Kult koně, jeho až výstřední obliba a úcta k němu, enormní vytížení ve sportovních soutěžích a na bitevních polích, masové svážení těchto zvířat po tisícovkách do Říma ze zemí blízkých i vzdálených - to vše kladlo nebývalé nároky na jejich trenéry a zvěrolékaře. Zpočátku se jednalo především závodní využití koní na hipodromech, které na sebe soustřeďovalo působení těch nejlepších římských zvěrolékařů.
Patřil mezi ně Pelagonius z Illyrie, který působil na místě nejpovolanějším a nejprestižnějším - ve slavné aréně Circus Maximus uprostřed "Věčného města", tedy Říma.
Koně pro tamní dostihy pečlivě vybíral dle jejich tělesné stavby a temperamentu. Prošli jen ti nejlepší, vyspělí, zpravidla pětiletí, a to poté, co předtím prodělali náročnou tříletou přípravu.
Pelagonius zavedl po řeckém vzoru pouštění žilou (tzv. flebotomii), které se stalo jednou z nejdůležitějších a nejváženějších metod římské veterinární péče. Platila se za něj odměna 20 denárů a koně touto "kúrou" procházeli každé jaro, aby se zbavili "staré zimní krve".
Staré římské mince s motivy koní. Zdroj: archiv autora
Své důležité celoživotní poznatky Pelagonius záhy sepsal, stal se jedním z autorů díla Hippiatrica, kompilace starověkých textů věnovaných léčení koní.
Počátky využití koní v římské armádě jsou pevně spjaty se jménem jednoho z nejmocnějších mužů antické historie, císaře Gaia Julia Caesara.
Plnohodnotnou součástí armády se přitom jezdectvo stalo až za obranných válek na sklonku římského impéria - zpočátku se bitev aktivně neúčastnilo. Panovala totiž představa, že kůň může bojovníkovi pomoci ke snadnému, rychlému a nežádoucímu útěku z bitvy. Caesar proto využíval jezdectvo toliko k obsazování a zásobování získaných území, event. psychologickému zastrašování porobených obyvatel.
Až teprve za vlády císařů Diokleciana a Konstantina ve 3. a 4. století našeho letopočtu se koně v plné míře dostali do čela římských armád, přičemž jejich oddíly byly i tak převážně cizí - nájemní, žoldnéřské. Tvořily je spojenecké či vazalské národy (Gallové, Thrákové, Iberové a další), které byly schopny na objednávku dodat nejen skvělé koně, avšak i jejich velmi zdatné a zkušené jezdce.
Římskou legii tvořilo celkem 4.500 vojáků, z toho bylo kolem 300 jezdců, kteří se do bojů vrhali společně s pěchotou. Jejich úkolem bylo obklíčit nepřítele a pronásledovat jej na útěku.
Zvěrolékaři, kteří se o takové koně starali, patřili k privilegovaným vojenským útvarům. V římském ležení měli zvláštní vyhrazený prostor, tzv. veterinarium, o rozloze asi 900 m2. Byl situován mezi kovárnou a úložištěm praporů a sloužil zřejmě jako polní ošetřovna pro poraněné, bitvou strhané a kulhající koně.
Pellagonius se proslavil jako zvěrolékař římských sportovních koní, za vůbec nejlepšího léčitele těchto zvířat v celém římském období je však považován Řek Apsyrtos (300 - 360 n.l.). V početné armádě císaře Konstantina Velikého zastával funkci hlavního zvěrolékaře.
Mezi nakažlivými nemocemi už dokázal spolehlivě rozeznat u koní častou a rychle se šířící vozhřivku od horečnatého chřípěcí (nebo také hříběcí), v čemž mu náleží historické prvenství. Dokázal vysvětlit i příčiny koliky, zauzlení střev či prasknutí žaludku.
Dodnes odborně vysoce uznáván je Apsyrtův výklad původu tetanu - jako onemocnění způsobené poraněním kůže a infekce pocházející z půdy, výkalů a jiných nečistot (včetně prachu z cest při přesunech vojsk).
Stejně jako Pellagonius i Apsyrtos byl jedním z autorů slavného díla Hippiatrica. Shrnul v něm své zkušenosti z polního ošetřování válečnými střety dobitých koní, ale i léčení jejich obvyklých onemocnění a preventivních opatření proti šíření koňských nákaz.
Hippiatrica (neboli Corpus hippiatricorum Graecorum) byla nejcennějším zdrojem římského zvěrolékařského poznání, zejména díky návodům na léčení různých onemocnění koní. Z podnětu byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta byla vydána v 10. století n.l.
V celkem 130 kapitolách překrásně iluminovaného rukopisu shrnuje léčebné postupy a cenné zkušenosti 17 zvěrolékařů pozdní antiky, přičemž zásadně jí přispěli 3 nejdůležitější představitelé římské medicíny - Apsyrtos svými 121 odbornými dopisy, Hierocles (autor zřejmě posledního velkého zvěrolékařského spisu římského období, Mulomedicina Cheironis neboli "Cheironova koňského lékařství") pak 107 dopisy a Pelagonius celkem 48 dopisy.
Evropa se s tímto zvěrolékařským unikátem seznámila až o 600 let později, konkr. v roce 1530, kdy byla Hippiatrica přeložena do Evropanům srozumitelné latiny. Do té doby bylo pokládáno za nejcennější antické zvěrolékařské dílo latinsky psané Ars veterinaria sive mulomedicina libri quatuor neboli "Čtyři knihy o umění zvěrolékařském a léčení koní" od Publia Vegetia Renata z 5. století n.l. Tyto "čtyři knihy" jsou současně jedinou římskou zvěrolékařskou prací, která se ve své úplnosti zachovala až do dnešních dnů.
Publius Vegetius Renatus byl právníkem, žijícím za vlády císaře Valentiniána III. (419 - 455 n.l.), a své dílo tak dokázal náležitě koncipovat. A nejen to. V chovu koní byl praktikem - nedaleko Florencie vlastnil stáj se závodními koňmi. Do svého díla proto zahrnul jak zkušenosti své, tak i dalších odborníků (Varrona, Columelly) z přelomu našeho letopočtu a dále medicínské poznatky pozdně římských zvěrolékařů (především pak Apsyrta ze 4. století n.l.).
Při studiu a popisování chorob se obvykle postupovalo od hlavy k zádi, chirurgicky vděčným objektem přitom vždy bylo břicho. Knihy popisují i tak náročné zákroky v této oblasti, jako například pomoc při perforaci břišní stěny spojené s výhřezem střev (patrně jako následek těžkých zranění v bitvách).
Římské chirurgické nástroje. Zdroj: archiv autora
K nejčastějším poraněním koní však patřily fraktury předních a zadních končetin. Římané je zkoušeli léčit pomocí dlah ovinutých ovčí vlnou - tu napouštěli do octa a oleje - a na poraněné nohy přikládali na dobu 40 dnů.
Původ infekčních nemocí dokázali Římané stanovit jen velmi zřídka - věděli však už, že příčinou vztekliny je kousnutí nakaženým psem a vozhřivka že se šíří "zkaženým dechem" (tedy vzduchem).
Léky a léčiva čerpali z přírody - většinou z rostlin, minerálních látek (rtuti, mědi, cínu či olova) nebo živočišných produktů (mléka, sádla, krve, ale i výkalů). U většiny léků se při tom zodpovědně uvádělo složení, doporučené množství, způsob aplikace (upřednostňovala se tekutá forma v podobě nálevů) i doba užívání.
Čím dále do světa římské legie vyrážely, tím naléhavěji vyvstával jeden zásadní problém - ochrana koňských kopyt, především na velkých vzdálenostech a tvrdých či zpevněných cestách.
Rohovina kopyt se na nich snadno a rychle opotřebovávala, štípala, lámala a končetiny koní často nevyléčitelně zraňovaly. Římané proto nejprve zkoušeli koním odlehčovat - snažili se jim stanovit optimální zátěž, dbali i na co nejlepší ustájení. Podlahu jejich stání vykládali dubovými kostkami a natírali dehtem, kopyta mazali octem a česnekem, později je obalovali lýkem, slámou, látkami či kůží.
Tak postupně vznikaly tzv. "hiposandály", tedy jakési boty pro koně, které byly doplňovány kovovými plátky, připevněnými na okraj kopyta háčky "solea ferrea". Ke vzniku podkovy už zbýval jen krůček. Probíjení rohoviny koňských kopyt kovovými hřeby však Římané považovali za barbarské, k tomu přistoupili až Illyrové a Keltové ve 4. a 5. století n.l.
Dějiny pokračovaly, svět nezadržitelně kráčel kupředu a s ním i koně. Na další cesty však už byli vybaveni lépe - odolnými železnými podkovami.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem.
Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Morální inteligencí se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Jak lákavá výzva!