Ničitelem i budovatelem

Pohyb kočovných kmenů ve stepích mezi Dněprem a Donem byl podmiňován řadou okolností - příznivých i nepříznivých. Mezi ty první patřil s tvorbou řemesel stále více se rozvíjející obchod. Obyvatelům černomořského pobřeží nomádi přiváželi své výrobky ze vzdálených stepí, od nich si do vnitrozemí odváželi předměty z drahých kovů. Pro kočovné Skyty pracovaly i vyhlášené řecké dílny. 

Pohroma nájezdníků z asijských stepí

Kolem roku tři tisíce před naším letopočtem v blízkosti čínských hranic zaduněla zem, statisíce koňských kopyt zvířily mračna prachu, svět se hrozivě rozechvěl. Tuny a tuny živé hmoty se daly do pohybu, v sedlech lidské přízraky s kopími, bodnými a sečnými zbraněmi v rukou, tělem projela zimnice, v žilách ztuhla krev ... Nepřehledné masy Hunů, vedených "bičem božím Attilou", Avarů, Kumánů a Tatarů se valily krajinou. Nastala éra rozsáhlých etnických přesunů, které později doplní ještě Mongolové. V hlubinách prašných stepí se zformují jejich "Zlaté hordy", včele s Džingischánem a jeho synem Tamerlánem. Nájezdníci spustí krvavě kruté řeže s jinými jezdeckými národy i domorodými společenstvy, způsobí přesuny a útěky všemi směry - do přední Asie, na západ do východních evropských zemí i dále.  

Do civilizovaných oblastí vtrhly hordy špinavých nájezdníků na drobných, chlupatých, ale neuvěřitelně skromných, otužilých a vytrvalých konících. Pod dobyvačnými Asiaty působily hrozivěji než přírodní pohroma. Byli potomky kertagů, tedy dnešních koní Prževalského ze vzdálených východních stepí. Zatímco jiní na koních jezdili, nájezdníci na nich doslova žili - se svými zvířaty byli jako srostlí, položeni na hřívě za jízdy i spali, při přesunech téměř nezastavovali. Jezdci si navíc pod sedlem vezli kus koňského masa, který běžící zvířata svým potem prosolovala, a tak konzervovala. Nájezdníci tedy na koních jeli a za jízdy je současně i jedli ... Každý jezdec měl k dispozici několik koní - jízdního, náhradního a několik nosičů. Koní tedy bylo podstatně více než lidí. A aby byl dojem celkové převahy ještě silnější, připevňovali na prázdné běžící koně vycpané figuríny válečníků. Kůň byl zvířetem z Apokalypsy, přinášel utrpení a zkázu, řeklo-li se barbar, znamenalo to jezdec z východu.

Usazení evropští zemědělci

Zemědělští lidé potřebu cestovat za poznáním neměli, stejně tak dobývat nová území. Usadili se v nejúrodnějších oblastech s dostatkem vody a v podmínkách vhodných pro rozvoj řemesel, kultury a společenství. Tito tvůrci budoucích velkolepých říší chovali ovce, kozy, kočky a psy, ale koně neznali. A tak se stalo, že pro porobené národy byl kůň, zvíře domestikované stepními kmeny na dálném východě, čímsi novým, poněkud objevným. Teprve po dvou tisících letech od doby, kdy člověk a kůň vykročili na společnou cestu, začaly objevovat jeho využití. Evropa byla v době příchodu prvních zemědělců téměř celá pokryta hustými lesy a lesostepmi, lze tedy soudit, že jako domestikační centrum koní se - pokud vůbec - uplatnila jen okrajově a velmi pozdě. 

Evropu pustošící nájezdnické vlny divokých Hunů a Avarů na přelomu letopočtů a Tatarů dokonce až ve třináctém století zásadně a převážně negativně ovlivňovaly její starověké i středověké dějiny. Kumáni spolu s příbuznými Maďary však již dokázali v Panonii vytvořit ucelený stát. Původní obyvatelstvo své nájezdníky většinou vstřebalo, ti poměrně rychle přijali jeho kulturu a dějiny pokračovaly dál. Koně, kdysi nástroj zkázy, se pevně včlenili do života země a domorodým obyvatelům poskytli celou řadu nových možností. I tady podmínili zdokonalení řemesel a rozvoj obchodu, rozšíření znalostí a urychlili celkový společenský vývoj na starém kontinentu. Evropané docenili význam nového zvířete a jeho rostoucí potřebu stvrdili zakládáním chovů. Kůň začal být v Evropě už ne pouze držen, avšak také soustředěně chován. 

Kůň jako výsada i nutnost

Obyvatelé dálného Východu dávno před Evropany pochopili, k čemu všemu jim toto zvíře může sloužit. V žárlivě střežených oblastech už odchovávali celé generace koní, hříbata se zde rodila doslova po stovkách a tisících. Exploze starověké produkce jejich tažné, jezdecké a válečné koně doslova chrlila. Jen v Persii (v překladu "krajině koní"), v hlavní chovatelské oblasti rozlehlé roviny Nisai, se za vlády krále Dareia II. rodilo sto padesát tisíc hříbat ročně. V celé zemi žilo přes milion dvě stě tisíc koní. Král dal spravovat chovné stáje s přesně evidovanými zvířaty, zvlášť cenní hřebci pak sloužili jako platidlo panujícím vládám. To vše již čtyři století před naším letopočtem.

Chetité, patrně nejstarší indoevropský národ obývající sever Kaspického a Černého moře od čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem, se dokonce pustili do křížení koní a oslů. Narozené muly byly vyhlášenými zápřahovými zvířaty do válečných vozů. Pro výcvik koní vypracovali Chetité obdivuhodně dokonalý systém metod a výkonnostních zkoušek. Pouze ta zvířata, která jimi prošla, mohla být dále zařazena do tahu, jízdy, vojska a později i do chovu. Chovatelské motivy se objevují i na reliéfech pečetních válců z Mezopotámie, odkud pocházejí i nálezy prvních rodokmenů koní. Sto let po smrti Hammurabiho byl Babylon koňmi tak proslaven, že se stal velkým střediskem jejich prodeje - odtud se rychle šířili dále. Koně, kteří podmínili rozvoj obchodu, se tak sami stávají jeho předmětem. 

Nástup koní v Egyptě

Se svými skvělými chovy koní na sebe nenechala dlouho čekat ani další centra starověkých civilizací. Do Egypta přivedli koně patrně Hyksové, řečení "králové koní", z Malé Asie. Egypťanům se připisuje vynález dokonalejšího uzdění, které umožnilo zvířata podstatně lépe ovládat. Koně už tady byli výhradním majetkem a okázalou pýchou faraónů a spíše privilegovaných vrstev. Ty zakládaly v Dolním Egyptě, při ústí řeky Nilu, rozsáhlé hřebčíny, koně odtud pocházející byli až čtyřiadvacetkrát dražší než dotud hojně využívaní osli. 

Chovem koní se v Egyptě proslavily zejména Théby, Alexandrem Makedonským později na prach zničené. Koně byli v Egyptě nejen chováni, ale také uctíváni a v bohatých a zdobných postrojích zobrazováni na reliéfech. Slavnostní průvody, lovy či boje na rovných pláních, faraoni rozkročení na plošinách svých lehkých dvoukolových kár, tažených vyšňořenými koňmi. Koně jsou tu vždy zobrazováni jako zvířata tažná. Zapřahání zvířat a vozatajské umění totiž nebylo cizí žádné zemědělské kultuře, která chovala skot a osly. Co však téměř všechny starověké zemědělské národy od kočovníků přejímaly velmi pozvolna, to byla samotná jízda na koni. Tu usedlí obyvatelé dosud nepotřebovali, byla jim poněkud cizí. Teprve mnohem později se svými jezdeckými výkony zapsali do dějin slavní egyptští Mameluci, zvaní "rytíři Orientu". 

Koně a Izraelité

Ohromující silou bojových vozů tažených koňmi pronásledoval faraón i Izraelity při jejich vyhánění z Egypta. Právě odtud pochází dlouhodobá nenávist Židů vůči koním, Mojžíšovo učení dokonce bránilo jejich chovu. Král David podle bible prý ještě stačil ukořistit sedmnáct set egyptských vozů i s koňmi. Bojové vozy nechal výstražně spálit a rychlým koním zpřetínat šlachy na nohou. Jeho syn Šalamoun už dokázal uplatnit pověstnou prozíravost - nejenže si koně osvojil, začal s nimi navíc čile obchodovat. Obchodníci s koňmi se postupně stahovali do Megiddy, důležitého střediska v údolí Jezreel nedaleko biblického Nazaretu. Archeologové zde odkryli rozsáhlé nádvoří - zřejmě sloužilo pro výcvik koní. Neobvykle široké vstupní klešťové brány města umožňovaly vjezd velkých vozů, pro koně zdaleka byly připraveny rozsáhlé, na svou dobu vzdušné a dobře vybavené stáje s kapacitou čtyři sta padesát stání pro koně, kvůli obchodu s koňmi se změnil i systém městského opevnění.

Odtud pocházeli ze vzdálených pouští a polopouští svedení, neobyčejně rychlí a vytrvalí koně, obchodníky nazývaní "pijáci větru". Z Megiddy se prodávali koně dál do světa, dokonce i do Egypta. Svaté zemi přinášeli pohádkové bohatství. Obchod s koňmi však nekvetl jen v Palestině, koně byli vysoce ceněni všude - za spřežení se platilo šest set lotů, tedy asi sto padesát kilogramů stříbra. Kůň vycvičený k tahu dvoukolových kár byl o sto procent dražší než jízdní, vozba patřila nejbohatším třídám, zpravidla náležela panovníkům a velmožům. V obchodních centrech starověkých civilizací se také psaly tzv. "obchodní knihy" - často uváděné položky týkající se koní a hříbat jsou dobře čitelné z tehdy již precizně propracovaného lineárního písma staré řečtiny. Zachovaly se na Krétě i v Pylu na ostrově Peloponésu, Itálii, v chetitských archivech či v Mezopotámii, která měla čilou výměnu koní na východ, s především Iránem. 

Autor textu: Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat