Řecko, jedna ze čtyř nejvýznamnějších civilizací starověkého světa. Počátky jejího vzniku sahají až do doby 2.000 let př.n.l., kdy ostrov Kréta ve východním Středomoří obývali lidé minojské kultury a ostrov Peloponésos lidé mykénské kultury. Historicky doložené dějiny Řecka se však počítají až od 8. století př.n.l. V průběhu následujících pouze čtyř staletí došlo k nebývalému rozvoji, doslova rozkvětu této starověké civilizace - kulturnímu, hospodářskému, politickému a geografickému. Řekové postupně Středomoří kolonizovali a zahájili tak první významnou etapu evropských dějin. Rozhodující úlohu při tom sehrály dva silné městské státy - Atény a Sparta.
Základem řeckého hospodářství bylo zemědělství, chov ovcí, koz a skotu. Mimořádné přízni a péči se však v antickém Řecku už těšil kůň - mezi ostatními domácími zvířaty se propracoval na čelní místo. A z dobrých důvodů. Vojenských a sportovních.
Právě pro své vojenské a v dobách míru sportovní využití byl kůň oslavován i těmi největšími - řeckými umělci v písemnictví, dramatu, poezii či mytologii. Závody spřežení po čas trójské války a pohřbu Patrokla, Achillova nejvěrnějšího přítele, ve své slavné básni Illiadě opěvuje sám Homér, v tragédii Elektra zase líčí atmosféru koňských závodů na Pýthijských hrách v Delfách dramatik Sofoklés.
A zdaleka nejen to. Kůň se stal námětem i pro výtvarné umění - malířství a sochařství.
Pro závody dvoukolových vozů tažených koňmi se v Řecku stavěly speciální dráhy, tzv. hipodromy. Největší z nich byl v Effesu (v dnešním Turecku), jehož tribuny pojaly až 70.000 aplaudujících diváků, dále pak v Thébách, Epidauru či Delfách. Mezi roky 776 až 393 př.n.l. koně závodili i na sportovních hrách ve slavné řecké Olympii.
Koně vítězných spřežení vstupovali do historie - byli pompézně uctíváni a oslavováni, jejich portréty se razily na cenné mince, za které se pak kupovalo vzácné a drahé zboží.
Řecké mince s motivy koní. Zdroj: archiv autora
A nejen uctíváni a oslavováni byli koně, nýbrž i pečlivě ošetřováni a léčeni. Řecko dalo světu hned několik významných lékařů a zvěrolékařů. Pocházel odsud mytologický bůh lékařství, proslulý Asklépios (Aeskulap), v jehož chrámech se léčili i učili léčit lidé, a to jak druhé lidi, tak i zvířata.
Řekem byl i nejslavnější lékař starověku a zakladatel lékařské vědy jako takové, věhlasný Hippokrates z ostrova Kós (žil v letech 460 až 370 př. n. l.). S jeho jménem je spojován záznam zdůrazňující etické principy lékařské profese, promující lékaři na jeho počest dodnes skládají pro ně zavazující, tzv. Hippokratovu přísahu.
Spolu se svými žáky sepsal dílo "Corpus Hippocraticum", statě o anatomii, fyziologii, chirurgii a dietetice - své studie a poznatky při tom opíral nejen o přímá pozorování zvířat, avšak i o pitvy jejich mrtvých těl. Ve své době psal o takových chorobách, jakými byla kloubní onemocnění skotu a dokonce i epilepsie ovcí a koz. Před dlouhými dvěma a půl tisíci lety ...
Zvířaty - jejich biologií, životy a zdravím - se zabýval i další významný Řek a jeden z největších myslitelů starověku, Aristotelés ze Stageiry (žil v letech 384 až 322 př.n.l.).
Byl nejvýznamnějším žákem Platóna a kromě biologie a lékařství se věnoval také fyzice, politice, filosofii a umění (divadlu, hudbě a poezii). Jeho otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II.
Osud svedl dohromady nejen otce, avšak i jejich syny - Aristotelés se stal vychovatelem později legendárního vojevůdce Alexandra Makedonského, syna krále Filipa II.
V práci "Historia animalium" shrnul Aristotelés své poznatky ze života zvířat, jejich rozmnožování a onemocnění. Popisuje v ní na 500 různých druhů, přičemž 50 z nich sám pitval - nezřídka je proto považován za zakladatele srovnávací anatomie. V 8. díle knihy přehledně utřídil své poznatky o nemocech - popsal přitom řadu parazitárních či z potravy získaných chorob prasat, ovcí a skotu, infekčních onemocnění psů (vč. vztekliny), dokonce i ryb a včel. A samozřejmě koní. Objevují se zde charakteristiky už i takových chorob a jejich dodnes používaných názvů, jakými jsou kýla, kolika či tetanus.
Koně byli ve starověkém Řecku zpočátku chováni pro sportovní účely, především oblíbené závody spřežení v oválných hipodromech.
Ve vojsku k jejich přímému využití zatím nedocházelo. Dlouho v něm totiž tahali jen přepravní vozy se zásobami, válečnou zbrojí, potravinami a krmením. Tedy jako týlové, tzv. nebojové vozatajstvo.
Ke skutečnému rozmachu vojenského využití koní v antice došlo až po válkách peloponéských v 5. st. př.n.l. Oblasti Argu, jižně od Korintu, Boiotie a Thessalsko, se při tom staly vyhlášenými základnami chovu těchto zvířat a jejich hlavními zásobárnami pro bezedné potřeby armády.
Ruku v ruce s tím stoupala i důležitost připravenosti koní pro drsné podmínky bitev. Sepsáním odborných příruček "O jezdeckém umění" a "Jízdní velitel" s dodnes aktuálními výcvikovými metodami a principy se v tom proslavil geniální spartský vojevůdce a jeden z největších spisovatelů starověku Xenofón (430 - 354 př.n.l.), Sokratův žák a osobní přítel. Xenofónův talent po nejméně dvě následující tisíciletí nedopřával klidu historikům a neustále podněcoval debatu o tom, kam tohoto mimořádného Atéňana zařadit. Zda mezi slavné vojevůdce, spisovatele nebo filozofy.
Rozhodující událostí pro plné využití koní v řecké armádě se však stal až nástup makedonské dynastie ve 4. stol. př.n.l. Král Filip II. a především jeho syn Alexander Makedonský začali využívat jízdu jako hlavní útočnou zbraň a postavili na ní zcela novou a úspěšnou válečnou taktiku.
Od vítězné bitvy u Gaugamel, svedené 1. října 331 př.n.l., jedné z největších a nejvýznamnějších bitev světových dějin (Řekové v ní drtivě porazili Peršany vedené samotným králem Dareiem III.), byl Alexander Makedonský považován za nejlepšího velitele jezdeckých formací. Právě zásluhou rychlé jízdy dokázal porážet mnohem početnější vojska nepřátel.
Extrémně vyčerpávaní, unavení, z bitev ranění a nemocní koně však jako hlavní úderná síla armády i do dalších bojů potřebovali náležitou odbornou péči.
Prvním známým vojenským zvěrolékařem, a to právě v Alexandrově armádě táhnoucí na východ, byl Arriános z Nikomédie (válečnou výpravu do Asie podrobně popsal ve svém díle "Alexandrova anabase"). Vedl v ní celý oddíl tzv. hippiatrů neboli odborníků starajících se o válečné koně. Zřejmě nejlepší péče se při tom dostávalo Alexandrovu vraníku Bukephalovi, vůbec nejslavnějšímu koni starověku. Na čele řecké armády totiž svému pánovi sloužil plných 17 let.
Za "Hippokrata veterinárního lékařství" a nejznámějšího zvěrolékaře té doby však byl považován Apsyrtos, který pečoval o koně jízdních oddílů pozdějšího římského císaře Konstantina Velikého.
Přestože se o starověkém řeckém zvěrolékařství dochovalo poměrně málo záznamů, lze právě řeckým lékařům, ranhojičům a zvěrolékařům přiznat velké zásluhy. Jejich metody a postupy byly poučenější a serióznější, opíraly se i o poznatky z tehdy již zakládaných lékařských škol. Ta nejznámější byla přímo v egyptské Alexandrii, která v helénistickém období představovala doslova intelektuální centrum celé středomořské oblasti.
K rozdělení dotud jednotně chápané a praktikované medicíny na humánní a veterinární došlo mezi 5. až 4. stol. př.n.l. Do té doby patrně bylo léčení lidí a zvířat záležitostí lékařů jako takových, tedy bez rozlišení. Dokonce i slavný Hippokrates považoval obě medicíny za stejné a rovnocenné.
Autor článku: Zdeněk Mahler
To, co si mezi sebou přirozeně a jednoduše začínají nastavovat děti ve věku dvou let při hře, se stává předmětem vědeckého bádání. Jedním z těch, kteří se do myšlenky spravedlivého světa v posledním půlstoletí pustili, je špičkový světový ekonom, profesor harvardské univerzity a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1998 Dr. Amartya Sen.
Nádherná hra zvaná život patří nám. Je to velmi stará hra - je hodně podmanivá, dokáže být zábavná a radostná, může však být i zrádná a zničující. Hrát ji pořád ještě moc neumíme. Podstatné však je, abychom ji rozehrát a hrát chtěli - a dobře. Aby obyvatelstvo Země pochopilo smysl této nejvyspělejší a nejšlechetnější hry, která nám byla a je...
Na téma motivace pracovníků ve společnostech se toho už napsalo velmi mnoho. Nemalá část se soustřeďovala na aktuální motivační faktory doby - především na prvky vnější motivace, a to materiální povahy. K těm patří různé formy mzdy a programy zaměstnaneckých benefitů. Ostatně - nejsou ničím novým.