Podkoní. Nebo také štolmistr či nejvyšší štolba. Funkce, jejíž význam se později mnohokrát snižoval. Neprávem. Jednalo se totiž o velmi vážený a nadmíru zodpovědný dvorský (královský nebo císařský) úřad, mající na starosti nejen samotné koně a stáje, avšak doslova vše, co s nimi souviselo. Tedy i kočárovny s kočáry a jinými povozy či nosítky, sedlovny se sedly a uzděním, k tomu i dohled nad zásobami sena, píce a dalšího krmiva. Podkoní na to vše měli k dispozici mnoho služebníků, ke kterým patřili i kováři a zvěrolékaři.
Jednalo se nejen o velmi odbornou, organizačně náročnou a zodpovědnou činnost, nýbrž i společensky váženou - nezastával ji "jen tak někdo". Mezi nejznámější podkoní v Čechách patřili příslušníci šlechtických rodů Pernštejnů, Fürstenbergů, Lichtenštejnů, Valdštejnů, Schwarzenbergů, Auerspergů, Thurn-Taxisů, Kinských či Martiniců.
Koně a lidé kolem nich tak byli stále v popředí zájmu a důležitosti.
Podle tzv. "Hofordnungu" neboli dvorského nařízení Ferdinanda I., římského krále a císaře, vydaného v roce 1538 byl nejvyšší štolba u císařského dvora hned čtvrtým nejdůležitějším dvorským úřadem - a to po nejvyšším hofmistru, nejvyšším komoří a nejvyšším dvorním maršálkovi.
Podkoní byl zodpovědný i za dobré jméno dvora vůči široké veřejnosti. Do jeho kompetence totiž kromě provozních stájí (v nich musel mít dokonalý přehled o počtech koní, jejich původech, kvalitě a zdraví) spadaly i hřebčíny, jízdárny a zbrojnice spolu s veškerým, navenek jednajícím personálem, včetně pážat.
... stáje a veškerý provoz v nich, ... Zdroj: archiv autora
Když císař nasedal na koně, směl mu do sedla pomáhat pouze nejvyšší štolba. A vydal-li se pán na dlouhé cesty, přebíral podkoní na císařském dvoře pravomoc nejvyššího komořího. Štolba urozené císařovny to měl ještě náročnější - kromě tohoto všeho zodpovídal i za organizaci jejího cestování či jakýchkoli přesunů. Po souši i po vodě. Spadala pod něj proto i správa lodí. Samotnou panovnici na cestách pak raději osobně doprovázel, aby dohlédl na co nejhladší průběh.
Patrně nejvýznamnějším podkoním na území Čech byl Jan z Krušce (1560 - 1630), který působil na dvoře moravského šlechtice Jana Šembery z Boskovic a Černé Hory. Ve své slavné knize "Lékařství koňská" z roku 1608 (vydané 12 let před památnou bitvou na Bílé hoře a popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze o rok později) věnoval pozornost výcviku špatně zvladatelných koní, dále v ní popsal na 250 jejich tehdy známých chorob a různých onemocnění, téměř 100 morfologických vad, kolem 30 parazitárních problémů a 16 nejčastějších zlozvyků.
Jan z Krušce již dokázal odlišit infekční onemocnění zvané chřípěcí od smrtelně nebezpečné a na člověka přenosné vozhřivky, na jejíž léčbu zkoušel používat jednoduchou vakcínu připravovanou z vozhřivkových strupů.
Nebezpečnou vozhřivkou se o něco později zabýval i Francouz Jacques Laebessie Solleysel (1617 - 1680). Jeho dílo "Dokonalý podkoní" z roku 1664 se ve své době stalo vůbec nejoblíbenějším zvěrolékařským dílem.
Vývoj evropského zvěrolékařství však již pomalu směřoval k nezbytnému a významnému milníku - zakládání odborných škol. Krátce před jejich vznikem se ještě stačili zaskvět na tehdejší dobu výborní koňští lékaři, jako byli William Gibson (1670-1750) v Anglii, baron Johann von Sind v Německu či Étienne Guillaume Lafosse starší ve Francii, otec Philippe-Étienne Lafosse, autora slavné knihy "Cours d´Hippiatrique".
Konec 18. století přinesl zvěrolékařskému oboru významnou novinku - po Evropě se postupně zakládaly první odborně zaměřené školy. Ještě v té době, konkr. v roce 1770, však vzniklo poslední a zrovna tolik pozoruhodné dílo o léčitelské činnosti podkoních. Mělo název "Úvod k vědeckému oboru podkoního" a jeho autorem byl z Moravy pocházející baron Johann von Sind (1709 - 1776).
Pan baron byl skutečný mistr svého oboru - koňské vědě se věnoval teorií i praxí a využíval při tom stále erudovanějších poznatků konce 18. století. Ve svých dílech předkládal "lekce pro stájové mistry ve skutečném smyslu", zabýval se "pitvami koní", "lékařskými látkami aneb popisem jednoduchých a složených léků ze tří přírodních říší" či "praktickým koňským lékařským uměním".
Své mnohaleté zkušenosti čerpal ze svého působení po celých Čechách, na Moravě, v Uhrách i Německu. Středověké léčitelské postupy přitom podrobil kritice pro jejich nezřídka surové zacházení, vytýkal na tu dobu zarážející neznalosti až úplné diletantství zejména v oblasti koňské anatomie, stejně tak i v jednotlivých léčebných procedurách.
Na koních musel být za dlouhá staletí spáchán bezpočet chyb, omylů a prohřešků. Baron Johann von Sind proto vítal počátky slibného vědeckého přístupu a rozhodně podporoval povinné studium na zvěrolékařských školách.
Blýskalo se na časy.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...