Sto kilometrů od italské Sicílie a asi trojnásobek této vzdálenosti od nejbližších břehů rozpálené severní Afriky, za neustálého šumění a šplouchání ze všech stran omývány tmavomodrými vlnami, uprostřed Středozemního moře, leží ostrovy starobylé Malty. Nevelké oázy vzácného klidu, romantiky, úžasu a nekonečného poznání. Na každém kroku jsou plné nebývale pestrých, bohatých, avšak zdaleka ne vždy mírových dějin.
Maltu, plným názvem Maltskou republiku, tvoří jen tři obydlené a tři neobydlené ostrovy. Na mapě šest malých, sotva zřetelných teček na modré ploše Středozemního moře, vyplňující prázdný prostor mezi Evropou a Afrikou. Malta se tak stala nejmenším státem Evropské unie. Přesto je těmi svými třemi obydlenými ostrovy čtvrtou nejhustěji zalidněnou zemí na celém světě.
Strategická ostrovní poloha mezi dvěma kontinenty z ní - chtě nechtě - udělala nejen důležitý přístav a uzel mnoha námořních a obchodních tras, ale i základnu pro klíčové válečné operace. Lodní i letecké. Odedávna.
V průběhu dějin byla Malta postupně ovládána Féničany, Kartáginci, Římany, Byzantskou říší, Francouzi i Spojeným královstvím. Nezávislost získala až v roce 1964, stále je však členem britského Commonwealthu.
Původ názvu Malta není úplně jistý, je však zřejmě řeckého původu. A sladkého. Ostrov byl totiž až do roku 870 součástí Byzantské říše, stejně jako Řecko. Byli to právě Řekové, kteří si oblíbili vynikající maltský med od zdejšího jedinečného druhu včel a ostrov pojmenovali po této pochutině - "meli". V řečtině to znamená "med" nebo také "sladký jako med". Ostrov proto dostal jméno Melite.
Existuje však ještě jeden, starší výklad jména, vycházející z fénického slova "maleth" neboli útočiště.
Původ maltských ostrovů je ohromující. Jsou skromným pozůstatkem rozsáhlé pevniny, která před dávnými věky spojovala Evropu s Afrikou. Asi před 11.000 lety byla při vzestupu mořské hladiny zaplavena a na odiv po sobě zanechala jen těchto pár roztroušených ostrůvků.
Dějiny osídlení maltských ostrovů člověkem jsou velmi dávné, nejméně 7.200 let. Z té doby pocházejí okázalé stavby záhadné civilizace, i pro dnešní vědu dosud neznámého původu. Dostala název "megalitická kultura". Na Maltu se dostala patrně ze sto kilometrů vzdálené Sicílie, žila v silně matriarchálním společenství a zanechala tu po sobě zbytky působivých megalitických chrámů.
Vznik nejstarších megalitických chrámů spadá do období kolem roku 4.100 př. n. l. Do dnešních dnů je zmapováno asi 45 takových staveb, pouze pět z nich však je dobře zachovaných: Tarxien, Ħaġar Qim, Mnajdra, Ggantija na ostrově Gozo a unikátní posvátný prostor Hypogeum v podzemí Hal Saflieni.
Jak tato civilizace záhadných megalitických stavitelů přišla, tak také odešla - z neznámých důvodů se vytratila, zanikla a předpokládá se, že plných pět set let po ní ostrovy nikdo neobýval.
Maltské megalitické stavby. Zdroj: foto autor
K novému osídlení dnešní Malty došlo ve 2. tisíciletí př.n.l. Osadníci tu stavěli dolmeny z těžkých kamenných bloků a také tzv. "cart ruts" neboli "záhadné kolejnice" - až 70 cm hluboké, paralelně vedle sebe vedoucí rýhy, vysekané do tvrdé vápencové skály. Šlo patrně o zavlažovací či naopak odvodňovací systém. Nejznámější z nich jsou takzvané Clapham Junction neboli "Claphamské křižovatky" na samotném jihu ostrova. Tím však skončilo období záhadami obestřené a rouškou neznáma zahalené dávné historie maltských ostrovů.
Kolem roku 1100 př. n. l. Maltu konečně obsadili ve Středomoří značně rozšíření a na tu dobu vyspělí Féničané. Jejich vliv na ostrovy je patrný až do dnešních dnů. O tři sta let později převzala bývalá fénická kolonie Kartágo nad Maltou vládu. Ta se dokonce stala její výspou v boji proti helénistické kolonizaci a starořeckou kulturou tak zůstala nedotčena.
Pouze však do roku 218 př.n.l. Tehdy podlehla v druhé punské válce, po které ji obsadili Římané a Malta se tak antickému vlivu neubránila.
Při ztroskotání Pavla z Tarsu roku 60 n.l. začalo na ostrov pronikat křesťanství. Jeho skutečně doložený průnik však pochází až z pozdější doby, konkr. 2. století. Dlouho tu však nevydrželo, dějiny Malty se překotně vyvíjely dále.
V roce 870 ji obsadili Arabové, kteří se postarali o islamizaci obyvatelstva. Malta tehdy sehrála nelichotivou, avšak v té době význačnou roli v obchodu s otroky. Byli to právě Arabové, kteří tehdy vystavěli pověstné a nedobytné hradby Mdiny.
Začátkem 16. století, konkr. v roce 1530, získal ostrov křesťanský vojenský (maltézský) řád Johanitů. Rytíři tu plnili doslova strategické poslání - měli ochránit Evropu před vpádem dobyvačných Osmanů. Za cenu obrovských ztrát se jim po čtyřměsíčním obléhání podařilo odrazit pětinásobnou převahu vojsk sultána Sulejmana I. Hrdinné vítězství maltézských vojáků je dodnes předmětem pýchy a národní hrdosti.
Nástup maltézských rytířů červeného kříže. Zdroj: foto autor
Klid a mír však na obzoru stále nebyly. Koncem 18. století nakrátko obsadil Maltu i Napoleon, dlouho ji však neudržel. O pomoc byli požádáni Britové, kteří ji získali v roce 1800 a od toho roku byl ostrov pod jejich nadvládou.
Maltská heraldika a její reliéfy nad hlavním městem Valetta. Zdroj: foto autor
Strategickým vojenským uzlem a důležitou leteckou základnou ve Středozemním moři, zejména pro Brity, se Malta stala v obou světových válkách. V té druhé odtud vzlétali piloti britských R.A.F., aby likvidovali zásobovací konvoje Afrikakorpsu, expedičního sboru Wehrmachtu. Byla tu svedena památná bitva o Maltu s německo-italským letectvem.
Maltské hradby a opevnění. Zdroj: foto autor
Rok 1964 Maltě konečně přinesl nezávislost. Po dlouhé a bouřlivé historii plné zvratů, sahající až do starověku. Deset let na to se stala republikou. Nadále však patří mezi členy britského Commonwealthu.
Malta je přehlídkou skvostné architektury, monumentálních staveb, originálního sochařství a dalšího umění pod širým nebem. A to doslova na každém kroku. Vděčí za to mnoha národům a kulturám, které se na ní v průběhu věků vystřídaly, a v neposlední řadě rovněž bohatým ložiskům několika druhů propustného vápence, ze kterého se tu od nepaměti stavělo. Snadno, úspěšně a krásně.
Paláce Malty. Zdroj: foto autor
Dech beroucích památek je tu skutečně velké množství - tři z nich byly dokonce zapsány na listinu Kulturního dědictví organizace UNESCO: samotné hlavní město Valletta, megalitické chrámy na ostrovech Malta a Gozo a takzvané Hypogeum Ħal Saflieni.
Věhlasné maltské balkóny. Zdroj: foto autor
Snad nejpočetnější památky tu po sobě zanechali Arabové, Johanité a stavitelé z období vlády Karla Velikého, prvního středověkého římského císaře. Tak vzniklo celé, masivními hradbami obehnané město Mdina, pevnosti a strážní věže ve Valettě, největší město ostrova Gozo Victoria a mnoho paláců.
Sochařské skvosty kam oko pohlédne. Zdroj: foto autor
Hlavní městem Malty je Valletta, založená v 16. století jako pevnost. Dnes je pozoruhodnou přehlídkou barokních a neoklasicistních paláců i moderních budov. Mezi nejvýznamnější stavby patří Palác Velmistrů a Pevnost sv. Elma, ve které je umístěno válečné muzeum.
Výtvarné umění na Maltě nejvíce ovlivnil italský barokní malíř Michelangelo Merisi přezdívaný Caravaggio, který na ostrově dlouho pobýval. Dva z jeho nejznámějších obrazů, Stětí Jana Křtitele a Svatý Jeroným, jsou ve zdejší katedrále sv. Jana k vidění dodnes.
Vlny Středozemního moře, které bylo kolébkou civilizací, dál šumí a bez přestání dorážejí na vysoké skalnaté břehy. Malta, místo vzniku, rozmachu i zániku rozmanitých kultur, dál píše své pestré dějiny. Dějiny, které přinesly bohatství, krásu a slávu. A po všech těch epochách očekává, co přinesou deseti a staletí další.
Své místo v mytologii a dějinách tohoto světa však už má pevné a jisté.
Autor článku a fotografií: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.