Možná, že právě empatie neboli schopnost vcítit se do druhého člověka, soucítit s ním (s opuštěným dítětem, ponižovaným člověkem či nešťastnou rodinou) a nahlížet na svět jeho očima, je tou vůbec nejdůležitější hybnou silou lidského pokroku.
Z koho bychom si přitom měli vzít příklad? Nejlépe z čisté přirozenosti, kterou projevují malé děti. Určitou míru empatie totiž máme vrozenou a neseme si ji v genech z matčina lůna na svět. Od narození ji však musíme pěstovat a vhodně rozvíjet. Empatie předpokládá schopnost mírnit naše přirozené potřeby a tužby (např. mít vše pro sebe, chránit pouze sebe) na straně jedné a ochotu se druhým otevřít (projevit jim přátelství, snahu pomoci, rozdělit se nebo s nimi soucitně sdílet smutek) na straně druhé.
Empatie sama podmíní mezi prvním a druhým rokem života u dítěte nový a velmi zajímavý typ chování. Snaží se při něm konejšit a uklidňovat druhé, kterým se něco stalo, hladí je a shání pomoc. Tyto projevy jsou o to pozoruhodnější, že se jimi děti vyznačují mnohem dříve, než mohly samy takovou situaci prožít.
Škála projevů a empatických reakcí se ještě více rozvíjí kolem šestého roku věku, tedy krátce před nástupem do školy. Předškoláci mají zesílenou snahu se zastat a utěšit kamaráda, kterému se něco přihodilo, srdnatě ho brání před násilníkem a pomáhají mu. A pokud na to sami nestačí, spěšně na pomoc přivolávají dospělé.
Radost, kterou způsobíme druhému, má obdivuhodnou vlastnost: odrazem se neoslabuje, ale vrací se k nám košatější a zářivější.
Mahátma Gándhí (1869-1948)
K ryzímu morálnímu chování podněcuje tzv. skutečná empatie. Tedy skutečná vnímavost vůči druhým, citlivost, laskavost a také ochota se zrovna takto projevovat. Vedle pravé empatie však existuje i laciná nebo falešná empatie.
Projevuje se tehdy, jsme-li zavaleni svými vlastními starostmi ("Mám svých starostí dost." - "Vaše starosti na moji hlavu." - "Ještě to tak."). Aby se však neřeklo a naše pověst neutrpěla, rádoby empatii dáme najevo ("Kdybyste cokoli potřebovali, určitě dejte vědět, moje číslo máte."). Ve skrytu duše přitom doufáme, že k ničemu takovému nedojde a postižený nabídku naší pomoci nevyužije. Ale "svědomí přitom máme čisté, vždyť jsme se jim přece nabídli" ...
Bojíme se identifikovat s neštěstím druhého člověka ve víře, že zrovna nás snad nic takového nepotká (obavy z existenčních potíží, vážného onemocnění či zklamání z blízké osoby).
Nikdo není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.
Charles Dickens (1812-1870)
Navzdory tomu, že empatie je prvním pevným stavebním kamenem morální inteligence, má i některé méně šťastné projevy. Říká se o ní totiž, že je "úzkoprsá" nebo že "neumí počítat". A to díky tzv. efektu identifikované oběti. Lidé totiž mnohem pravděpodobněji přispějí dary a finančními prostředky na jedno konkrétní postižené dítě, které je dobře vidět (v televizi či na plakátech), než aby finančně podpořili léčbu nemoci, kterou kromě něj trpí desítky, stovky a nezřídka i tisíce dalších dětí.
Neštěstí nepřehledné masy lidí nebo jednotlivců, kteří nejsou vidět, totiž není dostatečně emocionální. Stejně tak jako často zveřejňované číselné údaje. Ty mají prokazatelně větší význam pro naši racionalitu. Jinými slovy řečeno - je nám už jedno, jestli obětí je padesát nebo pět set. Vnímáme to jako číslo, které je prostě vysoké. Důsledky tohoto efektu identifikované oběti se ukázaly jako zavádějící i při velmi alarmujících a jímavých tragédiích, jakými byly např. masakry žáků či studentů na amerických školách. Soucitní a truchlící obyvatelé města ihned zaplnili třídy a tělocvičnu horami hraček, s nimiž už si však žádná z obětí nemohla hrát. Nebylo přitom neznámou skutečností, že ve všech okolních amerických státech tou dobou trpělo nouzí dvacet miliónů žijících, nešťastných a nezřídka hladovějících dětí. A státní výdaje na potravinovou pomoc se tehdy krátily o celých dvacet procent. Nikdo ze soucitných obyvatel města nepřispěl. Něco takového na ně bylo "moc".
Paradox plynoucí z takových zkušeností je tedy zřejmý. Empatie soustřeďuje naši pozornost jako bodové ukazovátko na osud jednotlivých obětí. Myslet bychom však měli i na ty, které nevidíme, neznáme jejich jména ani srdceryvné příběhy. Na ty, kterým se ještě vůbec nic nestalo i na ty, kteří se dokonce ještě vůbec nenarodili. Na naší empatii totiž závisí i jejich osudy.
Násilí vždy patří násilníkovi, nikdy ne oběti.
Monty Roberts (1935)
Rodiny jsou jako základ - a děti v rámci nich "epicentry", ze kterých by se tolik potřebná a správná empatie měla šířit všemi směry do okolí. Tedy do širší společnosti a do světa jako takového. A jak tu skutečnou a pravou empatii v dětech vhodně rozvíjet?
Dítě bude vůči druhým o to vnímavější, prožije-li si samo "na vlastní kůži" některé situace. Nechme jej také, aby si při nich i "popálilo prsty" a uvědomilo si chyby, ze kterých se může poučit. Empatii a morálku si dítě neuvědomí poučováním a něčím vštěpováním. Zaměřovalo by se pak totiž na své vlastní pocity.
Nejsou rodiče ti, kdo rodili, ale ti, kdo krmili a dobru naučili.
Ruské přísloví
Empatii a morálku by mělo pochopit na konkrétních příkladech chování a ve styku s někým druhým, nejlépe méně šťastným. Takovým lidem a za takových okolností se totiž dobře a rychle naučí pomáhat. V dítěti by se tím měla pěstovat i sebeúcta a rozvíjet vědomí sebe sama.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Jako "člověk moudrý" se po planetě Zemi pohybujeme už téměř padesát tisíc let. Naplňujeme však svou existencí a tím vším, co děláme, to hrdé označení "moudrý" ? Jak si stojíme ve srovnání s ostatními živočichy ? A kdyby mohli mluvit, co by o nás říkali ?
Jako lidé jsme planetu Zemi doslova zalidnili. Je nás na ní stále více. Děláme si nárok na prostor, vytlačujeme ostatní živočichy, ukrajujeme půdu pevnin, vytěžujeme podzemní zdroje, oteplujeme atmosféru. Co nám dává takové právo a takovou moc ? V čem se lišíme od ostatních živočichů ? V mnohém ne.
Od přírody jsme my lidé dostali jedinečný dar - schopnost mluvit a abstraktně myslet. Centrum obou těchto schopností leží v lidském mozku. Právě jím se tolik odlišujeme od ostatních živočichů.