Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní válečníci. Byli ztělesněním řemeslného, technického a společenského pokroku, pro mnohé se proto stávali symbolem vyspělé civilizace. Byli to Keltové. Příslušníci jednoho z jejich kmenů došli až na naše území. Jmenovali se Bójové. Řecký historik Strabón proto v 1. století př.n.l. označil naši oblast přiléhavým Boiohaemum tedy Domov Bójů. Odtud název Bohemia neboli Čechy.
Evropské území bylo už v té době protkáno sítí cest a Keltové po nich do vnitrozemí vnášeli nový život. Měli bohaté kontakty a zkušenosti s rozvinutými civilizacemi ve Středomoří, ve střední Evropě hledali nové příležitosti a zdroje pro rozvoj jejich umu a zručností, především řemeslných.
Zdá se, že jedním z míst, které bezvýhradně splňovalo jejich potřeby a zájmy, bylo Křivoklátsko. Nalezli tady bohatá ložiska železné rudy pro výrobu svých kovářských a uměleckých předmětů (především v okolí dnešních obcí Železná, Krušná hora a Hýskov), ve zdejších lesích i bohatství dřeva, pěstitelsky úrodnou půdu na území Hořovicka, Kladenska a Slánska a v neposlední řadě strategicky velmi zajímavé místo ležící na spojnici mezi Balkánem a severní částí střední Evropy.
Poblíž obce Stradonice, vysoko nad okolním světem, na plošině táhlé ostrožny obtékané z jedné strany řekou Berounkou v hlubokém korytu a z druhé Habrovým potokem, si mezi lety 150 a 125 př.n.l. vystavěli opevněné hradiště neboli oppidum (podle římského označení byla oppida společenskými, politickými a hospodářskými centry, tedy jakýmisi předchůdci měst). Bylo jedním z vůbec největších a nejdůležitějších ve střední Evropě, stalo se skutečným centrem keltské civilizace, kultury, moci a vlivu. Povědomí o něm sahalo až do dalekého antického světa.
Masivními valy a hradbami uvnitř Keltové ohraničili území o úctyhodné rozloze 90 ha. Tu vyplňovala řada samostatných pravoúhlých dvorců (řemeslnických, výrobních objektů a dílen) a centra vyšší vrstvy společnosti. Zázemí pro oppidum na vrchu ostrožny vytvářelo nejméně 6 osad, které ležely v jeho blízkém okolí. Zemědělství a pastevectví (bylo zde nalezeno přes 300 tun zvířecích kostí) se provozovalo v okolní krajině. Hradiště leželo na důležité a dlouhé obchodní trase, což umožňovalo směňovat výrobky, zvyky a vymoženosti obyvatel této části střední Evropy s vyspělými národy Středomoří a severní Afriky.
Věhlasné oppidum však nevydrželo dlouho. Zaniklo po pouhých sto letech v období 40 až 30 př.n.l., patrně pod tlakem invazivních germánských kmenů. Keltové se sem již nikdy více nevrátili.
O keltském oppidu a jeho pokladech poblíž Stradonic se dlouho nevědělo. Celých 1.900 let. V roce 1877 došlo ke zcela náhodnému objevení zlatých keltských mincí, vyoraných při zemědělské činnosti poblíž jednoho z valů na severozápadní straně oppida. Nález vyvolal doslova "zlatou horečku". V průběhu dalších 13 let docházelo ke zcela živelnému a horlivému překopávání hradiště. S motykami, krumpáči a lopatami se na památné místo vydávalo až 300 lidí denně, toužících po rychlém a snadném zbohatnutí.
Dějiny skryté hluboko v tmavé půdě začaly na světlo světa vydávat svá svědectví a památky - kopáči nalézali další a další stříbrné a zlaté keltské mince (později nalezené i na Křivoklátě, u Zbečna, Branova, Týřovic, Hřebečníků a ve Zbiroze), které v dodnes zachovaném počtu představují jednu z největších kolekcí keltských mincí ve střední Evropě. Našly se tu ale i mince antické, dále jemná keramika (původem i z velmi vzdálených částí Evropy a severní Afriky), nejrůznější železné předměty a nářadí (části jezdecké výstroje, kusy podkov, klíče, s nimiž Keltové už zamykali své domy, kleště, nůžky, chirurgické nástroje, spony z drahých kovů, bronzu nebo železa), korále a skleněné náramky (sklo jako surovina se dováželo ze Středomoří).
Chaotickému, neorganizovanému kopání, drancování a svévolnému přivlastňování si keltských artefaktů "každým, kdo přišel" v první a na nálezy nejbohatší fázi zřejmě nikdo nebránil a nezabránil. Osoby vzdělané a povolané (archeologové, představitelé Národního muzea v Praze i prezident T.G. Masaryk svou vyjádřenou podporou) nastoupily mnohem později, až na počátku 20. století.
Velká část nálezů byla v tu dobu pro vědu již nenávratně ztracena. Rozebrána, prodána, roztavena (v případě mnoha zlatých keltských mincí) či skončila v soukromých sbírkách. V lepším případě pak v Národním muzeu v Praze, Vídni, Drážďanech a Berlíně.
Autor článku a fotografií: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...