Kůň - zvíře božské

Šalamounovi "pijáci větru" z tržiště v Megiddě, malí, chlupatí koníci Mongolů či perská stáda z roviny Nissai a další. Ti všichni doslova prostoupili život obyvatel vzdálených asijských stepí a polopouští, ale už i nížin východní Evropy a Afriky. Koně uvedli do pohybu usedlé kmeny, rychlostí a silou proráželi s válečníky v sedlech na nepřátelská území, zapřaženi do potahů či jednoduchých vozů na velké vzdálenosti přemísťovali zboží a podnítili kouzlo obchodu. 

Nakonec se sami stali jeho předmětem a svým chovatelům přinášeli nebývalé zisky. Lidé doslova žili s nimi a z nich a plně si uvědomili, co v tomto původně plachém zvířeti mají. Poté, co objevili jeho pozemské schopnosti, nechali "Bohem seslanou bytost" v pokorném obdivu a vděku vystoupat zpátky na nebesa.

Z pozemského zvířetem na nebesích

Kůň se stal zvířetem vyvoleným a uctívaným. Každý den uhánělo nad hlavami starých Řeků čtyřspřeží okřídlených ohnivých koní, žhavé plameny jim prudce šlehaly z chroptících nozder. Po nebeské dráze za sebou táhli vůz s Bohem Slunce Heliem, lehký elegantní vůz prý ze zlata ukoval Hefaistos, bůh ohně a kovářství. Svá zlatá spřežení se slunečními božstvy, nejmocnějšími na celém nebi, měly i jiné národy. Jako symbol Slunce byl kůň ctěn u Peršanů i u starých Gallů. Jinde prý zase po nebi táhli obrovitý sluneční kotouč dva hřebci jmen Rychlý a Ostražitý, germánskou mytologií prochází Jarl, syn strážce nebes a proslulý krotitel koní. 

Den přicházel s koňmi, svou posvátnou jízdu rozbíhali za ranního rozbřesku, zlatavými paprsky prohřáli zem pod sebou, posvítili poutníkům na cestách do nekonečných dálek a když se chladnoucí sluneční kotouč pomalu ztrácel za tmavým obzorem na západě a dusot ohnivých koní utichal, trhnula opratěmi svého vraného čtyřspřeží bohyně Nyx, tajemná Noc. Vyplnila svět neproniknutelnou tmou a oblohu posázela třpytivými hvězdami. Z temných stájí zakrátko tiše vyjela její věrná družka Seléne, Luna. Měla prý světlý vůz tažený dvojspřežím běloušů a zahalena v dlouhý, stříbřitý háv prosvěcovala černý svět kolem sebe studeným měsíčním svitem.

Nočním poutníkům a odvážným mořeplavcům, plujícím po zčeřených hladinách oceánů, pomáhala najít cestu. Ještě dříve než dlouhým cvalem unavení koně bohyně Noci opustili se svou paní tmavou oblohu, zkropili Zemi kapkami potu - aby je jako perličky rosy na lukách mohly rozzářit první doteky vycházejícího Slunce.  

V mýtech se úloha koní ještě rozrostla. Stal se patronem blesků a hřmění i přírodních živlů. Bylo skutečně pozoruhodné, jak mimořádného postavení dokázala tato poslední zdomácnělá zvířata zaujmout v poměrně krátké době, na různých místech Země a v nejrůznějších typech lidské společnosti. 

První uctívaná božstva neměla podobu člověka, tu u starověkých národů získala až mnohem později. Egypťané, usedlí zemědělci, uctívali především skot, který jim pomáhal dobývat úrodu. Nejposvátnějším pro ně byl Ápis, mohutný býk, ztělesňující sílu a plodnost. Kult impozantního býka se rozvíjel i na Krétě. Řecké báje se však již hemží bytostmi zpola koňskými, zpola lidskými. V Thesálii prý sídlil Kentaur, lehkým vzletem se pro básníky stal symbolem Pegas, syn Boha Poseidona. V obdivu a úctě vyzdobili athénští sochaři jejich reliéfy chrámové stěny Panthenonu. Svým hřebcům připisovali Řekové až nadpřirozené schopnosti.  

Námětem pro báje, eposy, pověsti i pověry

Nezranitelný hrdina Achilles všude vítězil na okřídleném Xanthosovi. Pallas Athena - dcera Diova, bohyně moudrosti, řemesel, umění a ochránkyně měst - prý vymyslela uzdu. Je zobrazována v dvoukolovém voze, jak řídí své dvojspřeží. Její strýc Poseidón, Pegasův otec a vládce bezedných moří, prý zase stvořil koňské závody a Pallas Atheninou uzdou je pro ně poprvé nauzdil. Římané si tohoto vládce ztotožnili s Neptunem a uctívali ho jako Neptunus equester, neboli ochránce koní, stejně jako jezdeckých a vozatajských závodů. Kůň jako společník bohů byl řeckým bájeslovím uveden na posvátnou horu Olymp, bůh války Áres půjčoval své spřežení po bitvách k odvozu padlých bojovníků do podsvětí, kterému vládl Hádes. Jeho nesmrtelné koně ve věčné tmě už nikdo nikdy nedohonil. Protože úmrtí považovali lidé jen jako přechod k lepšímu bytí na jiném světě, zobrazovali nakonec i smrt jako jezdce v koňském sedle. Kůň přinášel život i smrt, znamenal počátek i konec.  

Dříve cenění a dary zahrnovaní býci i krávy pomalu ustupovali do pozadí a stále více byli využíváni pro tak obyčejné a namáhavé činnosti, jako byla orba, mletí obilí a tahání těžkých kár. Koně si mezi domácími zvířaty vysloužili nebývalé postavení. Lidé je hodnotili jako jednotlivé osobnosti. Bylo nemyslitelné, aby kůň neměl své vlastní jméno, historky o nich se nesly od úst k ústům, vepsaly se do historie i literatury. A to bylo rozhodně víc, než čeho dosáhl nejeden slavný panovník. Víra lidí v koně byla dokonce tak silná, že byli považováni za důvěrníky mezi kněžími a bohy. Koně se chovali v tichu a klidu posvátných hájů, z jejich pečlivě sledovaných projevů se dokonce věštila budoucnost.  

Zvláštní moc předpovědi a důvěru lidí měli zejména mystičtí bělouši. S věštbami starověkých národů byly spojeny i mnohé pověry. Severští bojovníci věřili, že oblek ušitý z koňské kůže jim v bitvě dodá sílu a rychlost. Magický půvab koně a jeho přirozená elegance přestávaly stačit rostoucím nárokům dychtivých jezdců, člověk se pustil do zkrášlování beztak již krásné koňské bytosti. Kimmeriové, úderní bojovníci, stříhali své koně dohola a dlouhé ocasní žíně vyvazovali do řady drobných uzlíků nebo je zaplétali do ozdobných copánků, po celé délce až na zem.  

Jízdní hřebci iránských velmožů měli účes prostší, ale také efektní - po stranách krku jim volně splývaly pramínky hřívy, pečlivě nakadeřené. Zvláštní péče se těmto vyvoleným zvířatům dostávalo v Mykénách. Na freskách jsou zachyceni tmaví koně s nápadně žlutými kopyty. Mykéňané jim je pozlacovali. Kouzelnou krásu měly ještě více zvýraznit sedla, postroje a z kůže, žíní, plsti nebo rostlinných materiálů splétané uzdy posázené barevnými, tlačenými nebo vyřezávanými ornamentálními ozdobami a splétanými střapci. Přezky a kování byly bronzové, stříbrné nebo zlacené. Pouštní koně arabských beduínů byli navíc hustě posázeni drobnými mincemi, kovovými plíšky nebo ověšeni cinkajícími rolničkami.

Jezdci jako společenská elita

Jezdci byli skutečnou elitou starověké společnosti a podle toho také dbali o své koně. Věnovali jim tolik laskavé a pozorné péče, jako zdaleka ne svým ženám a dětem. Měl-li panovník či hrdina působit důstojně, musel vždy sedět na trůnu či na koni, a to i na své poslední cestě. Mrtví často jeli ke svým hrobům přivázáni do sedel, smutek nad jejich skonem nosila i zvířata. Egypťané či asijští bojovníci svým koním stříhali ocasy a hřívu i srst po celém těle barvili na modro. I hluboko pod zemí, v hrobech odkrytých poprvé po více jak dvou tisíciletích, nacházíme mlčenlivá svědectví o nerozlučném vztahu člověka a koně. Kůň provázel svého pána i na onen svět. Archeologové objevili v černomořských stepích šedesát devět zachovalých koňských mumií v postrojích a válečných maskách, žaludky zvířat byly ještě po dvou tisících letech plné zrní.

Pochovávání jezdců s koňmi bylo vlastní všem starověkým národům - Mongolům, Keltům, Thrákům, Slovanům a později i Vikingům. Jezdeckým pohřbům udělalo rázný konec až křesťanství. Po jeho nástupu se kůň z panovnických hrobů vytratil, pod novým náboženstvím museli vladaři na věčnost odcházet již sami. 

Zvířetem obětním

Ještě jednomu kultovnímu obřadu byl kůň podroben. V celém tehdy známém světě se stal zvířetem obětním. Bohům na nebesích se vybírala zvířata světlá, bohům podsvětním tmavá. Jako hlavní obětní zvíře je zabíjeli Gallové, obětovali je i v krajině koní Persii, bohu Slunce vybírali vždy koně ryzé a zlatavé barvy. I na středomořském ostrově Rhodos se pořádaly velké obětní rituály k oslavě řeckého boha Slunce Helia. V záři jeho paprsků se rozpoutala krvavě krutá hekatomba, koně byli hromadně shazováni ze skal, ubíjeni či topeni v bažinách. Vrcholem kultovní slavnosti i důkazem pohanské úcty bylo obřadné utracení hřebců ze spřežení slavných triumfátorů. Přízeň bohů a místo na obloze kůň vykupoval svou pozemskou smrtí.  

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat