Bohatý život před narozením
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
V noci na 17. března roku 1874 se ve stáji uherského chovatele Erno
Blaskoviche narodilo hříbě. Od samého začátku u majitele vyvolávalo spíše
rozpaky, zatímco ostatní svádělo k posměchu.
Bylo malé a zaostalé, nepěkné, špinavě ryzé barvy. Ani pozdější vývoj mu nepřidal - vyrostlo v dlouhonohé kostnaté zvíře, které se navíc vyznačovalo značnou netečností. Nezájem o okolní dění dávalo najevo tím, že často a rádo leželo.
Po dlouhých úvahách, zda tuto klisnu vůbec zařadit do přípravy, ji váhající Blaskovich svěřil trenéru Robertu Hespovi a na cestu dostihovým světem jí dal - snad ze soucitu či ironie - jméno Kincsem neboli Můj poklad. Sotva tehdy tušil, jak mu klisna význam darovaného jména naplní. Trenérova skepse o jejích schopnostech se každým dnem rozplývala: pokud se Hespovi podařilo uvést flegmatickou Kincsem do běhu, žasl nad její rychlostí. Jako by jí narostla křídla. Rozhodl se proto vyzkoušet ji na drahách v Německu a již jako dvouleté jí naplánoval turné o šesti startech.
Mladá Kincsem se tak vydala na cesty a poprvé stanula na dráze
v Berlíně. Neznámá, nevzhledná klisna ve své premiéře šokovala publikum:
soupeře doslova rozdrtila, s přehledem zvítězila o deset délek. Němečtí
turfmani však z nečekané senzace nevyvozovali žádné závěry, vždyť "jedno vítězství
koně nedělá". Jejich zdrženlivost trvala pouze do druhého Kincsemina startu. Hravě
zvítězila i v Hannoveru, hned nato dobyla Hamburg a přidala triumf
v Doberanu.
To už se v dostihovém světě strhl poprask: noviny a telegraf bleskově rozšířily zprávy o neporažené klisně a kolem Kincsem se roztočil kolotoč zájmu. Při pozvání do Frankfurtu mělo dojít k prestižnímu měření sil. Baron Oppenheim tam proti Kincsem postavil svoji klisnu Regimentstochter, ověnčenou třemi čerstvými vítězstvími z Anglie. Kincsem zdolala "Dceru pluku" deseti délkovým náskokem v cíli a s Německem se pro tu sezónu rozloučila svým šestým vítězstvím v Baden-Badenu, kde pole soupeřů za sebou nechala celých dvě stě metrů. Po návratu do rodných Uher ještě stačila domácí fanoušky potěšit čtyřmi lehkými prvenstvími a všemi opěvována se odebrala k zimnímu odpočinku.
O to větší nápor ji čekal v tříletém, klasickém a dostihově
nejdůležitějším ročníku. Blaskovichův "Můj poklad" se stal výzvou pro
chovatele, trenéry a koně z celé Evropy. Po dvou úvodních vítězstvích
nastoupila Kincsem ke svému třináctému startu, k vrcholnému rakouskému
Derby. Aristeides Baltazzi, vlivný turfman tehdejšího mocnářství, proti ní
vyslal svého "černého koně", hřebce Tallóse, který sklízel úspěchy i na Britských
ostrovech. Derby toho roku bylo vyhlášeno "dostihem století" a událostí
společensky mimořádně významnou. Desetitisícové davy poctil svou účastí
diplomatický sbor, do čestné lože usedla kompletní císařská rodina.
Drama se nekonalo. V polovině trati přešla Kincsem do vedení a
s přehledem a bravurní lehkostí nad Tallósem zvítězila. Do cíle dorazila
svěží, tři dny nato startovala v dostihu na míli, za další tři dny na dvě
míle. Oba vyhrála. Poté ji převezli zpátky do Německa. Tentokrát se na obávanou
soupeřku pečlivě připravili, nachystali proti ní výběr dostihových koní z celé
říše. V hamburském Renard Rennen se hravě vypořádala s vysoce
hodnoceným německým Derby vítězem Piratem.
Další její přesvědčivé vítězství nad výborným francouzským Mambrinem v jednom z nejbohatších dostihů světa "Grosser Preis von Baden" sledovali i angličtí zvědové. Davem aplaudujících fanoušků se jeden z nich protáhl a za Kincsem nabídl částku 10.000 liber. Blaskovich už příliš dobře věděl, jakou hodnotu jeho "Poklad" má a uctivě odmítl.
Jméno Kincsem se stalo pojmem, synonymem vítězství, ale také označením
nevídané vitality a tvrdosti. Každoročně od dubna do listopadu klisna trávila celé
dny a noci na cestách, tmavý dobytčí vagón a monotónní dunění pražců střídala
s pestrobarevnou a ohlušující kulisou závodišť. Startovala v naprosto
neznámém prostředí a často na poslední chvíli. Nejednou se totiž vlak zpozdil, sedlat
ji museli za jízdy ve vagónu a z nádraží spěchala na start s jezdcem
na hřbetě. Vyhrála však vždy. Do varu dokázala uvést celé davy. Všude, kam se
Kincsem hnula, ji provázely zástupy fanoušků a dychtivých sázkařů. Útrapy
dlouhých cest i slávu vítězství překonávala s ledovým klidem, který jí
zůstal z mládí. Mezi závody nezúčastněně ležela a odpočívala, na startovní
čáře se k úžasu diváků popásala.
Měla pouze dvě slabosti. Potrpěla si na přítomnost svého nerozlučného společníka, mourovatého kocoura, který ji všude provázel. Projel s ní celou Evropu. Stalo se jednou, že se kocour na nádraží ztratil a klisna odmítla nastoupit. Z ledově klidné Kincsem se stalo nezvladatelné zvíře. Personál musel prohledat celou soupravu a teprve když se kocour našel, klisna vešla do vagónu. Druhou její slabostí byla voda z rodných stájí. Žádné jiné se nenapila. Zásobní hektolitry vody z domácí studně se proto musely vozit všude s Kincsem.
Po sérii oslnivých vítězství na pevnině zbývalo dobýt dostihovou
pravlast, Anglii. Trenér Hesp vybral jako důstojnou zkoušku pro Kincsem
vytrvalecký Goodwood Cup. Rezervovaní ostrované sledovali jejich přípravy a o
klisně hovořili uznale, porážku skvělého Pageanta, vedeného znamenitým Tomem
Cannonem, a dalších svých koní však nepřipouštěli. Angličtí žokejové si pro
dostih navíc připravili zvlášť promyšlenou taktiku. Měli rozdělené úlohy, kdo
koho bude hlídat a naopak kdo pro koho má jet. Tomu odpovídal i průběh závodu.
V momentě, kdy vyrovnané pole ostrovních plnokrevníků zatočilo do cílové
roviny, začal žokej Cannon razantně vyjíždět Pageanta a získával cenné metry. Závěr
dostihu zdvihal diváky ze sedadel, na tribunách zavířily anglické vlaječky, šlechta
zvedala cylindry do výše, aby uctila svého favorita. Žokej Madden v sedle
Kincsem však Pageantův nástup zachytil a klisnu pobídl. Ta prudce vyrazila,
dotáhla se na finišujícího hřebce, prolétla kolem něj a s přesvědčivým dvoudélkovým
náskokem zvítězila.
Triumf Kincsem způsobil doslova explozi nadšení ve skupině maďarských fanoušků. Dohru měl i u bookmakerských stánků. Uherští grófové přijeli svoji klisnu podpořit štědrými sázkami, vložené obnosy se jim mnohonásobně vrátily. Jen hrabě Festetics si odnesl 50.000 liber. Britské obecenstvo projevilo svůj pověstný smysl pro "fair play" - anglický tisk na titulních stranách deníků Kincsem vychválil a napříště ji uznale nazýval "maďarským zázrakem".
V roce 1879 nastoupila Kincsem ke své poslední dostihové sezóně. Aristeides
Baltazzi tentokrát proti ní postavil svého Derby vítěze, hřebce Nil
Desperandum, posílen snad i vírou v jeho jméno. Nil Desperandum totiž v překladu
znamená "Netřeba zoufat". Sáhl dokonce hluboko do kapsy, předplatil stálého
jezdce Kincsem, žokeje Maddena, a angažoval jej do sedla svého koně. Blaskovich,
zpraven o nemilé skutečnosti, nechal poslat do Anglie pro schopného Wainwrighta.
Kincsem pak dala, opět před zraky císařské rodiny, Baltazzimu, žokeji Maddenovi
i hřebci Nil Desperandum najevo, že jim nezbývá než si zoufat. Poté se Blaskovich
i trenér Hesp shodli, že Kincsem už nemá co dokazovat a na podzim její kariéru
ukončili.
Kincsem se loučila. Mnozí to přijali s lítostí a dojetím, někteří i s úlevou. Z dostihových drah odešla neporažená. V průběhu čtyř let startovala na závodištích šesti zemí, dokonce i v Bratislavě a na Císařské louce v Praze, celkem v 54 dostizích. Všechny do jednoho vyhrála. Soupeřům často poskytovala velké hmotnostní výhody, dokázala zvítězit na kilometrovou vzdálenost, když na startu, kde se popásala, ztratila přes sedmdesát metrů. Stala se jednoznačně nejúspěšnějším dostihovým koněm všech dob.
Příběh života slavné Kincsem se jakoby symbolicky zastavil v den jejích třináctých narozenin. Neporazitelná na dráze, podlehla 17. března 1887 nemoci. Oslavovaná i zatracovaná, milovaná i proklínaná, ale navždy nejlepší. Kincsem, Můj poklad.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.