisti, k jejímuž zhojení (běžně trvá dva měsíce a za značně ztíženého přijímání potravy) by bez pomoci člověka patrně nedošlo.
Přibližně v té době už se mezi archeology odhalenými pozůstatky začínají objevovat i koně. A zrovna u nás. V jeskyni Pekárna bylo nalezeno kostěné žebro o stáří 12.000 let s rytinou čtyř pasoucích se koní. Tento vzácný objev z tiché, bezlesé oblasti Moravského krasu významně přispěl do celosvětové klenotnice kulturního dědictví.
Dlouhé, fyzicky náročné a životu nebezpečné období lovců a sběračů postupně doznívalo přibližně před 8 až 10.000 lety (ve střední Evropě dokonce až před 5.000 lety) v mladší době kamenné. Tehdejší lidstvo stálo před velkou společenskou proměnou a druhým důležitým obdobím ve svých dějinách - etapou kulturního formování svého společenství. Posunula jej k tomu dělba práce (nejdříve sběr potravy a rybolov) a později usedlý způsob života (přímá výroba potravin - pěstování plodin a chov zvířat).
Tak postupně vznikaly zemědělské a chovatelské kultury, ve kterých si neolitičtí rolníci začali podmaňovat přírodu. Zdlouhavé pěstování plodin je zpomalovalo, až zastavovalo - pohyblivá kočovná společenství se usazovala a v úrodných nížinných oblastech, především tzv. "úrodného půlměsíce" (táhlého oblouku od Středozemního moře až k Perskému zálivu, v jehož centru leží povodí řek Eufratu a Tigridu), zakládala rodová sídliště a osady.
Nejen však tam. Příznivé podmínky pro pěstování plodin a chov zvířat nacházeli první osadníci i na severu Afriky - v deltě řeky Nilu či na jihovýchodě alžírské Sahary. Na skalních stěnách pohoří Tassili nám neolitičtí umělci z doby 8 až 1 tisíc let př.n.l. po sobě zanechali největší pravěkou obrazárnu domestikace. Prolíná se v ní stále ještě lovecký způsob života s již usedlým zemědělstvím a pastevectvím.
Stádo ochočeného skotu prozrazuje, jak vůbec první domestikovaná zvířata vypadala. Toto vyobrazení představuje dosud největší skupinu stejného druhu zvířat nakreslenou pravěkým člověkem.
Lidé se tedy začali usazovat. Měli tak více času a příležitostí přírodu pozorovat a blíže poznávat - ta zpětně pomáhala formovat jejich prostředí. Vzájemně se potřebovali, vážili se a oblíbili, vytvářeli jeden harmonický celek. Taková atmosféra zřejmě podnítila další revoluční proces - domestikaci neboli zdomácňování zvířat. Po psech se k člověku začaly přidávat ovce, kozy, skot a prasata, poté i osli a koně.
Těsné soužití s domestikovanými zvířaty, stejně tak jako jejich stále intenzívnější využívání, vedlo člověka k rostoucí odpovědnosti za ně. Rychle přišel na to, že stejně jako on nemohou být zvířata přetěžována, mají právo na odpočinek a respekt. Bylo ostatně v jeho zájmu, aby byla zdravá, v dobré kondici a žila u něj v odpovídajících podmínkách.
Pracovní úrazy a různé nemoci je provázely odedávna, byly prokázány už na kostech dávných pravěkých lidí i zvířat. Původ a především samotná povaha nemocí naše předky samozřejmě trápily - nemoci však byly považovány za výsledek působení zlých duchů či nadpřirozených sil a z těl pacientů i lidských sídel je měli vyhánět šamani, léčitelé, zaříkávači i zaklínači.
S jistou nadsázkou lze říci, že tehdy a v těchto podmínkách, při pokusech a snahách ozdravit tělo své i těla druhých, spočívají byť primitivní, přesto prazáklady péče o zdraví a humánní i veterinární medicíny.
Autor textu : Zdeněk Mahler
Jako "člověk moudrý" se po planetě Zemi pohybujeme už téměř padesát tisíc let. Naplňujeme však svou existencí a tím vším, co děláme, to hrdé označení "moudrý" ? Jak si stojíme ve srovnání s ostatními živočichy ? A kdyby mohli mluvit, co by o nás říkali ?
Jako lidé jsme planetu Zemi doslova zalidnili. Je nás na ní stále více. Děláme si nárok na prostor, vytlačujeme ostatní živočichy, ukrajujeme půdu pevnin, vytěžujeme podzemní zdroje, oteplujeme atmosféru. Co nám dává takové právo a takovou moc ? V čem se lišíme od ostatních živočichů ? V mnohém ne.
Od přírody jsme my lidé dostali jedinečný dar - schopnost mluvit a abstraktně myslet. Centrum obou těchto schopností leží v lidském mozku. Právě jím se tolik odlišujeme od ostatních živočichů.