Jakkoli je náš lidský druh velmi starý a označení Homo sapiens neboli člověk moudrý si neseme již kolem padesáti tisíc let, pojem odpovědnosti je poměrně mladý. Souvisí se slovesem odpovídat - např. politici na otázky svých voličů, proč to či ono pro ně udělali anebo také neudělali - a po zásluze za to sklízet vavříny nebo také pykat. Také po zásluze. Tedy - nést odpovědnost.
Odpovídat za něco a zodpovídat se druhým tedy znamená ručit a nést následky. Za sebe, své konání, činnosti, svěřené věci a často i za druhé. Ostatní by současně měli vědět, že se na nás mohou spolehnout.
Je čisté svědomí to jediné, co stejnou cenu má jak život sám.
Euripides (480-406 př.n.l.)
Odpovědnost by tedy moderní člověk měl přijímat zcela samozřejmě - jako přirozený nárok na sebe sama. A v rámci ní by měl umět druhým vycházet vstříc.
Názor "postarej se každý sám o sebe" však v lidech převládá stále více. Upřednostňují sebe sama (případně nejbližší rodinné příslušníky) a potlačují v sobě vážnější zájem o kohokoli jiného. A také odpovědnost za kohokoli jiného.
Okolnosti doby nás navíc nutí pracovat stále intenzivněji, efektivněji, produktivněji, bezchybněji a také rychleji, abychom jakž takž udrželi naši ekonomickou situaci. I tím se pozornost koncentruje stále více na nás samotné ("nemohu se vám věnovat, mám co dělat se sebou"), chabé zbytky času a energie si šetříme pro sebe.
Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu.
Konfucius (551 - 479 př.n.l.)
Za dvě století, po která se odpovědností zabýváme, se rychle rozvinula v důležitý pojem, a to jak morální, tak etický i právní. A není zdaleka jen individuální. V současných společnostech, založených na spolupráci velkého množství lidí, nutně vznikla i odpovědnost kolektivní.
Sedíme v pokoji, čteme knihu a možná u toho spokojeně popíjíme kávu. V ten samý den a v tu samou minutu našeho století však ve 140 zjištěných zemích po celé zeměkouli nuceně pracuje přes 168 miliónů (!) dětí ve věku 5 až 7 let.
Polovina z těchto dětí, tedy přibližně 84 miliónů, dokonce vykonává rizikové práce. Děti ve věku pěti až sedmi let ... Plazí se i ve tmě a dusném prachu důlních šachet, kladívky otloukají dlažební kostky v kamenolomech, v bizarním prostředí zastaralých chemických továren slévají barviva a leptavé látky, od tmy do tmy a do úmoru šijí v odpudivých textilních manufakturách nebo nedůstojně posluhují v domácnostech.
Coby spotřebitelé z "vyspělé části světa", ať již vědomě či nevědomě, profitujeme z takového zotročování a zneužívání lidské individuality a důstojnosti. A ještě k tomu všemu z dětské bezbrannosti a zranitelnosti. Běžným denním využíváním výhodných podmínek či nízkých cen se tak můžeme podílet na udržování tohoto bestiálního systému.
Situace se rok od roku pomalu zlepšuje - stále více zemí proti dětské práci bojuje a usiluje, aby se dětem dostalo řádné péče, výživy, výchovy a vzdělání (jen Etiopie, která patří k nejchudším zemím na světě, vydává na vzdělání ¼ státního rozpočtu, 80% dětí v ní navštěvuje základní školu). Na podvýživu a důsledky extrémní chudoby však přesto denně umírá na 30.000 hladových dětí mladších pěti let. Denně ...
Když už nedáváš almužnu, aspoň neodvazuj psa.
Indické přísloví
Pro šťastný život na zeměkouli, ve své vlastní zemi, městě, vesnici, ulici, domě, domácnosti či ve vlastním pokoji bychom si tedy jako vzácnou orchidej měli pěstovat smysl pro odpovědnost. Každý a všichni. Musíme začít u sebe. Chovat se slušně a odpovědně, držet při sobě a spolupracovat. Není to zas tak moc a přesto je to tak hodně.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Z původních staroiránských koní chovaných v tisícihlavých stádech v "krajině koní" Persii, v rovině Nisai, začal vznikat další v dlouhé řadě zázraků, které člověku soužití s koňmi přineslo. Ze staroiránských předků vzešlo jedno z vůbec prvních plemen koní, a to hned plemeno pohádkově krásné a půvabné. Zároveň však uzavřené a plné tajemství, s...
Zdálo se, že u starobylých národů kůň dosáhl svého vrcholu a nemohl stoupat výš. Jako by se už nemohlo stát nic výjimečnějšího, jako by už nikdo nic nemohl očekávat. A právě tehdy se stal další v řadě zázraků, které člověku jeho vztah ke koni přinesl. Počátek byl spíše dílem náhody, k pokračování došlo pod tlakem náboženského fanatismu a výsledek?...
Pouštní jezdci pronikli napříč celou severní Afrikou a na lodích se přeplavili přes úzký Gibraltarský průliv. Své odevzdané koně pak hnali suchým vnitrozemím dnešního Španělska na sever, k úpatí vysokých Pyrenejí. Žhavou arabskou invazi dvěma kontinenty se podařilo zastavit až roku 732 bitvou u Poitiers.