Na více jak tisíc let dlouhou etapu uzavírajícího se středověku a postupně upadajících společenských poměrů navázalo tolik potřebné "znovuzrození" neboli renesance. A s ním i politické, ekonomické, kulturní a sociální změny, které zásadně měnily pohled lidí 15. až 16. století na svět. Především pak v Evropě.
Renesance hlásala návrat ke kulturnímu dědictví antiky a jejím hodnotám, kladla důraz na humanizmus, vztah k přírodě, podporovala další bádání a rozvoj přírodních věd, stejně tak jako všeobecnou vzdělanost.
K doslova masovému šíření tolik potřebných informací a poznatků významně přispěl i objev knihtisku. V důsledku toho jen v letech 1472 až 1478 (tedy během pouhých šesti let a mj. dvacet let před objevením Ameriky Kolumbem) v Evropě vyšla všechna díla klasické medicíny, přičemž vůbec první tištěnou lékařskou knihou byl mohučský kalendář o pouštění žilou a podávání projímadel z roku 1456.
Vedle tradičně a od nepaměti zkoumané anatomie se začala více rozvíjet chirurgie, do popředí zájmu a pozornosti se dostávala i fyziologie.
Italský lékař, filosof, astronom, ale i básník Girolamo Fracastoro (1478 až 1553) ve spisu "De contagione et contagiosis morbis" jako první zastával myšlenku, že epidemie jsou způsobeny malými přenosnými částicemi (contagia). Popsal rovněž příznaky skvrnitého tyfu a již tehdy rozšířené pohlavní nemoci dal dodnes známé jméno - syfilis.
Anglický lékař a fyziolog William Harvey (1578 - 1657) se zase proslavil svým objevem velkého a malého krevního oběhu v těle. V roce 1603 si do svých zápisů udělal nenápadnou poznámku, že "krev bez přestání proudí a obíhá dokola, a to v důsledku tlukotu srdce".
Toto zjištění však publikoval až po pětadvaceti letech pečlivého zkoumání (do cév pokusných zvířat při tom vstřikoval barviva, pak pitval je, jejich srdce i jednotlivé chlopně a logicky vyvodil, že srdce jako pumpa čerpá krev, která pak obíhá celým tělem), trpělivého ověřování a opakovaného potvrzování. Harvey si chtěl být naprosto jistý, že má pravdu - jeho teorie totiž odporovala věhlasnému Galénovi ...
V roce 1628 vše konečně a s jistotou publikoval v díle "Anatomické pojednání o pohybu srdce a krve". Jeho poznatky jsou považovány za počátek moderní medicíny. Harvey také odmítl teorii samoplození a stal se zakladatelem embryologie.
Za významnými objevy a praktickými pokroky na poli humánní medicíny v té době však poněkud zaostávalo léčení zvířat. Zaslouženou pozornost renesanční společnosti medicíně veterinární opět vrátili koně. Jejich potřeba, či lépe řečeno spotřeba, pro dopravu, obchod, zemědělství a vojenství byla nesmírná, v dnešní době jen těžko představitelná.
Armády 15. a 16. století všech evropských zemí byly stále převážně hipomobilní, bitevní pole i plátna slavných malířů, kteří je od detailů v první linii až na horizont krajiny zachycovali, plnila těla těchto zvířat s vojáky pevně zapasovanými do jejich sedel.
Hippiatrie (především podkování, péče o kopyta koní a jejich zranitelné končetiny) představovala nejméně do konce 18. století hlavní obor činnosti tehdejších zvěrolékařů.
Pozornost věnovaná koňským kopytům a končetinám byla víc než pochopitelná, doslova nutná - použitelný byl pouze ten kůň, který měl zdravé nohy. Zdroj: archiv autora
Na nové výzkumy v době rychlých válečných střetů nebyly vhodné podmínky, a tak praktičtí zvěrolékaři sahali po osvědčených odborných titulech. Jedním z vůbec nejlepších byla bezmála čtyři sta let stará kniha "De Medicina Equorum" neboli "O léčení koní". Patří k nejstarším veterinárním pracem, zabývajících se koňmi a jejich nemocemi, italského šlechtice Jordana Ruffuse, vrchního podkoního na dvoře císaře Fridricha II., ze 13. století (konkr. roku 1250).
Jordanus Ruffus v ní připomněl cenné hipiatrické dědictví antické medicíny a současně poukázal na problémy aktuální. V období vrcholného středověku a nejednoduché situaci v křesťanské Evropě tak obnovil přerušenou kontinuitu vývoje veterinární medicíny a současně zahájil novou etapu jejího rozvoje. Centrem jeho pozornosti po zásluze zůstával kůň, přičemž v knize zúročil své bohaté zkušenosti z křižáckého tažení na těchto zvířatech do Svaté země v letech 1228 až 1229. Týkaly se opět podkování, stejně jako postrojování koní a souvisejících onemocnění.
Ruffusova kniha byla jako jediná napsána v latině a autorovi se rovněž připisuje zásluha na vytvoření vůbec první nomenklatury nemocí v tomto jazyku. Měla šest částí - pojednání o reprodukci koní, výcviku hříbat, ošetřování, vlastnostech a vadách koní, jejich nemocech a léčbě. Dosud je známo asi 173 rukopisných kopií a 16 tištěných verzí díla, později přeložených do mnoha světových jazyků. Stala se rovněž podkladem pro sepsání nejpopulárnějšího evropského zvěrolékařského spisu o léčení koní od německého autora Mistra Albrechta (Albranta), vydávaného až do 19. stol. v mnoha jazykových verzích. V češtině, konkr. v Plzni, vyšla poprvé roku 1527 pod názvem "Lékařství koňská".
Byla cennou praktickou příručkou i pro negramotné zvěroléčitele, neboť se po několikerém předčítání dala zapamatovat a ústní formou pak předávat dále. Obsahovala celkem 36 stručných návodů, jak léčit koně v jejich nejčastějších nemocech.
Ve své touze dále pronikat do tajů přírody, detailně poznávat rostliny, zvířata, člověka a jejich anatomii, pokračovali renesanční vědci v tajuplných pitvách, v té době dokonce veřejných neboli v tzv. "anatomických divadlech". V doslova převratném díle "Sedm knih o sestrojení lidského těla" pak vlámský anatom a chirurg Andreas Vesalius (1504 - 1564) vyvrátil dosavadní představy o vnitřním uspořádání člověka a zásadně tak popřel i Galénovu teorii. Vesaliovo dílo je tak revoluční, že dokonce bývá považováno za oficiální předěl mezi středověkem a novověkem.
Andreas Vesalius a jeho anatomická kniha "De humani corporis fabrica libri septem". Zdroj: Wikipedie
První veřejnou pitvu člověka v Praze a českých zemích uspořádal roku 1600 lékař, filozof a politik Jan Jesenský neboli Jessenius. Stalo se tak v Rečkově koleji na těle odsouzeného oběšence.
Jan Jesenský neboli Jessenius (1566 - 1621) a jeho kniha o anatomii vydaná roku 1601 v Praze. Zdroj: Wikipedie
Samotnému Jesseniovi se pak stalo osudným jeho politické působení. Jako pozdější rektor Karlovy univerzity, těsně spjaté se stavovskou opoziční politikou, se stal jedním z vedoucích představitelů protihabsburského povstání.
Po bitvě na Bílé hoře byl Jessenius na příkaz císaře zatčen a 21. června roku 1621 při popravě 27 českých pánů na pražském Staroměstském náměstí sťat a rozčtvrcen. Ostatky jeho těla již nikdy nebyly nalezeny.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Před mladým člověkem se otevírá život. Leží mu u nohou a je mu plně k dispozici. Je jeho. Nyní je na něm, jak s ním naloží. Z dětství a dospívání si do něj nese bohatou výbavu, kterou mu za celou dosavadní éru dodali jeho rodiče, blízcí, školy a společnost. Nastává nejdelší životní etapa, dlouhá od 20 do 65 let. Nastává období dospělosti. ...
Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se...
Jsme si vědomi svého života a své existence. Jsme si vědomi toho, že jsou naše a že je můžeme dle svého rozhodnutí i odpovědnosti naplnit a uskutečnit.