O nebývalý vývojový posun veterinární medicíny se od 6. století našeho letopočtu zasloužili Arabové. Jejich říše tehdy zaujímala veliký kus světa - rozprostírala se od Asie přes severní Afriku až na samotný okraj západní Evropy, kde její břehy omývaly vody chladného Atlantického oceánu.
V každém z těchto tří světadílů měli Arabové své samostatné kulturní a správní centrum - Bagdád v Asii, Káhiru v Africe a Cordobu v Evropě. Ta se pod jejich vlivem stala druhým největším evropským městem raného středověku, navíc se proslavila jako ohnisko mimořádně úspěšné spolupráce řady arabských, židovských a křesťanských učenců, kteří se do ní ze všech stran stahovali. V roce 961 v ní už také založili jedinečnou lékařskou školu.
Arabská kultura byla po staletích formována rozpálenou a nelítostně vyprahlou pouští. Vycházela při tom z dávných tradic a zvyklostí beduínských kočovníků a v průběhu věků se obohacovala užitečnými řeckými, židovskými, křesťanskými, ale také indickými vlivy.
V povaze Arabů se tím vším postupně rozvíjely a utvrzovaly vlastnosti jako trpělivost a vytrvalost či filosofické postoje jako fatalismus a stoicismus.
Zásadní vliv pak na ně měla legenda o útěku proroka Mohameda před pronásledovateli o památné noci zvané Hidžra, šestého července roku šest set dvacet dva. Beduíny rozptýlené po celém Arabském poloostrově dostala záhy pod nebývalý tlak. Islámské náboženství, které prorok Mohamed v první polovině 7. století našeho letopočtu vytvořil, totiž mělo stmelit znesvářené arabské kmeny. Pomoci jim k tomu měli - koně.
Na jejich hřbetech a vytrvale cválajících nohách se nové náboženství a kultura začaly rozlehlou pouští rychle šířit. Podle proroka Mohameda existovaly dvě vyvolené zbraně, nad které nebylo - islámský fanatismus a dobrý kůň. Ve svatém písmu prorok nabádal, aby spoluvěrci v koních spatřovali jednu z vůbec nejcennějších hodnot pozemského i nadpozemského světa.
Kult koně ovlivnil všechny oblasti života, arabští muži si těchto zvířat považovali více než svých vlastních žen, hřebce mohli vlastnit pouze příslušníci vládnoucích elit.
Islámské náboženství bylo přitažlivé. Vyznačovalo se jednoduchostí, důrazem na etiku a silným sociálním cítěním. Ve svém svatém písmu Koránu prosazovalo řadu ušlechtilých myšlenek, jako například zakládání učených knihoven či v té době dokonce již celých nemocnic.
O další rozvoj medicíny jako takové se opět zasloužila zvěrolékařská péče, a to především o koně. Pro Araby to byla zvířata přímo zásadního významu. Kniha Ibn Jakoba o léčení koní z roku 695 však byla zatím spíše soupisem tehdy dostupných či dochovaných řeckých a orientálních prací.
Za skutečného zakladatele arabského zvěrolékařství je o více jak o jeden a půl století později považován Muhammad Ibn al Hizam. Ten kolem roku 860 vydává rozsáhlou knihu o nemocech koní (vč. nakažlivých onemocnění a chorob kopyt), podloženou svými osobními zkušenostmi - z léčení, chovu i výcviku.
Jedny z mnoha prastarých arabských zvěrolékařských textů. Zdroj: archiv autora
O vrcholné období arabské medicíny, konkr. v 9. - 11. století našeho letopočtu, se zasloužili dva významní lékaři - Rhazes neboli Ar-Razi žijící v letech 865 - 925 (působil v nemocnicích v Bagdádu a Teheránu, napsal dílo "Všeobecná kniha o medicíně", pod názvem "Ranné lékařství" bylo v 15. století přeloženo i do češtiny) a Abu Ali Ibn Siná al-Husain ibn Abdalláh neboli věhlasný Avicenna (žil v letech 980 až 1037). Jeho "Knihy uzdravení" a "Kánon lékařství" byly po celé půltisíciletí, tedy až do 16. století, všeobecně uznávanými a vyhledávanými učebnicemi medicíny.
Arabské zvěrolékařství na Pyrenejském poloostrově dnešního Španělska až do 15. století rozvíjeli Maurové. Abu Zakaria Ibn al Awwam ze Sevilly ve 12. století sestavil vůbec první evropskou, současně agronomickou i zvěrolékařskou práci se zaměřením na koně (s uceleným výčtem charakteristických projevů koní jako je plachost a lekavost, vzpurnost, kopavost, kulhání, házení hlavou, "tkalcování", nechutenství aj.), avšak už i skot, ovce a kozy, osly, muly a velbloudy.
Patrně nejvýznamnější osobností arabského zvěrolékařství za celé dlouhé období a svůj krátký, pouze jednatřicetiletý život, byl Abu Bekr ibn-Bedr (1309-1340). I on věnoval svou pozornost především koním a jejich léčení, navíc s prokazatelnými úspěchy.
Sloužil jako praktický zvěrolékař na dvoře sultána v Káhiře, při tom stačil napsat více jak tisícistránkové, výpravné kompendium o jezdectví a vhodném ošetřování koní (s kapitolami o způsobech chování, výcviku, podkování a postrojování), diagnostických a terapeutických metodách (soustřeďoval se na prevenci, léčbu nemocí a vzniklých zranění, zobrazil už i nejčastější polohy hříběcího plodu v děloze klisny).
Neopomněl ani otázky etiky, zaměřené na triky při obchodování s koňmi, určování jejich věku či výběr hodných zvířat do chovu.
Trpěliví, hloubaví a pro věc zapálení arabští zvěrolékaři tak posunuli úroveň celosvětové medicíny o další veliký kus dopředu. Ještě v jedné oblasti je však třeba jim projevit uznání - ve farmakoterapii. Pro léčení nemocí či ošetřování povrchových ran s úspěchem používali různé obklady, lektvary, léčivá vína, avšak už i pilulky a čípky.
A navíc - nevědomě přistoupili k přípravě prvních, primitivních antibiotik (tehdy používaných na kožní onemocnění či záněty dýchacích cest), vyráběných na bázi plísní. Ty kultivovali na rozkousaném ječném sladu, sušených jablkách a plesnivém chlebu nebo je seškrabávali z kožených postrojů koní, oslů, mul a tažného skotu.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Z původních staroiránských koní chovaných v tisícihlavých stádech v "krajině koní" Persii, v rovině Nisai, začal vznikat další v dlouhé řadě zázraků, které člověku soužití s koňmi přineslo. Ze staroiránských předků vzešlo jedno z vůbec prvních plemen koní, a to hned plemeno pohádkově krásné a půvabné. Zároveň však uzavřené a plné tajemství, s...
Zdálo se, že u starobylých národů kůň dosáhl svého vrcholu a nemohl stoupat výš. Jako by se už nemohlo stát nic výjimečnějšího, jako by už nikdo nic nemohl očekávat. A právě tehdy se stal další v řadě zázraků, které člověku jeho vztah ke koni přinesl. Počátek byl spíše dílem náhody, k pokračování došlo pod tlakem náboženského fanatismu a výsledek?...
Pouštní jezdci pronikli napříč celou severní Afrikou a na lodích se přeplavili přes úzký Gibraltarský průliv. Své odevzdané koně pak hnali suchým vnitrozemím dnešního Španělska na sever, k úpatí vysokých Pyrenejí. Žhavou arabskou invazi dvěma kontinenty se podařilo zastavit až roku 732 bitvou u Poitiers.