Vznik nových evropských mocenských center se promítl i do chovu koní. Jeho sláva a vybrané jezdecké umění přechází na Apeninský poloostrov, do Itálie, a odtud pak jako vstupní branou přes průsmyky Alp na severu dál do Evropy.
K významným změnám došlo i v armádě.
Jízdní střelci si místo tradičního luku a kuše z období gotiky začali
osvojovat palné zbraně - hákovnici a arkebuzu. První jízdní arkebuzíři se
zorganizovali už v roce 1496. Neohrabaní rytíři zasazení hluboko do sedel
svých těžkých koní se měnili v ideální terče.
V průběhu patnáctého století proto pomalu, ale definitivně mizí z evropských bojišť, už se na nich nikdy více neukáží. Na jejich uprázdněná místa v řadách vojsk vjíždí skutečná jízda v pevně semknutých šicích, v rámci ní dochází k vydělování později charakteristických jízdních typů a formací. Teprve ty mohly naplno rozvinout veškeré možnosti jízdy ve vojenství. Vojenští koně přitom byli i nadále cvičeni k často smrtícímu kopání a bolestivému kousání nepřítele ve chvílích, kdy jejich pán nad nimi bojoval na život a na smrt. Co voják nesesekal, to kůň kopyty dobil.
Tak nastává éra lehkých a rychlých vojenských koní
a obratných jezdců v jejich sedlech - kyrysníků či jízdních střelců a
granátníků, karabiniérů, švališarů a jízdních myslivců, zkrátka "malovaných
dětí" všech armád křižujících evropská bojiště. A jako dobový odraz přítomnosti
těchto pohledných mladíků ve slušivých barevných uniformách s šavličkami u
boku, pistolemi s křesadlovými zámky v kožených holstrách u sedla,
vezoucí se na krásných, ušlechtilých koních, vzniká bezpočet romantických,
nezřídka smutných příběhů, láskyplných vztahů, lidových písní a pověr. Ale i
věčným steskem naplněných osudů.
Pravda o životních osudech těchto "malovaných dětí" ovšem byla poněkud jiná a s romantikou měla málo co společného. Třicetiletá válka byla posledním velkým střetnutím, které bylo vybojováno převážně žoldnéřskými vojsky. Ve druhé polovině sedmnáctého století už byly budovány stálé armády, těm jako důstojníci veleli výhradně šlechtici.
Vojenská služba byla doživotní, teprve roku 1802
byla právě u jízdy zkrácena na dvanáct let, později dokonce na osm. Verbíři
protahovali města a vesnice, mladé chlapce vyháněli ze stavení na návsi a
náměstí. Než se posadili na vlastního koně a na bok připjali šavličku, nadešlo
několik let tvrdého drilu: poslušnosti u mnoha lidských individualit
s neradostnou životní perspektivou se dosahovalo převážně represivními
metodami - od karabáče až po šest až deset let nucených prací
v pevnostech. Těžší zločiny řešil plukovní soud katem v červené kápi.
Za dezerci se věšelo, přeběhnutí končilo naražením na kůl. Mezi nejobávanější
tresty však patřilo "běhání uličkou" - u jízdy ji tvořilo 150 mužů. Nejvyšší
výměrou bylo šest běhů, tři tam, tři zpátky. Rovnaly se vlastně trestu smrti,
nešťastník celou dávku většinou ani nedoběhl.
Kdo však byl poslušný a u armády dobrovolně zůstal o šest let déle, dostal prémii a povolení oženit se. K vojenské službě se sedlákům a jiným chovatelům odváděli i koně. Jejich hodnota byla až 80 zlatých, erár platil za dragounského koně jen 52, za mohutnějšího kyrysnického alespoň 67 zlatých. Až do poloviny osmnáctého století vojenská kasárna téměř neexistovala. O ubytování táhnoucích vojáků a ustájení jejich koní se museli postarat obyvatelé měst a vesnic, na statcích vznikaly tzv. "kvartýry" a "vojenská stání". Sedláci nejenže své "chlapce" rádi viděli, ale vojákům bezplatně poskytnuté lůžkoviny, palivové dřevo, svíčky a sůl se jim navíc odpočítávaly z daní. Každou eskadronu na pochodu doprovázel jeden markytánský vůz, jakýsi pojízdný obchod s potravinami a lihovinami. A pro koně, samozřejmě, tu jela i polní kovárna.
Potřeba častých a stále rychlejších přesunů si vynutila vznik dalšího druhu jízdních vojsk. Protože nejvíce vždy zdržovali jinak užiteční pěšáci, zatěžkaní navíc svou výzbrojí, vsadili je do sedel temperamentních koní. Původní pěšácké helmy vyměnili za pappenheimky, přes rameno přehodili volný kabát, přes plece bandalír s měrkami na střelný prach a na nohy natáhli pumpkové nohavice a shrnovací škorně. Tak vznikli dragouni. Stalo se tak ve Francii, vybaveni stále jako pěšáci, nyní ovšem na svých vlastních koních, se odtud rozjížděli do celé Evropy. Svou pozdější slávu si museli tvrdě vydobýt. Dlouho byli vysmívaným a opovrhovaným typem "jakéhosi jízdního pěšáka", mezičlánkem mezi pěchotou a jízdou. Tím, že vznikli z profesionálních, na boj svědomitě připravovaných žoldnéřských útvarů, se vyznačovali tvrdou disciplínou, obětavostí a velmi dobrou organizací.
Z krutých válek proti Turkům vzešli další
vojenští jezdci - podle uherského vzoru husaři, podle polského huláni. Byli
vlastně potomky nomádských nájezdníků - to se odrazilo ve způsobu jejich boje,
výzbroji, postrojích i uniformě. Střihem i dekoracemi se od ostatních nápadně
lišila, svůj ráz si udržela po celých dvě stě let.
Během té doby ji převzaly snad všechny armády světa - Spojených států, Mexika, stejně tak Asie. Její součástí byl turecký dolmán, přiléhavý kabátek s olivkami a až 20 metrů šňůrek v osmnácti řadách. Dolmán plnil ochrannou i estetickou funkci, elegantní husaři přes něj nosili ještě krátký ovčí kožíšek.
Vojáčkové jako malovaní, chlapci k pohledání ...
Pouze však na první pohled. Tím, že původně vzešli z potulných ozbrojených
jedinců či zákeřných tlup, zřídka respektovali nějakou dohodu, velitele, zákony
či alespoň elementární podmínky soužití v jen trochu organizované
společnosti. Byli vždy sví - divocí, nespoutaní, na malých, hubených, často
kořistních konících uherských pust. Svými mimořádnými výkony - v počtu 800
vojáků dokázali rozprášit i osmitisícovou tureckou armádu - si vydobyli přední
místo na žebříčku vojenské cti.
Husarské výkony či "kousky" se staly hodnocením pro mimořádné skutky. Až bezhlavá obětavost těchto jízdních vojáků sváděla velitele k tomu, že od nich požadovali zbytečné, často nesplnitelné bojové úkoly. Disciplinární pořádek pro husary neobsahoval kapitolu o výšce trestu za útěk z boje. To potřebné nebylo, u husarů nepřicházel v úvahu. U nich se tvrdě trestal opak - předčasné vyřazení z boje. Zlatá éra těchto srdnatých vojáků na koních nastala v tereziánské éře, kdy husarské pluky měly skoro všechny evropské armády. Svými činy se tito vojáci nesmazatelně zapsali do historie a hluboko do lidských srdcí v mnoha vzdálených zemích světa.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Před mladým člověkem se otevírá život. Leží mu u nohou a je mu plně k dispozici. Je jeho. Nyní je na něm, jak s ním naloží. Z dětství a dospívání si do něj nese bohatou výbavu, kterou mu za celou dosavadní éru dodali jeho rodiče, blízcí, školy a společnost. Nastává nejdelší životní etapa, dlouhá od 20 do 65 let. Nastává období dospělosti. ...
Zdá se, jako by jinak štědrá matka příroda člověka po jeho šedesátém pátém roku věku již ničím příliš neobdarovávala. Jeho tělesné i duševní síly ubývají, zdravotní potíže se projevují stále častěji. Nejeden člověk v tomto věku již je sám a o to snadněji upadá do smutku. Tzv. staropaměť, neboli paměť na události dávno minulé nebo na to, co se...
Jsme si vědomi svého života a své existence. Jsme si vědomi toho, že jsou naše a že je můžeme dle svého rozhodnutí i odpovědnosti naplnit a uskutečnit.