Rozmach zemědělství, vysilující lidské činnosti neznající svátků, úlev a odpočinku, které člověka odpradávna živilo, spotřebovalo milióny koní a bylo bez nich naprosto nemyslitelné. Však také platilo staré selské úsloví, že "vedle dobré ženy, střechy nad hlavou a spolehlivého koně není většího štěstí". Kůň stanul před pluhem, aby jej - a s ním i celé zemědělské hospodaření - táhl a ze syrové země pomáhal člověku dobývat chléb.
Když na jaře vychrlila řeka ze sebe všechnu špínu a
vyčistila se, skřivánek vzlétl vysoko k obloze a svým trylkováním vyzval
hospodáře, aby vyšel do probouzející se krajiny. První jarní orání vždy patřilo
samotnému sedlákovi.
Na okraji pole obřadně poklekl, smekl pokrývku z hlavy a před svými odpočatými koňmi modlitbou prosil o dobrý rok. Pak uchopil dřevěné, dlaněmi několika pokolení vyhlazené rukojeti pluhu, pobídl koně k tahu a vyoral první brázdu. Dlouhou a rovnou, že se za ní ani ohlížet nemusel. Kovově lesklá radlice pluhu se zarývala do těžké, vodou nasáklé půdy a na jarním Slunci osychala.
Před létem, dobou senosečí a žní, sedlák na svém
žebřiňáku zkontroloval každý paprsek, koně nechal překovat a vybrodit
v řece, aby se podkovy na kopytech dobře "zatáhly", a po tvrdé cestě je
prohnal klusem.
Běželi-li koně svižně, pěkně do taktu a hospodáři
"šli od uzdy přímo do ruky", byli zdraví a silní jako jeleni. A dobře
připraveni na skutečný vrchol sedlákova roku. Tíhou zrna obtěžkané klasy obilí
šustily v letním vánku, hospodář v čistě bílé, nažehlené košili
podruhé klekl na okraj pole, obnažil hlavu, pomodlil se, křížem naposledy
požehnal a sekl. Poprvé, podruhé, potřetí, vždy hlubší záběr kosy. Žně počaly.
Sluncem vysušené, kovově zvonící, kosou podťaté stvoly pšenice, ječmene, ovsa a
žita se tiše a odevzdaně pokládaly na zem.
Mlatci se scházeli do stodol, vesnice se rozehřměly cepy. Podle jejich počtu a rachotivého taktu vydávaly všem známé melodie. Ve třech prý stodola zněla písní "jde to zle, jde to zle", ve čtyřech "klepy, klepy, čtyři cepy", přidal-li se pátý, šlo to lépe - "přibyl nám pátý, dobře se mlátí". Se šestým už se pomýšlelo i na odměnu za dobře vykonanou práci - "poručte sedláče selce péct koláče". Ale ještě dříve než světnicí zavoněly koláče nebo čerstvý chléb, vyvedl hospodář ze stáje mladého koně, prvním rokem v tahu, a zapřáhl jej do vozu naloženého vymláceným obilím. Jeho první cesta vedla s Božím darem do mlýna.
V podzimní krajině trávil sedlák s koněm závěr roku. Sami dva, kráčeli spolu brázdou, vdechovali vůni unavené, tmavé země pod sebou, jak se obracela a vydechovala. Pod sílou koníkova tahu postroje rytmicky vrzaly do ticha. Dlouhé hodiny, dny, měsíce a léta. Sami dva. Za pluhem bylo místo, kde uprostřed tichého kraje, v samotě a zamyšlení, vznikala celá řada písní. Pobožných, veselých i vážných. Sedláček si jimi krátil čas, zpříjemňoval práci a ke svému koni promlouval. Na konci pole hospodář rozepnul svému koni uzdu, povolil chomout a ukrojil ze skývy chleba. Střídavě podával sobě i koni, půda šedivěla prvním přízemním mrazíkem ...
V zimě - v chumelenici, dešti a blátě - chodili sedláci raději pěšky, jen aby si jejich koně odpočali. O Štědrém dnu pak sdíleli pokrm se všemi zvířaty - neboť o půlnoci prý němá tvář promlouvá a žaluje na ty, kteří ji týrali.
A když sedlák umíral, požádal rodinu, aby ho z lože snesla a položila na holou zem mateřské světnice. Jen tak mohl naposledy a plně vnímat svůj grunt, rozloučit se a odejít. Zemřel-li hospodářův kůň, vykopali mu v sadu hlubokou jámu a zjara nad ni zasadili panenskou jabloň.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...