Středověk - více než tisíc let trvající dějinná epocha. Vyplňovala dlouhé období mezi zánikem starověké antické civilizace (konkr. Západořímské říše v roce 476) na straně jedné a začátkem novověku (dobytím byzantské Konstantinopole roku 1453 nebo také objevením Severní Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492) na straně druhé.
Více jak tisíc let dlouhé období ve svém převratném vývoji procházelo třemi zásadními etapami.
Jakkoli tato etapa, sahající od konce 5. až do 11. století, zpočátku navazovala na zaniklou antickou epochu, v hlavních civilizačních centrech se již začalo šířit křesťanství a rozvíjet románská kultura.
Nemalou část Evropy v tomto období postihla "doba temna" - hluboký úpadek ve srovnání s podmínkami, které na jejích územích panovaly ještě za vlády Římanů. Na starém kontinentu nastoupil proces majetkové diferenciace a prohlubování kulturních rozdílů, rodová zřízení se rozpadala, vznikaly první samostatné raně feudální státy, s nimiž se začal rozvíjet a dále šířit nový ekonomicko-sociální systém středověku - feudalismus.
Vesnice obývané rolníky dlužily šlechtici nájemné a odváděnou práci, rytíři i samotní šlechtici zase samotnému panovníkovi vojenskou službu. Za ni získávali právo pronajmout si pozemky či celá panství. Do tohoto systému pak vstoupila ještě města a měšťanstvo (zprvu řemeslnické a cechovní, později i obchodnické).
Středověký společenský systém byl silně hierarchický a možnost postupu z jedné třídy do druhé ojedinělá. Částečně ji poskytovalo vzdělání, případnou kariéru bylo možné vydobýt hlavně v církvi.
Náboženství, především římskokatolické, hrálo ve středověku zásadní roli. Jeho vrcholný představitel papež a s ním i vyšší duchovenstvo (arcibiskupství a biskupství) ovlivňovali dění ve všech státech západní Evropy. Mnoho válečných konfliktů tak mělo náboženskou podstatu, přičemž k nejznámějším patří pověstné křížové výpravy (první se uskutečnila roku 1095 a poslední, devátá, roku 1271).
Šířením křesťanství docházelo k upevňování monopolního postavení církve, a to i v oblasti osvěty a raně středověké vzdělanosti. Ty se soustřeďovaly především do klášterů, oáz ticha a klidu v dobách všeobecné negramotnosti, "temného" úpadku a společenského chaosu.
Zranitelnost už tak zbídačené středověké společnosti navíc ještě zesilovaly devastující morové epidemie (tzv. "černá smrt"), které dokázaly vyhubit třetinu, nezřídka až polovinu tehdejších obyvatel.
V jihozápadní Evropě až do 15. století přetrvávala Byzantská říše. Dlouho v sobě uchovávala někdejší antické kulturní a jiné dědictví a Evropu tím do určité míry chránila před vlivem postupně pronikajících kočovných národů z východu.
A nejen to. Byzance pokračovala i v prvcích a principech antické medicíny, a to prostřednictvím osvědčených prací Řeka Hippokrata a Římana Galéna i aktivních styků se středisky západoevropské civilizace. V nich stále přežívaly zvyky a tradice někdejších vojenských táborů římských legií, ve kterých měli především koňští zvěrolékaři své výsadní postavení.
Křesťanské náboženství však léčení zvířat mnoho nepřálo - pokládalo je za nedůležitou, dokonce až podřadnou činnost, určenou hlavně pro příslušníky nižších společenských vrstev.
Zvěrolékařství se proto věnovali především lidoví a nepříliš vzdělaní léčitelé - lazebníci, kováři a podkováři (jejich patronem se stal sv. Eligius, biskup a poradce franských králů ze 7. století, později i patron veterinární činnosti, kterému pomohl "zázrak" při podkování neklidného koně), pastýři, myslivci, bylinkářky, ale i pohodní zvaní "rasové". Křesťanství navíc zavrhovalo pro studia důležité pitvy a chirurgické (protože krvavé) zákroky. Pokrok v medicíně tak citelně zpomalil. S výjimkou klášterů.
Léčitelská praxe mnichů (zejména v benediktýnských klášterech - první z nich založil roku 529 v jihoitalském Monte Casinu sv. Benedikt z Nursie) do nich postupně vnášela prvky racionální medicíny, založené např. na vhodné životosprávě či využití do té doby poznaných a prověřených léčivých rostlin.
Vrcholu klášterní medicíny, a to právě v popisech účinků léčivých rostlin, pak dosáhla abatyše kláštera Hildegarda z Bingenu, žijící v letech 1098 až 1179. Na základě vlastních zkušeností sestavila receptář poskytující podrobné návody, jak využít na 300 druhů léčivých bylin.
Autor článku: Zdeněk Mahler
V hustém porostu mladých buků se ozval šramot. Větve se rozestoupily, na mýtinu vyšel statný dvanácterák. Zvědavě se rozhlédl, pak náhle uskočil do strany a rozeběhl se otevřeným prostorem. S dupotem se odrážel od země, každým dalším a dalším cvalovým skokem nabíral na rychlosti. Na hrdě vztyčené hlavě unášel korunu svého majestátného paroží. Z...
Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní...
V období vrcholném středověku a v 16. století na Křivoklátsku vzrůstal počet obyvatel. Všichni se tu snažili najít štěstí a uživit se. Rozvíjeli proto různé druhy řemesel, jako například výrobu dřevěného uhlí, dodávaného do zdejších hutí a měst, potaše, třísla, ale také skla.