Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Vyznačují se jimi už několikadenní děti - a nejlépe nás o tom přesvědčí novorozenci ještě v porodnicích. Jakmile totiž na společných pokojích slyší, že ostatní děti pláčou, vcítí se do nich, sdílejí s nimi jejich "hoře" a přidají se k nim. Ačkoli jim samotným nic nechybí, začnou také plakat. Poprvé v životě tím dají najevo tzv. empatii, neboli schopnost vcítit se do druhých lidí a jejich stavy a pocity s nimi sdílet. Právě to je jeden z projevů morální inteligence.
Prvky vrozeného morálního chování tedy malé děti dají najevo daleko dříve, než vůbec začnou rozumově uvažovat a mluvit. Takových důkazů ostatně vědci nashromáždili celou řadu. Nová a překvapivá zjištění však stále přinášejí i výzkumy našich nejbližších příbuzných - vyšších primátů. Z jejich projevů, mnohdy připomínajících morální chování, si totiž lze ledacos odvodit i o chování člověka na samotném úsvitu jeho vývoje. Za takové "vrozené morální projevy" primátů např. můžeme považovat tzv. ochranitelské reakce. V přenesené podobě se jimi vyznačujeme i my lidé.
Bohatství a chudobu nemají lidé v domě, ale v duši.
Xenophon (430- 354 př.n.l.)
Dospělí, a zejména pak matky, obětavě brání své děti, muži šlechetně ochraňují ženy. Není proto asi překvapivé, že sklony chovat se k sobě ohleduplně, vstřícně a vzájemně si pomáhat více projevují lidé, kteří mají blízko k přírodě.
Tedy v zemědělských a ještě k tomu chudých oblastech. Je to však dáno i tím, že lidé žijící na venkově nejsou tak přetěžováni a rozptylováni každodenním přívalem nových podnětů, který je typický pro hektický život ve městech. Tato zdánlivá jednoduchost života jim umožňuje se více zaměřovat na to, co je opravdu podstatné.
Ve městech je naše pozornost vyčerpávána mnoha podněty, navíc jsme neurotizováni obavami, abychom v husté konkurenci obstáli, a otupujeme si tím cit pro vnímání potřeb druhých lidí. A tak se, ať již vědomě či nevědomě, přizpůsobujeme životnímu stylu, který pěstuje individualismus. Městská kultura je v tomto neúprosná - pomáhat druhým v ní není morální podmínkou.
Ztracenost člověka ve skupině snižuje ochotu pomoci druhému (např. při přepadení druhého člověka na ulici). Využíváme přitom celé spektrum únikových možností, jak se morální povinnosti pomoct tomu druhému vyhnout. Sebeomlouvavě se chlácholíme, že "snad zasáhne někdo jiný ..."
Lidskost není stavem, ve kterém přicházíme na svět, je to důstojnost, jíž je třeba si vydobýt.
Vercors (1902 - 1991)
Situace napadeného si také můžeme nevšimnout. Nebo to alespoň dovedně předstírat. Můžeme rovněž usoudit, že si za ni dotyčný může sám a ať si z ní tedy sám také pomůže. Nebo můžeme spoléhat, že mu někdo pomůže lépe než my. Sejde-li se více svědků - tedy lidí, kteří "přeci také mohou pomoci" - je tohle všechno mnohem snazší. Jsme při tom rádi, že se kompromitují i ti druzí, že v tom nejsme sami a o to více ze sebe setřásáme vlastní tíživou odpovědnost.
Navíc - čím je nepříjemná situace nejasnější a nepřehlednější, tím je pravděpodobnější, že lidé do ní nezasáhnou. Často přitom napjatě čekají na jakýkoli úlevný signál, že není důvod se znepokojovat, a tedy ani angažovat. Čekají na signál, díky kterému "z toho budou venku". Vztah mezi inteligencí a slušností výrazně slábne, je-li riziko dopadení, odhalení či usvědčení a následného postihu malé (causy veřejných činitelů zaštítěných imunitou, natahovaných až promlčených případů či snaha se vzájemně kompromitovat "máslem na hlavě").
Lidstvo se bezhlavě žene vpřed, na zákaz, na hřích nedbá.
Horatius (65 - 8 př.n.l.)
Ať už sami nebo v davu, je zřejmé, že než se pro někoho vůbec budeme angažovat, potřebujeme sami v sobě překonat řadu zábran. A navíc - ze škol se vytratily některé předměty, zabývající se pomocí člověku a jeho záchranou. Také kurzy první pomoci zrovna nepatří mezi "hity". Stále častěji tak ani nevíme, jak vlastně druhému pomoci a co bychom při tom vůbec měli dělat. Homo sapiens neboli člověk moudrý ...
Projevy altruismu, ohleduplnosti, tolerance a snahy pomoci jeden druhému příroda živočichům přitom vštípila. A to jako jednu ze základních podmínek nezbytných pro přežití druhu.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.