Do středověké společnosti, kterou z větší části tvořili feudální vlastníci půdy (šlechta, duchovenstvo) a na nich závislí rolníci, začalo se zakládáním měst, center řemesel a obchodu pronikat měšťanstvo.
Dlouhé období mezi počátkem 11. až 14. století se označuje jako období vrcholného, rozvinutého středověku. Mezi církví a světskou mocí v něm probíhaly ideologické spory o rozdělení vlády nad pozemským světem. Na Pyrenejském poloostrově se usadili muslimové a starý kontinent tak byl rozdělen na oblast katolickou, islámskou a pravoslavnou.
V Evropě vznikaly nové a velmi významné státní a polostátní útvary, jako byla Svatá říše římská, Francouzské, Anglické a Španělské království nebo městské státy na severu Itálie. Další vzniklá státní uskupení na východních okrajích Evropy chránila její hranice proti nájezdům dobyvačných národů (Mongolů a Turků).
Vlivem nepříznivých klimatických podmínek i pokračujících a devastujících morových epidemií byl ve 14. století demografický růst evropského obyvatelstva značně zpomalen až téměř zastaven. V různých částech Evropy docházelo k odlišnému vývoji a tam kde se dařilo, se stále více prosazovala gotika, plynule navazující na románský sloh.
Jednou z oblastí, kterou technologický pokrok té doby však zasáhl významně, bylo zemědělství. Počínaje 11. stoletím v něm způsobil úplnou "agrární revoluci". Do té doby používané jařmo, upevňované za rohy či šíji zvířete, bylo nahrazováno oválným chomoutem. Ten umožnil větší záběr, a tedy mnohem lepší využití tažné síly volů a koní. K němu pak přibyl ostrý, těžký a postranními koly opatřený pluh (nahradil rádlo, které ornou půdu obracelo jen mělce). A do třetice - byl zaveden tzv. trojpolní systém hospodaření. Obdělávaná pole rozčlenil do tří honů: do jednoho se vysévalo ozimé obilí, do druhého jarní a ten třetí, zvaný úhor, ponechávali rolníci jako pastvinu pro dobytek.
K důležitým změnám docházelo i ve vývoji a praktikování medicíny - humánní i veterinární. Od kleriků pomalu přecházely zpět k lékařům vzdělávaným na světských školách (i nad nimi si však církev stále ponechávala svůj vliv).
Na první laické evropské škole v jihoitalském Salernu byla v době, kdy končilo 700 let dlouhé období klášterní medicíny, vydána slavná "Salernská příručka zdraví". Formou veršovaného spisu vystihuje šest hlavních zásad správné životosprávy - dýchání, stravování, pohybu, spánku, látkové výměny a duševní rovnováhy. Psal se rok 1240 ...
Samotná škola však vznikla o čtyři sta let dříve, a to kolem roku 850, v civilizačně bohaté středomořské oblasti. Docházelo zde k užitečnému prolínání řecké (s převažujícími hippokratovskými prvky), římské, arabské a židovské kultury. Škola se také pyšnila prvním evropským zkušebním a aprobačním řádem pro lékaře. Lékařskému umění se na ní vyučovalo až do roku 1811, tedy téměř celých tisíc let. Během 2. světové války nenávratně padla, spolu s celým historickým jádrem města, za oběť leteckému bombardování.
Světská medicína 11. až 13. století rychle zaznamenávala další důležité mezníky - roku 1150 byla založena univerzita v Paříži a o sedmnáct let později (roku 1167) v anglickém Oxfordu. Obě školy patří do skupiny nejstarších evropských univerzit. Nedlouho poté, roku 1219, došlo k založení lékařské fakulty v italské Bologni (jakkoli její název poprvé zazněl o 100 let dříve, v roce 1088). Absolventi této univerzity již byli promováni bakalářskými a doktorskými tituly.
Lékařské studium bylo velmi náročné a dlouhé - bakalář medicíny se odborně připravoval celých 7 let a doktor medicíny dokonce 10 let. Stále při tom studovali osvědčené a po staletích tradované práce římského Galéna (především z oblasti anatomie, která byla považována za základní disciplínu studia) a perského Avicenny.
A pokud se týká zvěrolékařství, nejvýznamnějšího postavení v té době dosahovali podkoní. Na dvorech panovníků, šlechty, ale už i ve speciálních jezdeckých institucích měli na starosti nejen chov a výcvik koní, avšak i jejich léčení.
V období pozdního středověku (14. až 15. století) se schylovalo k celospolečenské krizi. Na starý kontinent začaly pronikat mimoevropské civilizace, dobytím Konstantinopole osmanskými Turky, včele se sultánem Mehmedem, roku 1453 padla více jak tisíciletá Byzantská říše. Pod stálou tureckou hrozbou byla i další území kontinentu, na Balkáně zanikly původní slovanské státy.
Pro Evropu to znamenalo konec určité izolovanosti od "zbytku světa". I její obyvatelé však začali více cestovat a objevovat. Od západních břehů odráželi do nedozírných vod Atlantského oceánu a neznámých dálek Portugalci a Španělé, později i Holanďané a Angličané, aby uskutečnili první senzační zámořské objevy.
Vynález střelných zbraní a jejich zavedení do všech armád ukončily slavnou éru těžkooděných rytířů, kteří tak jednou pro vždy opustili bitevní pole a odebrali se do hloubi historie. Palebná síla děl navíc zeslabovala nedobytnost hradů a středověkých tvrzí. Ty pak byly raději přestavovány na podstatně příjemnější, pohodlnější a výstavnější šlechtická sídla.
V Čechách, v srdci Evropy, byla císařem Karlem IV. roku 1348 založena univerzita. Od samého začátku pod ní patřila i lékařská fakulta. Vedle vlastního medicínského studia se zaměřovala i na tolik potřebnou hygienu ve městech, podporovala vznik zařízení pečujících o chudé, nemocné a staré lidi, upravovala podmínky chovu a držení hospodářských zvířat, a to především s ohledem na jejich epidemiologická a epizootologická rizika.
Univerzita ve Vídni (pečeť univerzity z roku 1365 - vyobrazení univerzitních budov z roku 1383 - pečeť lékařské fakulty z roku 1404 - vyobrazení univerzitního komplexu a studentů z pozdějších období). Zdroj: archiv autora
K příslušníkům jednotlivých cechů, vznikajících hojně od 13. stol., se zařadili i pohodní. Jejich práce byla rozhodně užitečná, avšak nevábná a nebezpečná - čistili veřejné stoky a kanály, odchytávali vzteklé psy, z měst odklízeli uhynulá zvířata a jiné živočišné odpady, to vše pak pohazovali po lesích, vhazovali do tekoucích řek či potoků nebo mělce zahrabávali pod povrch země.
Ostatní jimi opovrhovali. Pohodní smířeně žili na okraji společnosti, dokonce i mimo městské hradby - byli vyloučeni z běžného života a pokud je někdo pustil do hostinců, měli tam svá vykázaná místa i vlastní nádobí. Patřili totiž mezi tzv. "nečisté lidi".
Práci zvěrolékařů vykonávali i nadále neškolení léčitelé a "praktici" (kováři a podkováři, kočí, podkoní i pohodní), sbírající své zkušenosti životem a od případu k případu. Ve značné míře tak suplovali studované a erudované veterináře. Tato neutěšená situace ostatně trvala až do 2. poloviny 18. století. Ke zkvalitňování zvěrolékařské péče příliš nedocházelo, rutinně se prováděly tradiční a "osvědčené" postupy - pouštění žilou, běžné ošetřování ran neboli "ranhojičství", obklady, projímadla a nálevy, ošetřování zubů či podávání léčivých rostlin.
Používání v přírodě rostoucích bylin ostatně bylo základem zvěroléčitelství - lidového i toho odborného. Nejúplnější výčet léčivých rostlin využívaných ve středověké medicíně při tom poskytoval tzv. Mattioliho herbář z roku 1544 (krátce na to - v roce 1562 a poté 1596 - vyšel i v češtině).
Popisuje na 400 druhů léčivých bylin a ve zvlášť koncipované kapitole, nazvané "Lékařství proti neduhům hovadským", se věnuje jejich využití ve zvěrolékařské praxi.
Svůj společenský vliv v celém období pozdního středověku výrazně posílilo měšťanstvo (v zemích Koruny české byl dokonce ustanoven titul tzv. "erbovního měšťana"), což mělo za následek postupný, avšak jistý úpadek dlouhé éry feudální společnosti.
Na území severní Itálie se již pomalu formovalo tolik potřebné "znovuzrození" neboli renesance a humanismus, které se na přelomu 15. a 16. století začalo šířit po celé Evropě.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...