Přestože se Španělům podařilo vydrancovat nesmírné bohatství indiánských kultur, potupně zotročit či pozabíjet domorodé obyvatele a zničit jejich říše, zanechali tu po sobě přece jeden skvělý, nedocenitelný dar. Zanechali tu koně.
Pro další Indiány a nové osadníky, obývající
travnaté prérie, pampy i pobřežní oblasti, se kůň stal nepostradatelným
průvodcem a pomocníkem, nerozlučným přítelem. Doprovázel je do krajů dotud
neznámých, řídce osídlených nebo dokonce pustých. Díky koním je obsazovali a
přetvářeli v oblasti lépe přístupné, úrodné, bohaté, dodnes oblíbené a
hojně navštěvované.
Koně se sem ze Španělska začali cíleně dovážet - bylo to riskantní, jeden kůň stál 2.500 zlatých pessos, za to se dalo pořídit šedesát dobrých mečů či slušné jmění - ale stálo to za to. První farmy na chov koní vznikaly na Kubě a na Floridě, velký transport do La Plata v Jižní Americe byl odeslán roku 1535. Koně se tu podíleli na výstavbě nového města Buenos Aires. Z pověření mexického místokrále vedl roku 1540 početnou výpravu s celkem 250 jezdci a 70 pěšáky Francisco Vasquez de Coronado. Mexiko, kde se domorodci koní původně děsili, je dnes snad jedinou zemí, kde je kůň tím nejoblíbenějším zvířetem, symbolem důstojnosti, pýchou majitele a objektem věčného obdivu. Kult koně tu od dob jeho dovezení nikdy nezeslábl.
Coronadovi při postupu vnitrozemím však několik koní uteklo, stejně tak jako jiným Španělům táhnoucím severně položenými územími - dnešní Floridou, Georgií, Alabamou, Oklahomou, Arkansasem i Texasem. V prériích našli příznivé podmínky pro svůj budoucí život a rozmnožili se v obrovská, zdivočelá stáda.
Po celých stovkách tisíc let se sem vrátili do volné přírody, aby se spolu s bizony a jinými zvířaty stali její přirozenou součástí a podle španělského slova "mesteno", divoký, dostali své pojmenování - mustangové.
Tito "tuláci bez domova" svými dalšími a dalšími
generacemi hříbat obsazovali území táhnoucí se od Rio Grande na jihu až po
prameny Athabasky na severu v kanadské provincii Alberta, od Mississippi
na východě až po západní pobřeží sklánící se k Tichému oceánu. Pro prérijní kočovné Indiány nebyli
mustangové zpočátku nijak zajímaví, koně jim nevadili, ale také je nijak nepřitahovali.
Teprve později, se sílícím přílivem Evropanů, začalo Indiánům docházet,
k čemu by jim koně mohli být dobří a naučili se na nich jezdit.
Mustangové způsobili v životě Indiánů zásadní obrat. Rudí bojovníci na nich kočovali, z jejich hřbetů lovili bizony, vůči přistěhovalcům se již necítili tak bezbranní. Postupně se stali vůbec nejlepšími a nejobávanějšími jezdci Divokého západu. Zavěšeni na bocích strakatých mustangů, pomalovaní válečnými barvami, s poplašným křikem připravovali "bílé tváře" o skalpy, čelili vysídlování zbylých oblastí a postupující civilizaci. Koně vyrovnali síly obou táborů, rozpoutala se vleklá válka o to, čí bude Nový svět.
" Indiánská kultura koní " ... Zdroj: Wikipedie, Frederic Remington
V letech 1640 až 1880, tedy po dlouhých dvě
stě čtyřicet let, byl kůň nepostradatelnou součástí života prérijních Indiánů.
Antropologové tuto epochu nazývají "indiánskou kulturou koní". Mezi nejlepší
jezdce patřili na západ od Hadí řeky sídlící Indiáni kmene Nez Percé, chovatelé
strakatých mustangů appaloosa. O dodnes živé potomky někdejších mustangů se
zasloužili Vraní Indiáni, Šošoni, Čejeni a Komančové, od nichž je američtí chovatelé
získali až ve dvacátých letech minulého století.
Postupem času se však mustangové stávali poněkud nepohodlnými obyvateli travnatých prérií. Farmáři zabírali stále více půdy a divoké koně vyháněli či vybíjeli. Ti jim totiž ničili ploty a ohrady, skotu obsazovali napajedla a do svých stád odváděli domácí klisny. Inteligentní mustangové se tak pomalu stáhli do špatně přístupných polopouští a hor. Ani tady však nebyli v bezpečí. Lovci dvacátého století v jejich mase objevili vhodnou náplň do konzerv pro psy. Pomocí letadel a vrtulníků je z prérií naháněli do nachystaných ohrad, odtud po rampách do útrob kamionů a v nich už bez možnosti úniku na jatka, úzkými tmavými uličkami masokombinátů na porážku.
Když v roce 1950 jela paní Velma Johnstonová po dálnici za nákladním autem, ze kterého odkapávala krev ze zmrzačených mustangů a jejich hříbat, byl to pro tuto odvážnou ženu dostatečně silný důvod, aby se pustila do neohroženého boje za jejich záchranu. Bojovala plných jedenadvacet let. Až v roce 1971 vyšel zákon stanovující, že volně žijící koně jsou "živé symboly historie a pionýrského ducha Západu, jsou chráněni a nesmí se chytat, honit a usmrcovat". Ještě v osmnáctém století žilo v Severní Americe několik miliónů mustangů, dnes se tu po přísně střežených rezervacích potuluje jen něco přes třicet tisíc těchto vzácných koní.
Koní, které ve vzdáleném Španělsku pod Pyrenejemi šlechtili staří Maurové. Koní, jejichž blízcí příbuzní patřili v Itálii, Francii a celé střední Evropě k těm nejžádanějším, vybraným do drezurních sálů a ceremoniálních zápřeží. Koní, kteří s Kolumbem a jeho nástupci pomáhali Jižní a Severní Ameriku objevovat, osídlovat a budovat.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem.
Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Morální inteligencí se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Jak lákavá výzva!