V Asii, mezi řekami Eufratem a Tigridem, přibližně ve stejnou dobu jako Egypt, vzniklo druhé nejstarší civilizační centrum. Dostalo název Mezopotámie neboli "meziříčí". Na jeho vzniku se podílelo hned několik svébytných kultur - sumerská, chetitská, assyrská, perská i babylónská. Mimořádně úrodné podmínky tohoto kraje se stávaly předmětem sváru a bezpočtu válečných střetů nejrůznějších etnik. Mezopotámie si tak vysloužila pověst jednoho z nejneklidnějších a nejkonfliktnějších území celého starověku.
Tmavá, vlhká půda mezi oběma životodárnými řekami v sobě navíc za sta a tisíciletí na prach rozložila i tvrdé kosti lidí a zvířat (na rozdíl od sypké písčité půdy v Egyptě), a tak nám do dnešních dnů nezbylo mnoho přímých důkazů o lékařském umění mezopotámských chirurgů. Dobová svědectví nám však zprostředkovávají hliněné tabulky, hustě pokryté texty psanými zvláštním klínovým písmem. Jeho sestavení se přisuzuje právě Mezopotámcům (podobně jako počátky právního myšlení).
Z Mezopotámie pochází vůbec nejstarší lékařský záznam na světě, přesněji z období kolem roku 2.100 př.n.l. (je mu tedy již přes 4.000 let), přičemž z doby o celých 600 let dříve (tedy z let 2.700 př.n.l.) pochází zmínka o nejstarším historicky doloženém lékaři lidstva, Mezopotámci jménem Lulu.
Další lékařské spisy té doby se ve větším počtu dochovaly v knihovně mocného assyrského krále Aššurbanipala v Ninive. Nejstarší z nich se nazývá "Pojednání o lékařských diagnózách a prognózách" a obsahuje seznam tehdy známých a zdokumentovaných chorob.
Patrně nejcennějším, protože nejbohatším zdrojem poznání o tom, jaké postavení zvířata ve staré Mezopotámii měla a jak se s nimi zacházelo, pak představuje slavný Chamurappiho zákoník z 18. stol. př.n.l. Předznamenává současně zrod soudního lékařství. Bůh Šamaš v něm totiž panovníkovi diktuje zákony, jimiž se má společnost dle jeho doporučení řídit. Jedná se tedy o jakýsi "kamenný", protože do kusu kamene vytesaný, zákoník tehdejší doby.
Se zvířaty se však v Mezopotámii zacházelo dosti krutě, podstatně bezohledněji než ve starém Egyptě. Tažná zvířata byla přetěžována (právě Mezopotámcům je přisuzován vynález kol s loukotěmi) a vyčerpávána. Vystavována mnoha extrémním situacím trpěla zlomeninami a jinými fatálními úrazy, u pronajatých zvířat byly doloženy časté náhrady škod.
V každém případě - z Mezopotámie pochází zatím nejstarší známý, doložený "zvěrolékař lidstva" (kromě zvěrolékařské praxe se totiž věnoval i porodnictví lidí), jistý Urlugaledina z Lagaši (kolem roku 2.200 př.n.l.). Jeho pečetní váleček je dodnes uchován a uložen v pařížském muzeu umění Louvre.
Ani koně to ve staré Mezopotámii zpočátku neměli jednoduché. V písemných pramenech byli přehlíživě označováni jako "osli z ciziny" a více než oni byli ceněni muli a mezci (tedy kříženci oslů a koní).
Do Mezopotámie byli koně importováni pravděpodobně z kaspických a středoasijských oblastí. Přibližně od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. se tu používali coby tažná zvířata zapřahaná do lehkých dvoukolových kár, sloužících k rychlému přesunu vojáků či lovu divoké zvěře (lvů a medvědů, kteří představovali stálé nebezpečí pro pasoucí se dobytek, ale i praturů a dokonce i slonů).
Svou nohu přes koňský hřbet člověk záměrně přehodil patrně až o celé půltisíciletí později - v 1. tisíciletí př.n.l. se totiž jízda na koni a jízdní šiky staly důležitým doplňkem těžkých bojových vozů a současně nejobávanější válečnou silou starých Assyřanů.
Ve starobabylonském období (následovalo po vymizení Sumerů z mezopotámské oblasti) se léčení lidí a zvířat stále více stávalo záležitostí odborně již poměrně dobře vybavených lékařů, ranhojičů a zvířecích lékařů (zvěrolékařů).
Ti se dokonce zařadili mezi výše postavené společenské vrstvy svobodných občanů. Po právu. Na svou dobu totiž dosahovali úctyhodné úrovně - vnímali už, že některé choroby jsou nakažlivého původu, sledovali možnosti a cesty přenosu infekcí, doceňovali i smysl prevence.
Význam koní při tom všem výrazně vzrůstal. Peršané si jich už tak cenili, že mezi panovníky se platilo živými hřebci. K dalšímu rozmachu chovu koní přispělo zřízení pošty - její založení v 6. století př.n.l. je připisováno právě perskému králi, Kyrovi II.
Staré kachle a mince s motivy koní. Zdroj: archiv autora
Assyřané, Babylóňané i Peršané dokonce vytvořili promyšlené systémy, jak koně co nejrychleji a v co největším počtu získávat. Za assyrského krále Asarhaddona v jednotlivých provinciích působili tzv. "musarkisusové", vysoce postavení státní úředníci, kteří měli jeden jediný úkol - obstarávat koně pro královské stáje v hlavním městě Ninive. Za pouhý den jich dokázali získat až kolem jednoho sta.
A nejen koně získávat bylo třeba, avšak systematicky je i cvičit, především pro boj. Jako zvířata tažná a jezdecká.
Chovu a výcviku vojenských koní se ve svém slavném textu, psaném na 4 hliněných tabulkách a v rozsahu 860 řádků (rozluštil je český orientalista Bedřich Hrozný), objeveném v tureckém distriktu Bogazköy, věnoval chetitský podkoní Kikkuliš z Mittánie. Jedná se o vůbec nejstarší písemnou památku a příručku pro cvičitele vojenských, závodních a loveckých koní.
Do výcviku byli zařazováni pouze koně dobře prověření - urostlí, kohoutkové výšky 140 až 145 cm, zdraví, odvážní, odolní a vytrvalí. To vše museli prokázat ve zvláštních výběrových zkouškách.
Vlastní výcvik pak probíhal celkem 200 dní a nocí - dopoledne absolvovali dlouhé klusové a cvalové úseky, pak stáli pod těžkou houní, aby se vypotili, odpoledne se pro otužení plavili ve studené řece. Poklidné stáje, odpočinku a dobrého nakrmení se dočkali až večer.
Tak náročný výcvik a následnou enormní zátěž, která je čekala v boji, koně často neprostáli bez následků - vyčerpání, zranění a nemocí. To vše se neobešlo bez stále potřebnější zvěrolékařské péče. Svědčí o tom i fragment tzv. Ugaritského rukopisu z období 1.400 let př.n.l., nalezený v severosyrském přístavu Ras-Shamra. Jedná se o vůbec nejstarší spis o léčení koní.
Na otevřené, bolestivé a krvácející tržné a sečné rány, utrpěné v boji, se v něm doporučuje podávat koním léky připravené z fíků posvátné sykomory, promíchané se šťávou hroznů vinné révy.
Za vyléčení většího zvířete se v Persii dávalo za odměnu zvíře menší - vše končilo u ovce, za jejíž uzdravení se dával už jen kus masa ...
Autor článku : Zdeněk Mahler
To, co si mezi sebou přirozeně a jednoduše začínají nastavovat děti ve věku dvou let při hře, se stává předmětem vědeckého bádání. Jedním z těch, kteří se do myšlenky spravedlivého světa v posledním půlstoletí pustili, je špičkový světový ekonom, profesor harvardské univerzity a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1998 Dr. Amartya Sen.
Nádherná hra zvaná život patří nám. Je to velmi stará hra - je hodně podmanivá, dokáže být zábavná a radostná, může však být i zrádná a zničující. Hrát ji pořád ještě moc neumíme. Podstatné však je, abychom ji rozehrát a hrát chtěli - a dobře. Aby obyvatelstvo Země pochopilo smysl této nejvyspělejší a nejšlechetnější hry, která nám byla a je...
Na téma motivace pracovníků ve společnostech se toho už napsalo velmi mnoho. Nemalá část se soustřeďovala na aktuální motivační faktory doby - především na prvky vnější motivace, a to materiální povahy. K těm patří různé formy mzdy a programy zaměstnaneckých benefitů. Ostatně - nejsou ničím novým.