Evropa vstupovala do 19. století a kvalita zvěrolékařské péče, především o koně, se po slibném 18. století dále rozvíjela. A mezi jednotlivými zeměmi vyrovnávala. V čele dalšího pokroku při tom stály takové země, jako Francie, Rakousko-Uhersko, Itálie a Velká Británie.
Rozvoj zvěrolékařství v rakousko-uherské monarchii podpořili a doslova na celá staletí dopředu zásadně ovlivnili osvícenští panovníci Marie Terezie a její syn Josef II. Z jejich popudu byla ve Vídni roku 1767 založena "Císařsko-královská škola k léčení a operování koní" (sloužící tehdy především armádě a vojenským koním), roku 1896 se stala školou vysokou a o dvanáct let později, roku 1908, získala oprávnění udělovat doktorát veterinárního lékařství.
Za studii na této, po celém mocnářství vyhlášené škole přišla do Vídně v 19. století naprostá většina pozdějších zvěrolékařů z Čech, Moravy a Slezska. Řada z nich tu také zůstala, někteří se i prosadili a proslavili - k uznávaným osobnostem vídeňské zvěrolékařské školy patřilo celkem 33 odborných pedagogů pocházejících z naší země.
V 18., 19. i 20. století působila na lékařské i zvěrolékařské fakultě ve Vídni mezi výzkumníky a pedagogy řada odborníků původem z Čech, Moravy a Slezska. Zdroj: archiv autora
Na základě studijní reformy Josefa II. z roku 1784 však byl i na pražské univerzitě vyhlášen jako jeden z devíti oborů pětiletého lékařského studia předmět zaměřený na zvířecí nákazy.
Vůbec prvním vyučujícím tohoto zvěrolékařského oboru na pražské univerzitě byl Jan Nepomuk Knobloch (1757 - 1818), rodák z České Lípy, který přeložil slavné Lafosseho dílo "Cours d´Hippiatrique". V dalších letech jej následovali z moravského Šternberku pocházející Martin Albert Tögl (1753 - 1830), který na zvěrolékařské škole ve Vídni roku 1770 promoval jako "chirurg a zvěrolékař" (napsal knihy "Principy anatomie koní" a "Příloha k teorii koňských kostí") a magistr porodnictví Karel Vilém Kahlert (1776 - 1844).
Porodnictví neboli tehdy "babictví" bylo samostatnou zvěrolékařskou disciplínou a věnovala se mu velká pozornost. Porody byly vyvrcholením jedenácti měsíční březosti klisny a na jejich úspěšném průběhu a zakončení záviselo živobytí hospodáře, prosperita majitele či síla jezdeckého vojska. Zdroj: archiv autora a Pixabay
Počáteční, pouze ojedinělý studijní předmět "zvířecí nákazy", zavedený na pražské univerzitě na popud samotného císaře Josefa II., vyvolal u odborné veřejnosti oprávněný zájem a byl postupně rozšířen na celou oblast léčení domácích zvířat. Zasloužili se o to především samotní lékaři, podpoření profesorem porodnictví (v té době nazývaného "babictví") na pražské lékařské fakultě a současně tehdejším rektorem Univerzity Karlovy Antonínem Janem Jungmannem (1775 - 1854), pocházejícím z chudé vesničky Hudlice u Berouna.
Slavní bratři - na černobílém vyobrazení mladší Antonín Jan Jungmann (1775 - 1854), na barevném pak starší Josef Jungmann (1773 - 1847). Zdroj: Wikipedie
A.J. Jungmann byl mladším bratrem českého obrozeneckého jazykovědce, spisovatele a překladatele Josefa Jungmanna. I on sám byl činný nejen slovem, avšak i písmem - publikoval několik odborných knih o chovu a nemocech zvířat, jako např. "Navedení o koních" (v pozdějším vydání pod názvem "Koňský lékař") a spis "O sedmeru dobytka domácího, jeho chování a nemocech". Stejně jako jeho starší bratr psal v mateřském jazyku, čímž současně přispěl k vytvoření české odborné (lékařské a zvěrolékařské) terminologie.
Dva roky po smrti A.J. Jungmanna, roku 1856, podala Česká vlastenecko - hospodářská společnost radě města Prahy návrh na zřízení zvěrolékařské školy s přilehlou nemocnicí pro zvířata a současně i pro koně určeným podkovářským ústavem.
O reálné podobě terénní zvěrolékařské praxe Rakouska-Uherska na konci 19. století nejlépe vypovídají dobové údaje. Roku 1878 působilo v českých zemích pouze 163 zvěrolékařů (u východočeských Pardubic se toho roku běžel již pátý ročník později slavného dostihu Velká pardubická), převážně absolventů zvěrolékařské školy ve Vídni.
Zvěrolékaři často za svými pacienty vyjížděli do terénu na koních a veškeré potřebné vybavení si museli brát s sebou ... Zdroj: archiv autora
Na každého z nich připadalo kolem 21.000 zvířat. Služby terénních veterinářů při tom byly požadovány převážně šlechtickými rody či městskými obyvateli, méně pak chudšími lidmi na venkově.
Navzdory tomu, že politické a hospodářské poměry na Apeninském poloostrově nebyly jednotné, působilo tu ve 2. polovině 18. století nejvíce zvěrolékařských škol. Některé brzy zanikly, avšak do dnešních dnů je Itálie územím s největší koncentrací veterinárního lékařství v celé Evropě. Navazovala a navazuje tím na tradici vyspělého a slavného antického (římského) zvěrolékařství, představovaného tehdy Galénem, Pelagoniem a Apsyrtem.
První zvěrolékařská škola v Itálii, založená především pro potřeby vojenské a armádní podkovářské, vznikla roku 1769 v Turínu na popud savojského krále Karla Emannuela III. Jejím aktivním zakladatelem byl absolvent slavné a stále inspirativní lyonské školy, tehdy osmadvacetiletý Carlo Giovanni Brugnone (1741 - 1818).
Další zvěrolékařská škola - tentokrát podle alfortského vzoru - byla tamním absolventem Giuseppe Orusem (1751 - 1792) zřízena na území benátského dóžete, v slavném medicínském centru v Padově roku 1773. A z dobrého důvodu. Nedaleké Benátky byly odvěkou obchodní křižovatkou, kterou ročně procházely statisíce lidí a zvířat. Snadno se tu proto šířily nejrůznější nemoci (především skotu), před kterými měla padovská zvěrolékařská škola tuto námořní a obchodní velmoc a její obyvatele chránit.
Jakkoli bylo Španělsko už od dob Maurů známo svou tradicí chovu výjimečných koní, kteří ovlivnili šlechtění dalších plemen těchto zvířat v podstatné části Evropy, k založení první zvěrolékařské školy na Pyrenejském poloostrově došlo poměrně pozdě. Stalo se tak v Madridu roku 1793 zásluhou Bernarda Rodrigueze (1756 - 1807), alfortského absolventa a zvěrolékaře bourbonského krále Karla IV.
V poznání koní, jejich anatomie a fyziologie, se šlo do stále většího detailu. Poznatky dosahovaly na tehdejší dobu obdivuhodné úrovně. Zdroj: archiv autora
Vystudovaní zvěrolékaři to pak po celé 19. století koním vynahrazovali - kůň se stal hlavním objektem jejich odborného zájmu. Vznikla tu řada významných spisů a knih, mj. populární "Ilustrovaný koňský lékař" z roku 1860, jehož autorem byl absolvent Královské veterinární školy v Londýně a průkopník anestetik Edward Mayhew (1813 - 1868). Knihu vybavil více jak 400 vlastnoručně malovanými akvarely.
Situace ve zvěroléčitelství na Britských ostrovech dlouho nebyla vůbec jednoduchá. V první polovině 18. století tu navíc kulminovala éra koňských lékařů, podkovářů a podkoních, pro danou činnost vůbec nejrespektovanějších odborníků. Vedle dvou tradičních oblastí využívání koní (zemědělství a vojenství) navíc od 17. století (především s nástupem dostihových anglických plnokrevníků) značně posílilo využití koní ve sportovním odvětví.
Chovem koní proslulá Anglie se stále více věnovala honům na lišku s loveckými koňmi "huntery" a dostihům s anglickými plnokrevníky. Zdroj: Pixabay a archiv autora
O léčení koní se tak začalo zajímat (lépe řečeno "do něj mluvit") stále více lidí - chirurgové, lékárníci (velké obliby se dočkala kniha lékárníka a koňského lékaře Francise Clatera "Každý muž léčitelem svých koní", mezi lety 1738 až 1919 se dočkala celkem 40 vydání), humánní lékaři a mnozí další.
Do situace roku 1766 zasáhl slavný anglický malíř George Stubbs (1724 - 1806), který pro tuto početnou a značně nesourodou skupinu britských léčitelů připravil alespoň názornou anatomii. Jedná se o kolekci 150 obrazů koní, z uměleckého hlediska považovanou za vůbec nejpozoruhodnější anatomický soubor zvířecích vyobrazení. Stubbs tyto obrazy maloval přes 7 let a jeho přáním bylo, aby zejména humánním lékařům (tedy již vzdělaným odborníkům) umožnily proniknout do detailů koňského těla.
Roku 1792 nakonec Spolek majitelů koní inicioval založení první zvěrolékařské školy na ostrovech. U jejího zrodu stál francouzský lékař a opět alfortský absolvent Charles Vial de Saint Bel (1750 - 1793). Za jeho pokračovatele, Edwarda Colemanna (1765 - 1839) se škola dočkala oficiální podpory, a to dokonce samotného panovníka, anglického krále Jiřího III. Ten jí udělil vznešený a dodnes platný název Royal Veterinary College.
Další školy pak vznikaly ve skotském Edinburghu (1823) a Glasgow (1862).
Ani Středoevropanům poněkud vzdálené severské země nezůstávaly pozadu a v dějinách zvěrolékařského školství zastaly velmi důstojnou roli.
Roku 1773 založil v Kodani soukromou zvěrolékařskou školu absolvent vůbec prvního lyonského výukového kurzu Peter Christian Abilgaard (1740 - 1801). O pouhé čtyři roky později ji převzal stát a přejmenoval ji na "Královskou veterinární školu". O vysokou odbornou úroveň přípravy dalších zvěrolékařů na této škole se zasloužil Abilgaardův nástupce Erik Nissen Viborg (1759 - 1822), a to v dobách nelehkých - v éře pustošivých napoleonských válek. Viborg jako první experimentálně prokázal přenos vozhřivky mezi společně ustájenými vojenskými koňmi.
Blížil se konec 19. století a Evropané pomalu vcházeli do století dvacátého, posledního tohoto milénia. V něm - jakožto zástupci rodu Homo sapiens neboli člověka moudrého - lidé rozpoutali dvě vůbec největší katastrofy v dějinách. První a Druhou světovou válku.
V roli zvířat válečných - jezdeckých i tažných - do nich opět vtáhli koně. Naposledy, a to od chvíle, kdy je pro tento účel zneužili poprvé. Tedy od dob přibližně 2.000 let př.n.l.
V roli, která mu jakožto zvířeti mírumilovnému a plachému byla nanejvýš nepřirozená a cizí, tedy kůň člověku sloužil dlouhé čtyři tisíce let.
Vojenská veterinární komise ve francouzském jezdeckém institutu v Saumuru, rok 1913. Zdroj: archiv autora
Veterinární lékaři si museli sbalit nástroje a léky do zdravotnických brašen, na dlouho nebo na vždy se rozloučit se svými blízkými, spolu se zástupy koní napochodovat široce otevřenými branami do rozlehlých kasárenských objektů a začít se připravovat.
Vybavení vojáka a jeho koně. Jde se do války ... Zdroj: archiv autora
Šlo se na frontu a do boje. Jako už mnohokrát.
Následky masakrů První i Druhé světové války byly, nad rámec veškerých snah a obětavosti humánních i veterinárních lékařů, zcela mimo možnosti zvládání. V té první válce přišli jenom Britové o půl miliónu svých koní. V jednom jediném dni patrně nejstrašnější bitvy této války, u francouzského Verdunu, zahynulo v blátě, kráterech a zákopech, beznadějně zamotáno do ostnatých drátů, přes sedm tisíc koní.
Jen malá ukázka toho, jak se lidé snažili nemocným a zraněným koním pomoci ... Zdroj: archiv autora
Do 2. světové války, vybavené již těžkou a vyspělou pozemní, námořní i leteckou technikou, nasadili jenom Rusové přes milión dvě stě tisíc koní a válku vedoucí Němci dokonce neuvěřitelných 11 miliónů koní.
Rokem 1945 a polovinou 20. století se rozplynul čtyř tisíciletý fenomén koně jako válečného zvířete. Kůň definitivně vyklízí bitevní pole. Veterinární lékaři se mu budou i nadále věnovat, avšak na polích podstatně mírnějších - zemědělských, sportovních a zájmových.
Po zásluze ...
Autor článku: Zdeněk Mahler
Štolba Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, procházel chodbou podvečerní stáje a ujišťoval se, zda jsou vévodovy plnokrevníci v pořádku. Koně už spořádali pravidelný příděl krmení, v slaměné podestýlce ještě vyhledávali zbytky píce. U jednoho stání se Štolba zdržel: klisna Spiletta završila jedenáctý měsíc své březosti, chovatel od ní každým dnem...
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.