Potřeba lékařských škol v Evropě a jejich postupné zakládání nabralo na rychlosti. Jen do konce 18. století jich tu bylo založeno celkem osmnáct. Některé z nich zanikly (v Padově, Göttingenu, Freiburgu, Marburgu, Karlsruhe či Würzburgu), jiné se zachovaly (ve Vídni, Budapešti, Berlíně, Drážďanech, Hannoveru, Mnichově, Turínu, Miláně, Madridu, Kodani a Londýně). U jejich zrodu stály státní nebo veřejné orgány a především absolventi a učitelé vůbec prvních dvou takových škol - z francouzského Lyonu (L´ecole nationale vétérinaire) a Alfortu.
Školy zpravidla vychovávaly dvě hlavní kategorie absolventů - tou první byli "léčící podkováři" (maréchales), tou druhou pak "zvěrolékaři" (vétérinaires).
Philippe-Étienne Lafosse (1738 - 1820) a jeho lékařské pitevní výzkumy na koních. Zdroj: archiv autora
K podstatnému zkvalitnění výuky na zvěrolékařských školách i následné terénní praxe - stále orientované především na koně, tolik potřebné v běžném životě a vojenství - přispěly výsledky pečlivého, celkem dvacetiletého studia živých i mrtvých koní francouzského lékaře Philippe-Étienne Lafosse (1738 - 1820), syna neméně slavného zvěrolékaře a podkováře Étienne Guillaume Lafosse staršího. Shrnul je ve své jedinečné práci "Cours d´Hippiatrique" z roku 1772.
Arcivévodkyně rakouská, královna uherská a česká, markraběnka moravská, císařovna Marie Terezie, v rámci svého reformátorství ve středu Evropy nikterak nezaostávala za okolním vývojem. Právě naopak. Již v roce 1765 pověřila hraběte Rudolfa Chotka "zřízením školy pro přípravu odborníků na léčení zvířat".
Pouze dvouleté přípravy roku 1767 vyvrcholily založením c.k. ošetřovny koní ve Vídni a "Císařsko - královské školy k léčení a operování koní" lyonského absolventa Ludovica Scottiho neboli "K.K. Pferde - Curen und Operationschule". Jednalo se o vůbec první zvěrolékařskou školu v celém Rakousku. I ona se zaměřovala na přípravu "léčících podkovářů" (kuršmídů), a to především pro armádu a vojenské koně.
O téměř 130 let později (v roce 1896) se stala školou vysokou a roku 1908 získala oprávnění absolventům udělovat doktorát veterinárního lékařství.
Roku 1784 se už i na pražské lékařské fakultě konaly první přednášky ze zvěrolékařství (v rozsahu pěti hodin týdně ve dvou pololetních kurzech) a od roku 1804 dokonce i na medicínsko-chirurgickém učení olomoucké univerzity. Nejprve pro tzv. "ranlékaře" a od roku 1810 i pro skutečné lékaře.
Ručně psaná "Wiborna knižka" z roku 1833, popisující různá onemocnění koní, jejich příznaky a léčení. Zdroj: archiv autora
To vše opět pod vlivem osvědčených, "zakladatelských" zvěrolékařských škol ve francouzském Lyonu a Alfortu, avšak také již i v nedaleké Budapešti, Drážďanech, Berlíně, Lvově či Turíně.
Roku 1795 byla na pražské lékařské fakultě a roku 1813 na olomoucké univerzitě zřízena tzv. stolice zvěrolékařství. V rámci ní se tu konaly přednášky z klinického zvěrolékařství, fyziologie a "veterinární policie" neboli systému organizace stále se zkvalitňující veterinární správy.
Pro oblast Moravy bylo již za habsburské monarchie a na dlouhá desetiletí dopředu určeno, že se zde budou chovat koně teplokrevní a chladnokrevní. Později se zde (v hřebčínu Napajedla) ujal i chov anglického plnokrevníka. Zdroj: archiv autora
Prvním profesorem zvěrolékařství na pražské lékařské fakultě byl Jan Václav Knobloch (1757 až 1818). Jako mnozí další čeští zvěrolékaři 18. a 19. století i on studoval tento obor v metropoli rakousko-uherského mocnářství, ve Vídni.
V té době tu jako profesor a ředitel zvěrolékařské školy působil jeho krajan a vědec nebývalého formátu, Ignác Josef Pešina z Čechorodu (1766 - 1808), rodák z východočeského Kostelce nad Orlicí. Proslul jako autor odborných publikací o léčení moru skotu a očkování proti neštovicím ovcí.
Snad největšího věhlasu však dosáhl svým propracovaným systémem určování stáří koní podle zubů. Z dob, kdy jej sestavil, tedy od přelomu 18. a 19. století, se beze změn používá na celém světě dodnes.
Autorem dokonale propracovaného a celosvětově používaného systému určování stáří koní podle chrupu je rodák z východních Čech, Ignác Josef Pešina (1766 - 1808). Zdroj: archiv autora
Podobného postavení, jakého dosáhl Ignác Josef Pešina ve Vídni, na zvěrolékařské škole v Budapešti o něco později vydobyl Jan Vilém Zlámal (1803 - 1886). Původně vrchní vojenský lékař v Haliči a vedoucí vojenské nemocnice v Temešváru byl roku 1838 jmenován královským zemským zvěrolékařem pro Uhry (zavedl mj. očkování proti dobytčímu moru). O pouhé tři roky později se stal vysokoškolským učitelem na univerzitě v Budapešti, na které jako pedagog strávil následujících 40 let svého života.
Habsburští panovníci stanovili, že v rovinaté oblasti Uher se budou chovat především lehčí, rychlí a dobře pohybliví polokrevní koně, určení pro armádu (uherské pusty a mnohé hřebčíny v nich rozeseté sloužily jako jedna z hlavních zásobáren koní pro rakousko-uherskou kavalerii), v menší míře arabští polokrevníci a koně lipičtí. Kvalita koní i odbornost, promyšlenost a organizovanost uherských chovů dosáhly mimořádné úrovně. Zvěrolékaři se zde skutečně měli o co starat ... Řady chovatelů později doplnili uherští šlechtici, kteří se zhlédli v anglických plnokrevnících a rovinných dostizích. Zdroj: archiv autora
Zájemci o studium zvěrolékařství z českých zemí tehdy studovali především ve Vídni, Budapešti či ve Lvově. Na všech třech univerzitách se jednalo o dvou nebo tříletý obor, z něhož vycházeli titulovaní magistři lékařství a diplomovaní zvěrolékaři.
Roku 1825 však byl na francouzských zvěrolékařských školách zakotven náročnější, již čtyřletý systém studia, z něhož vycházeli medicínsky kvalitně vzdělaní a pro stále náročnější praxi dobře připravení veterináři (vétérinaires).
Autor článku: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...