V 8. století př.n.l. založily kmeny árijského původu v údolí řeky Tibery, v oblasti Lazia, jedno z nejstarších měst v Evropě a současně s ním i největší evropskou velmoc starověku. Řím. Později také přezdívaný jako Věčné město. Touto událostí se začaly psát dějiny římské říše. Do roku 241 n.l. ovládli Římané, kteří se vydávali za potomky slavných Trójanů, území celé dnešní Itálie a za jejími hranicemi dosáhli vůbec největšího rozmachu svého imperia.
Od porobených Řeků (po rozpadu velkoříše Alexandra Makedonského) Římané rychle přejímali to nejcennější - vědu, kulturu a filosofii, vč. postoje ke zdraví a životu.
Z Řecka do Říma přešlo mnoho vědců, umělců, lékařů a zvěrolékařů a s nimi se z východního souostroví přesouvalo i celé středisko vzdělanosti - směrem na západ, na Apeninský poloostrov, do hlavního města říše - do Říma.
Mezi lékaři nejvíce proslul Řek jménem Galénos z Pergamonu, žijící v letech 129 až 200 n.l. Do Říma přešel ve svých 34 letech a krátce na to se stal osobním lékařem samotného císaře Marca Aurelia.
A nejen to. Získal i funkci "vrchního chirurga" tamního kolosea, ve kterém se konal bezpočet nelítostných zápasů na život a na smrt. Proslul totiž systematickými pitvami. Z anatomického i fyziologického hlediska ho však nejvíce zajímaly opice a prasata - stavbou svých orgánů a jejich soustav nejvíce odpovídaly člověku. Pro svá objevná studia však nepohrdl ani pitvami medvědů či domácích přežvýkavců.
Galénos tak učinil řadu nových objevů, které sepsal do bezmála 60 spisů. Léčil zvířata i lidi, základem při tom pro něj byla nauka o čtyřech hlavních tělesných tekutinách, pouštění žilou či užívání projímadel.
Stal se vůbec nejvýznamnějším lékařem celého římského období a do historie a všeobecného povědomí vstoupil pod zkráceným, zato slavným jménem - Galén.
Měl mnoho následovníků, a vcelku úspěšných - římští lékaři a zvěrolékaři dosahovali v chirurgii a ranhojičství slušných výsledků, byť dílčích. Využívali při tom léků a léčiv přírodního původu - analgetických a především narkotických účinků rostlin (máku, lilkovité mandragory či pryskyřníkovité čemeřice černé), otevřené rány šili ponejvíce pevnými rostlinnými vlákny.
Palčivým a nevyřešeným problémem však stále zůstávaly epidemie a epizootie (obdoba epidemie u lidí, nakažlivá onemocnění postihující velký počet zvířat, zejména přesouvajících se mezi rozsáhlými územími). Starověcí lékaři a zvěrolékaři těmto "metlám" lidstva i zvířectva nebyli schopni čelit.
Pokročilo však římské právo - to už definovalo platné zásady péče o hospodářská zvířata, stejně tak jako tehdy známé principy jejich léčení.
Kůň se mezi hlavní domácí zvířata římské říše dostal až na přelomu tisíciletí, a to zásluhou císařů Caesara a Augusta. Ti jej už ve velkém začali uplatňovat jak ve vojenství a dopravě, tak i v zemědělství.
Život spojený s rostoucím majetkem římských obyvatel, jejich vlivem a okázalými způsoby vynesl koně až na vrchol společenského postavení. Kůň se stal symbolem úspěchu, moci a prestiže. Jeho bohatí majitelé se sdružovali do "ordo equester" neboli "jezdeckého stavu", vojenskou službu pak vykonávali v tzv. "centuriích", v nichž byli označování za "eques" neboli "jezdce".
Tímto vybraným označením se mohli pyšnit i po odchodu do civilního života. Ze stavu "jezdců" dokonce vzcházeli velitelé císařské gardy pretoriánů, kteří měli privilegium zastupovat císaře po dobu jeho nepřítomnosti.
Naopak citelným trestem za "jezdcovo" provinění mohlo být odebrání jeho koně - představovalo prudký pád ve společenské hierarchii a veřejnou, ostudnou degradaci.
Ve starověkém Římě koně vystoupali ve společenské prestiži až na samotný vrchol. Stali se oblíbenci mnoha císařů, v jejich podání se strhla hotová "hipomanie". Caligulův hřebec Incitato například měl být z panovníkova popudu jmenován konzulem, vzácní hosté byli zváni koňovým jménem, Incitato měl mramorovou stáj se slonovinovým žlabem, společně s císařem jedl ze zlatého nádobí a na jeho počest mu byl nakonec postaven i celý chrám.
Císař Nero zase strojil svého koně do přepychových látek a doplňků, Hadrian uctil památku svého oře Boristhena pompézní hrobkou s loveckými výjevy, Caesara na válečných výpravách doprovázel jeho oblíbený hřebec Asturco.
Za jásotu desítek tisíc obyvatel Římem procházely pompézní triumfální průvody a slavnosti spojené s přehlídkami koní coby vrcholné společenské události, předcházející pověstným "Panem et circenes" neboli "Chlebu a hrám".
Poté se římský dav přelil na hipodromy, 600 metrů dlouhá, písková závodiště, na kterých se konaly skutečné vrcholy her - hipické závody.
V slavném Circu Maximu takové závody sledovalo přes 60.000 nadšených diváků, na sportovní klání se sem sváželi koně až z Persie a Arménie, ti nejlepší však pocházeli z turecké Cappadocie.
Císař Augustus nechal vlastníky jednotlivých stájí či skupin koní a jejich příznivce rozdělit do klubů - ty se odlišovaly bílou, modrou, zelenou a červenou barvou (tedy jakési základy dresů), císař Nero k nim později přidal i noblesní zlatou a purpurovou.
Kult koně ve starověkém Římě vrcholil.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...