Lesy. Majestátné chrámy přírody se špičkami stromů do nebe, už jenom vejít do nich je svátostí provázenou pocitem tiché pokory. Opatrně našlapovat a naslouchat, vnímat jejich kouzlo a klid, nenapodobitelnou harmonii všeho a přijímat, co štědře nabízejí. Letokruhy statných kmenů v sobě, jeden po druhém, rok za rokem, v tenkých přírůstcích jadrného dřeva ukládají trpělivou paměť a odvěkou moudrost lesa.
Kdykoli se vyslovilo jméno Křivoklátska, každého, kdo jej znal, na prvním místě napadly právě lesy. Vždy byly tou nejvýraznější, nejkrásnější kulisou a do daleka známým pojmem. Dlouho zůstávaly nedotčené a i dnes si zachovávají svoji jedinečnost a důstojnost. A nejen to. Zdejší lesy jsou tak vzácné, že splňují parametry národního parku, a to doslova evropského významu.
Svou nepřístupností způsobily, že za dlouhá staletí na Křivoklátsku nedošlo k vytvoření jednoznačné a místně svébytné lidové kultury. Nebyla možnost. Krajina byla tak pustá, že se do ní žádní lidé nestěhovali. Nebo osídlená jen částečně, a to ještě lidmi odjinud. Ti v ní nějaký čas pobyli a pak zpravidla odešli jinam.
Křivoklátsko však odpradávna mělo své krále. Ti do něj vnášeli zvyky a poselství z dvorů cizích zemí. Jejich majestát se tak snoubil s majestátem nádherné, lidskou rukou nedotčené přírody. Tehdejší lesy se při tom nijak nelišily od těch, které tu před více jak jedním tisíciletím poznali bájní Keltové. A pak tu byla šlechta. Z Čech i ze zahraničí si najímala vybrané odborníky v oborech lesnictví, myslivost a zemědělství, schopné ekonomy a úředníky či zručné technology. Ti poslední zde podnikavě zaváděli prvky tehdy nastupující průmyslové revoluce.
Křivoklátské lesy se dlouho dělily na dvě oblasti. První představovala srdce staré zeměpanské honitby s několika okolními územími, náležejícími Berounsku, Zbirožsku a Rakovnicku. Druhá patřila méně udržované západní části. V táhlých úsecích tzv. Staré řeky dlouho nebyly vybudovány cesty, silnice ani mosty. Ještě donedávna se museli lidé přes řeku do svých domovů či k víkendovým chatám nechat převážet na prámech.
Panovníci vždy dobře věděli, co v křivoklátských lesích a loveckých revírech mají. Pečlivě se o ně starali, stanovovali jasná pravidla jejich využití a drželi nad nimi rozhodnou vladařskou ruku. Za Přemyslovců a později i za Lucemburků byly zdejší lesy velmi oblíbenou a upřednostňovanou oblastí.
V návrhu zemského zákoníku Majestas Carolina (resp. Codex Carolinus), sepsaném na pokyn českého krále a římského císaře Karla IV. v letech 1350 až 1351, se mezi 109 články již objevuje termín "conservatio". Znamenal ochranu a byl jakýmsi podnětem pro později zřizované rezervace. Dle ustanovení tohoto zákoníku se v křivoklátských lesích mj. již tehdy nesměly volně kácet stromy.
Význam Křivoklátska však později upadal, oblast procházela složitými majetkovými i vývojovými proměnami. Středověký způsob lovu měl za následek úplné vyhubení velkých šelem, tím spíše a neohroženě se v lesích množila zvěř spárkatá. Do lesů také začali více pronikat chudí lidé - snažili se v nich uživit výrobou dřevěného uhlí, potaše či třísla. Tak vznikla na Křivoklátsku pověstná lesní řemesla.
Lesní hospodaření na Křivoklátsku výrazně ovlivnili příslušníci rodu Fürstenbergů. Snad nejvíce druhý z nich, Karl Egon I. (1729 - 1787). Zasloužil se o podstatné zlepšení péče o lesy, zajímal se o všeobecné hospodářské záležitosti a aktuální novinky. V době jeho působení sloužilo křivoklátské panství jako vzor lesního a zemědělského podnikání pro další oblasti a državy v českých zemích.
Úspěšné počínání Karla Egona I. v roce 1754 svým "Lesním řádem" (Císařským královským patentem lesů a dříví, ustanovením v království Českém se týkající, daným na hradě Pražském dne 5. dubna 1754) umocnila sama císařovna Marie Terezie. Patent byl výrazným a respektovaným mezníkem, od kterého se o stav lesů začala zajímat centrální moc, a to doslova na celostátní úrovni.
Karl Egon I. dál pokračoval ve svém díle. Ještě krátce před svou smrtí dal podnět k tomu, aby se po celém Křivoklátsku zakládaly lesní školky (konkr. v letech 1780 až 1785). Přibližně ve stejné době začal i s dovozem a výsevem nepůvodních jehličnanů, především modřínu a smrku (ten od roku 1807). Společně s borovicí tak ve zdejších lesích začala dlouhá a rozpínavá éra jehličnanů, v letech 1890 až 1910 tvořily listnáče již jen asi dvacet procent veškerých stromů.
Pro udržení vysoké kvality lesního hospodaření Fürstenbergové nezapomínali ani na další generace a dbali o jejich odborné vzdělávání. Karel Egon II. (1796 - 1854) se zde zasloužil o založení školy (navrhl ji fürstenberský lesmistr Jan Gintl) a v srpnu roku 1838 osobně schválil její osnovy. Křivoklátsko se tak stalo místem vzniku historického lesnického školství.
Chudí lidé, kteří se na Křivoklátsku nemohli uživit, začali pronikat do lesů a hledali štěstí v nich. Využívali přitom jejich bohatství, hlavně dřeva. Z naříznutých či jinak zraňovaných stromů získávali smolu (ta se pak používala k impregnaci plachet nebo k těsnění vodovodních trub), ze stromů se pokoušeli vyrábět i javorový sirup a z jejich dřeva vyřezávali jednoduché domácí nádobí.
A hlavně - provozovali na Křivoklátsku tak známé uhlířství. Znali jej už dávno - od doby bronzové, tedy od doby, kdy začali hutnit kovy. Dřevo za omezeného přístupu vzduchu pomalu spalovali, zbavili jej vody, těkavých látek, a tím vším v něm zvýšili obsah uhlíku. Dřevo pak mělo podstatně vyšší výhřevnost a tolik nekouřilo. Kromě hutí proto bylo vhodné i pro středověké černé kuchyně.
Uhlíři trávili v lesích nepřetržitě dlouhé dny i týdny, stavěli tu a na dřevěné uhlí pálili vysoké milíře. Byli chudí, hladoví (jejich typickou stravou byla tzv. "uhlířina", směs vařených brambor, cibule, sádla a noků z jednoduchého těsta), špinaví a nadýchaní všude přítomného štiplavého kouře. Málokdy se dožili více jak čtyřiceti let.
Tento tradiční způsob výroby dřevěného uhlí se na Křivoklátsku provozoval po více jak tisíc let, a to až do poloviny 20. století. O tom jak rozšířené živobytí zdejších obyvatel to bylo, svědčí doslova tisíce milířových plošin rozesetých po zdejších lesích. Naprostá většina z nich pocházela ze 17. až 19. století, tedy z období, kdy se v celé oblasti hutnilo železo.
Kromě uhlířství provozovala chudina v lesích také dehtářství (přípravu dřevouhelného dehtu), dále výrobu potaše a dalších produktů z dřevěného popela. I ten vzali chudí za vděk a pro vlastní obživu z něj vyráběli téměř nemožné. Dehtáři byli osamělí a opovrhovaní řemeslníci žijící v lesích, na samém okraji společnosti. Teprve od středověku se jim začalo dostávat větší vážnosti. Získávali tehdy řadu svobod a privilegií - jejich nevábnou kolomaz totiž potřeboval každý vodní mlýn či hamr, povozy tažené zvířaty, impregnovaly se jí provazy, používala se dokonce i v lidovém léčitelství.
Podmínky tohoto řemesla se změnily vydáním "Lesního řádu" Marie Terezie v roce 1754 - pro dehtářské užití vymezil hlavně zbylé pařezy a smolné kořeny. Dehtáři tak zároveň dostali za úkol čistit les od dřeva, které nikdo nechtěl. S pozdějším vývojem ropných maziv tradiční venkovské dehtářství zcela zaniklo a upadlo v zapomnění.
Ještě jednu příležitost křivoklátské lesy chudým lidem poskytovaly. Z kůry mladých a ve zdejší oblasti hojně rozšířených dubů získávali tříslo, prášek užívaný při vydělávání kůží. Výroba třísla byla naposledy doložena v 19. století v polesí Nižbor.
Les zůstává stejný, člověk se mění ... Zdroj: foto autor
Doba se změnila, pověstná lesní řemesla z Křivoklátska vymizela, s nimi i bída, strádání, odloučenost a odříkání. Současně ale i pokora, moudrost, vztah k lesu a úcta k němu.
Autor článku a fotografií: Zdeněk Mahler
Kdo je kůň a jaké zvláštní postavení má mezi všemi ostatními zvířaty ? Kdy a jak se s člověkem poprvé setkal ? Kudy všude s ním kráčel ? Co pro člověka znamenal, k čemu mu dopomohl a kam jej vývojově dostal ? V čem všem jej člověk využil ? A kdy a jak jej po šesti tisíci letech nedocenitelné a věrné služby člověk opustil ?...
Kde se koně vůbec vzali, z čeho vznikli, odkud a kam do daleka po pravěkých pevninách táhli ? Jak původně vypadali ? Kdy a kde se s nimi setkal člověk ?
Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj...