Sídliště a pohřebiště lidí mladší doby kamenné (neolitu, zhruba 8.000 až 5.000 let př.n.l.), ve které se zemědělství pro člověka stalo již hlavním zdrojem obživy, poskytují mnohem bohatší a pestřejší materiál pro to, abychom získali představu o úrovni tehdejší zdravotní péče.
Neolitičtí léčitelé prováděli nejen ošetření běžných povrchových zranění, avšak už i fixaci zlomenin pomocí dlah, jílu či hlíny, ohněm vypalovali hnisající rány, pokoušeli se spravovat zuby pomocí vrtání, prováděli amputace a pomocí trepanace dokonce zasahovali do lebeční dutiny (při bolestech hlavy či zánětu mozkových blan). Ta se prováděla pazourkovým rydlem po dobu asi 30 minut a zřejmě úspěšně - odhaduje se, že neolitické trepanace přežilo 9 lidí z 10 (na rozdíl od pozdějších, středověkých, po nichž umírala plná polovina pacientů).
Zdomácňování zvířat (domestikace) přitom pokračovalo po etapách: v letech 10.000 až 8.000 př.n.l. k člověku přišla ovce (z jejího mléka se vyráběly vůbec první sýry) a "kmotra domestikačního procesu" koza.
V letech 7.000 až 6.000 pak prase (sníženou pohyblivostí a neochotou k přesunům snad nejvíce nutilo člověka opouštět kočovný způsob života), skot (v počátcích lidských dějin měl postavení nejcennějšího, protože nejvíce živočišných produktů poskytujícího zvířete) a kolem roku 4.000 př.n.l. kočka, drůbež (v Indii byl kur posvátným ptákem, uctívaným jako symbol světla, Slunce a přivolávač dne) a konečně - kůň.
Domestikace a postupné využívání zvířat člověkem bez jeho zkušeností však měly na jejich zdravotní stav dosti neblahé následky. Přetěžování zvířat vedlo k častým zraněním, zlomeninám, deformacím obratlů či onemocněním kyčelních kloubů, necitlivé a násilné zacházení jako cejchování a kupírování, používání bičů, bodců, těsných řetězů a svíravých postrojů pak ke vzniku otevřených a hnisajících ran.
Umělý výběr nevhodných jedinců do chovu navíc vedl - proti zákonům přírody - k přežívání a reprodukci méně zdatných a zdravých kusů.
Těsné soužití a prolínání lidí se zvířaty se neobešlo bez zdravotních následků - docházelo k šíření bakteriálních, virových i parazitických, nezřídka smrtelných nemocí přenosných ze zvířat na člověka (lidi začaly sužovat například ovčí neštovice, mor skotu, tuberkulóza, neštovice, kulhavka, slintavka, vozhřivka, vzteklina, sněť slezinná, chřipka či rýma a nachlazení pocházející od koní) a obráceně.
Neolitičtí lidé tak byli mnohem více nemocní než jejich předchůdci, žijící v dlouhém období paleolitu. Ti se zabývali lovem a žili tak více v souladu s přírodou a jejími zákony. Znamenalo to tedy, že usedlý způsob života, jeho důsledky (hromadění zbytků, výskyt mikroorganismů, hmyzu a hlodavců, znečisťování vody, rozvoj infekcí či přenos parazitů) a projev stále většího množství dotud neznámých chorob zeslabovaly u neolitického člověka cit pro vlastní zdraví.
Na druhé straně však měl podstatně lepší předpoklady a podmínky pro léčení nemocí, než tomu bylo u jeho předků - kočujících paleolitických lidí ve stálém pohybu.
A některá onemocnění v pohybu opravdu byla, a to velmi rychlém a na dlouhých vzdálenostech. Na rozsáhlých planinách a stepích, obklopujících Černé a Kaspické moře, žila na konci paleolitu početná stáda divokých koní. Tato oblast zřejmě byla jedním domestikačních center těchto zvířat. Zpočátku byli koně loveni na maso, záhy však člověku došlo, k čemu jsou tato zvířata doslova předurčena.
Začal je využívat pro usnadnění a urychlení svého vlastního pohybu - nejprve jako zvířata pastevecká, poté nomádská a nakonec nájezdnická a vojenská.
Kůň tak pod člověkem doslova vyběhl do své nové budoucnosti a současně do dějinného paradoxu - svou vlastní domestikací působil proti domestikaci jako takové. Na jedné straně se totiž podílel na udržování již zanikajícího způsobu života (sběru potravin a lovu), na straně druhé byl zneužit na ničení vznikajících center lidských civilizací a rozvíjejících se kultur.
S koněm se dává vývoj lidských civilizací do rychlejšího pohybu, s ním rostla i chuť dobývat a obsazovat nová území. Zdroj: Samphotostock a archiv autora
Pro usedlé a poklidné zemědělce v úrodných nížinách podél řek představoval hotový přízrak a soustavnou hrozbu, byl ztělesněním agrese a kořistnictví, zvířetem z apokalypsy.
To bylo jedno z jeho prvních a hlavních využití. Nebo spíše zneužití. Pro mírumilovné zemědělství jako takové se s ním zatím nepočítalo.
Přechod k zemědělskému způsobu života na počátku 3. tisíciletí př.n.l. v každém případě znamenal konec pravěké éry v lidských dějinách. Nadešlo období nebývalého společenského vývoje - majetkového, sociálního, náboženského, politického a kulturního. Vytvářely se první starověké vládní i správní útvary a struktury. V povodí velkých řek Asie a Afriky, jak také jinak. Nadešlo období starověku.
Autor textu : Zdeněk Mahler
Jako "člověk moudrý" se po planetě Zemi pohybujeme už téměř padesát tisíc let. Naplňujeme však svou existencí a tím vším, co děláme, to hrdé označení "moudrý" ? Jak si stojíme ve srovnání s ostatními živočichy ? A kdyby mohli mluvit, co by o nás říkali ?
Jako lidé jsme planetu Zemi doslova zalidnili. Je nás na ní stále více. Děláme si nárok na prostor, vytlačujeme ostatní živočichy, ukrajujeme půdu pevnin, vytěžujeme podzemní zdroje, oteplujeme atmosféru. Co nám dává takové právo a takovou moc ? V čem se lišíme od ostatních živočichů ? V mnohém ne.
Od přírody jsme my lidé dostali jedinečný dar - schopnost mluvit a abstraktně myslet. Centrum obou těchto schopností leží v lidském mozku. Právě jím se tolik odlišujeme od ostatních živočichů.