Až do dnešních dnů se přežil jeden prehistorický kůň, kterého můžeme spatřit na vlastní oči. Zachoval si podobu, jakou měl před desetitisíci lety. Tedy podobu, v jaké jej poprvé spatřil náš dávný předchůdce - jeskynní člověk. Doslova v hodině dvanácté tohoto koně zachránili nadšení vědci a dobrovolníci. Předcházel jim ruský generál Nikolaj Michajlovič Prževalskij. Podle něho kůň dostal své jméno.
Tomuto koni se podařilo přežívat ve své divoké formě vůči civilizovanému světu v dokonalém utajení. Kosterní zbytky z diluviálních nalezišť, primitivní sošky či nástěnné kresby ze slavných francouzských a španělských jeskyní od člověka doby kamenné svědčí o tom, že kdysi žil i v Evropě. V průběhu věků se však stáhl daleko na východ, do rozlehlých mongolských a čínských stepí. Domorodí mongolští pastevci ho označovali místním "tache", Číňané "jema" nebo také "kertag". Neměli ho příliš v lásce - volně žijící koně obsazovali napajedla, vypásáním chudé stepní trávy konkurovali stádům chovaného dobytka, troufalí divocí hřebci navíc odváděli domácí klisny.
Až na konci devatenáctého století, v roce 1879, jej - a to jen náhodou - objevil ruský cestovatel, generál Nikolaj Michajlovič Prževalskij poblíž jezera Kukunor. I Prževalskij však později přiznal, že divoké koně jako takové se mu nikdy zahlédnout nepodařilo. Viděl jen mračna prachu jimi zvířená na horizontu.
K fenomenálnímu objevu došlo kuriózní náhodou - díky mrtvole.
Kirgizové divoké koně běžně lovili. Jednoho
z nich, zastřeleného hřebce, darovali veliteli předsunuté zajsanské
pohraniční stanice. Tak se dotud neznámé zvíře z odlehlého "neznáma"
začalo posouvat směrem k lidské civilizaci. Velitel stanice daroval
mrtvého koně jako "putovní trofej" či jistou "pozornost sběrateli" dál, a to
cestovateli Prževalskému. Tomu se
skolené zvíře zdálo zvláštní, zajímavé a do té doby neznámé. Ihned proto poslal
kůži a lebku koně zoologickému muzeu v Petrohradě. Tady zaslané exponáty
nedotčeně ležely ještě další dva roky.
Teprve když se zpracovávaly veškeré sběry z Prževalského cest, zoologové s úžasem zjistili, že lebkou i kůží se toto zvíře skutečně nápadně liší od ostatních, dosud známých živočichů. Podrobně jej proto popsali, prohlásili za nový, vědě neznámý druh a po svém objeviteli, či spíše nálezci, jej pojmenovali koněm Prževalského. Tajemství, které čekalo tisíce let, tak bylo odhaleno.
Za hlavní oblast výskytu těchto koní Prževalskij označil východní stranu Džungarské pánve, pod pohořím Bajtag - Bogd. Senzační zpráva o novém zvířeti, navíc málem "živé fosilii", se rychle šířila světem. Do střední Asie se vydaly další výpravy, koně však o sobě téměř nedávali vědět. Jeden z cestovatelů, kterým se poštěstilo vzácné koně ve volné přírodě zahlédnout, píše: "Bylo bezoblačno, vedro a vál severozápadní vítr. Klisna s hříbětem stály těsně a klidně vedle sebe. Kryli jsme se vytrženým keřem saxaulu a přiblížili se k nim na vzdálenost asi dvě stě metrů. Teprve pak nás zaslechly nebo ucítily a daly se na útěk směrem k prameni Tachijn-us. Ostatní jedinci, které jsme týž den zaznamenali, byli velice opatrní a reagovali na naši přítomnost dříve, než jsme je spatřili. Tak jsme je viděli na vzdálenost jen asi pěti set až šesti set metrů. Zprvu od nás rychle utíkali, pak zpomalovali, krátce se zastavovali, ohlíželi se a opět dávali do běhu ..."
Koně byli velmi plaší a stahovali se do hornatých oblastí, kde přežívali - tak jako celá tisíciletí - za neuvěřitelně drsných podmínek.
Museli snášet rozdíly ročních teplot až sedmdesát pět stupňů, vydržet
několik dnů bez vody, někdy dokonce ze solných pánví pít vodu mírně slanou,
v zimním období kopyty prorážet zamrzlá jezírka nebo olizovat a žrát sníh.
V letním období sestupovali za vodou a pastvou do nížin, i tak se ale přes
den zdržovali v bezvodé nehostinné poušti. Teprve po západu Slunce přicházeli
k pastvinám a vodě a za ranního rozbřesku se opět nenápadně vytráceli.
Dvakrát do roka se stěhovali za snesitelnějšími podmínkami - na podzim táhli na území Číny do hor Ťan Šanu, zjara se navraceli zpět, pod své pohoří Bajtag-Bogd a Tachijn Šar Núru. Období hojnosti bylo pro koně žijící ve volné přírodě příliš krátké, trvalo jen tři až čtyři měsíce. Po zbytek roku se museli živit tvrdými, slanomilnými travinami, jichž se žádný domácí kůň téměř netknul, bezlistými větvičkami keřů nebo vyhrabávanými hlízami a cibulemi rostlin, aby zahnali ten nejhorší hlad. U přírodních napajedel, nejnavštěvovanějších míst v krajině, se potkávala zvířata ze širokého okolí. Opatrní koně si u vody zachovávali úplný bezpečnostní rituál - jedni hlídkovali, ostatní pili, vodu polykali teprve po několika nasátích, aby se nezdržovali jednotlivými doušky. Po uhašení palčivé žízně se celé stádo rychle shromáždilo a táhlo pryč.
Přesto se zdatným lovcům a obchodníkům se zvířaty, včele s Frederik von Falz-Feinem či Carl Hagenbeckem, podařilo pochytat řadu hříbat i větších koní a odvézt je do zajetí. Dvacátého sedmého října roku 1901 přirazila k přístavním molům Hamburku nákladní loď. V jejím temném podpalubí čekalo na svůj další osud devatenáct jelenů, šest kozorožců, jeden divoký osel a také - dvacet osm koní Prževalského. Byli to vůbec první živí koně Prževalského, kteří se objevili ve střední a západní Evropě. Možná "jen" po mnoha tisících letech.
Spočítáme-li všechny divoké koně Prževalského, kteří se po velkých ztrátách a úhynech během dalších šesti cest dostali na přelomu devatenáctého a dvacátého století do evropského zajetí, zjistíme, že to bylo všehovšudy jen padesát čtyři jedinců. Zdaleka ne všech padesát čtyři koní se ovšem projevilo způsobilých pro život v zajetí. Jeho podmínky snášeli velmi špatně a poměrně brzy hynuli. Málokteří se také navíc uplatnili v chovu. A tak dnešní koně Prževalského, kteří žijí po zoologických zahradách na celém světě, jsou potomci pouze několika málo nejpřizpůsobivějších divokých koní z původních transportů. Plemenná kniha a přísná evidence těchto posledních žijících divokých koní je po zásluze vedena tam, kde se o jejich záchranu zasloužili nejvíce - v Zoologické zahradě v Praze.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Tajuplný, vlnami Atlantského oceánu divoce bijícími o útesy smáčený, vichry a bouřemi po věky nelítostně zkoušený kraj, opředený starodávnými keltskými bájemi i legendou o králi Artušovi a kouzelníku Merlinovi. Už pět staletí patří Francii, svým drsným charakterem však připomíná Irsko nebo Skotsko. Zdejší lidé jsou přírodou i osudem tvrzení,...
Sto kilometrů od italské Sicílie a asi trojnásobek této vzdálenosti od nejbližších břehů rozpálené severní Afriky, za neustálého šumění a šplouchání ze všech stran omývány tmavomodrými vlnami, uprostřed Středozemního moře, leží ostrovy starobylé Malty. Nevelké oázy vzácného klidu, romantiky, úžasu a nekonečného poznání. Na každém kroku jsou plné...
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. Které jsme před spaním poslouchali nebo četli a jejich obrázky nás unášely do snů či oživlé je sledovali v televizi. A přitom se šťastně choulili do bezpečí vyhřátých peřin. Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich...