Člověk přichází na tento svět jako fyzicky téměř dokonalý a pro život dobře vybavený tvor. Rozhodující vliv na formování jeho psychiky a duševních vlastností (osobnosti a chování) však má až vývoj po narození. Konkrétně v tzv. období 0 - 1, což je od porodu až po nástup do školy. Je proto dobré vědět, že z tohoto raného dětství může pocházet i většina negativní emocionální zátěže, kterou si pak lidé s sebou nosí po celý život jako věčně zatěžkávající psychické břemeno.
Bylo navíc prokázáno, že čím je živočich vývojově dokonalejší (což je případ člověka - ten je nejdokonalejší), tím snáze mohou být faktory prostředí ovlivněny i jeho hluboce vrozené mechanismy. Dobrou či špatnou výchovou, působením prostředí, ve kterém vyrůstá apod. Je tedy jasné, že člověk je vůči těmto okolním vlivům mnohem vnímavější než zvířata.
Vzpomeňme opět na všechny příběhy dětí, které byly v raném dětství odchovány v džungli zřejmě opicemi, a na jejich pozdější obtížnou přizpůsobivost lidskému společenství. A ještě k tomu navíc. Čím vývojově mladší je určitá část mozku, tím slabší je její dědičné řízení. Možnost takovou část mozku ovlivnit zážitky, které přicházejí z vnějšího prostředí, je výrazně větší.
A náš mozek je oproti mozku jiných živočichů tak "mladý". Jinými slovy, ve srovnání se zvířaty jsme velmi ovlivnitelní a tvární. To sebou však nese mnohé výhody. Právě mládí lidského mozku vytváří u člověka nebývalý potenciál pro učení, neustálé vstřebávání vjemů, poznatků a přizpůsobování se vlivům rozmanitého prostředí. Do něj pak můžeme adaptačně doslova vrůstat.
Všechno, co daruješ, zůstává s Tebou.
Kurdské přísloví
Během celého svého života - od narození až do smrti - prochází každý z nás celým seriálem vývojově jasně určených stadií. Jejich hranice tvoří biologické, sociální a psychologické předěly. Každé takové stadium je přitom jedinečné. Trvá vymezenou dobu a poskytuje nám vzácné příležitosti. Pouze v rámci něho si člověk může osvojit určitý životně důležitý zvyk či vytvořit nějakou dovednost. A současně tím zužitkovat část genetického programu, s nímž se narodil.
Pokud nabídky daného stadia nevyužije, velmi často už takovou ztrátu ničím nedožene nebo nenahradí. Každé následující stadium tohoto životního seriálu je přitom ovlivněno kvalitou stadia předchozího. Nebezpečí vznikající ztráty proto může mít kumulativní charakter.
První měsíc života dítěte se nazývá novorozenecké období. Dítě v něm potřebuje mnohem více pozornosti a péče svých rodičů než mládě jakéhokoli jiného živočišného druhu. Hlavním fenoménem tohoto období se stává kojení. V matčině těle se při něm uvolňují hormony oxytocin a prolaktin, s nimiž se organismem matky rozlévá hřejivý pocit štěstí a pohody.
I navozením tohoto příjemného stavu svazek matka - dítě ještě více sílí. Mateřské mléko přitom dítěti poskytuje nejen životodárnou potravu. Vyvolává v něm navíc tzv. epigenetický účinek. Probouzí a spouští v dítěti stovky genů, které mají na starosti jeho imunitní systém. Pohotově jej posilují. Když se dítěti podávaly mléčné náhražky (umělá výživa), tyto geny "mlčely".
Poté, co dítě opustilo matčino lůno, se ocitá v neznámém a pro něj ne zrovna příjemném prostředí. Je na něj najednou moc světlé, citelně chladnější, suché (vdechnutý vzduch ho štípe v plicích) a hlučné. Rychle se proto přizpůsobuje náporu takových nových podmínek. Postupně si vytváří představu o světě, který jej náhle obklopuje, svých bližních a také o sobě samém. Nemůže se přitom všem držet matčiny srsti jako příbuzná mláďata primátů.
O její stálou přítomnost tak usiluje tím, co má nejrychleji k dispozici - pláčem. Ten je s největší pravděpodobností předstupněm samotné lidské řeči. Až do nedávné doby se předpokládalo, že pláč miminek je jen instinktivní, nekoordinovaný a jeho zvukový projev je dán pouze proudem trhaně procházejícího vzduchu. Poslední výzkumy však potvrdily, že dítě velmi dobře slyší zvuky během posledních tří měsíců těhotenství a z břicha svou matku poslouchá.
Pozorně vnímá i melodii a přízvuk její mluvy. A po narození ji svým pláčem - coby předstupněm řeči - napodobuje. Tuto překvapivou skutečnost potvrdila pečlivá sledování novorozenců z různých zemí. Zjistilo se například, že pláč německých miminek je už v prvních dnech života odlišný od francouzských. Francouzské děti mají stoupající, zpěvnější melodii pláče (francouzština má v mnoha slovech přízvuk na poslední slabice a intonace se tak na jejich konci zvyšuje), kdežto německé děti obvykle začínají plakat hlasitěji a jejich vysoký tón pozvolna klesá a ztišuje se. Základy lidské řeči jsou tedy zřejmě pokládány již před narozením.
O upoutání co největší matčiny pozornosti svádí dítě neustálý boj. Po hlasově výrazném pláči je jeho další silnou zbraní v záloze bezelstný a dobromyslný úsměv. Zpočátku navíc růžově bezzubými dásněmi s uzdičkou uprostřed, při kterém sebou často ještě samou radostí škubne a střídavě zacvičí rukama a nohama. Matku takový projev naplní bezbřehým štěstím a okamžitě jej přitáhne, čímž je účel splněn. Dítě si ji udržuje ve své těsné blízkosti.
Miminko však využívá i další účinné možnosti svého bohatého repertoáru, kterými jej příroda vybavila a své rodiče si jimi přímo magicky podmaňuje. Je to velikost a klenutý tvar hlavy s výraznýma, kulatýma očima, vypouklým čelem, baculatými tvářemi "k nakousnutí", malým okrouhlým výběžkem brady, růžovým obličejem s dráždivě malým, tupým nosíkem uprostřed a jemnou, sametově hebkou pokožkou.
A má nás ... Všechny tyto prvky oba rodiče spolehlivě odzbrojují. Svého dítěte se chtějí dotýkat a mazlit se s ním. Zkrátka být s ním. Dítě přitom prožívá pocit bezpečí a tolik potřebné pouto mezi ním a rodiči dál tiše a intenzivně sílí.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Štolba Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, procházel chodbou podvečerní stáje a ujišťoval se, zda jsou vévodovy plnokrevníci v pořádku. Koně už spořádali pravidelný příděl krmení, v slaměné podestýlce ještě vyhledávali zbytky píce. U jednoho stání se Štolba zdržel: klisna Spiletta završila jedenáctý měsíc své březosti, chovatel od ní každým dnem...
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.