Pod křížem i s křížem ve znaku

Středověké válečné události zatlačily koně i do zcela nového, na jejich dobrodružných cestách pro ně dotud nepoznaného, tichého prostředí. Aby jako vyhledávaná kořist nepadli do rukou nepřítele, byli z hřebčínů aragonského, katalánského a kastilského království evakuováni do odlehlých klášterů. Kláštery, které ve středověku vynikaly jako střediska vzdělanosti s vysokou úrovní písemnictví (původní evropskou řeholí byli benediktíni, potom cisterciáci, premonstráti a nově vznikající rytířské řády při křížových výpravách) se tak z nezbytí stávaly i významnými středisky chovu koní. 

Pozorní a soustředění mniši, chodící po dlouhých studených chodbách zahaleni do tmavých kuten, totiž zakrátko prosluli svou odborností i tady a stali se poradci četných chovatelů. Byli vysoce fundovaní i ve veterinárním lékařství. Tiché kláštery, píle a systém v nich spolu se svěžími pastvinami v okolí zřejmě poskytovaly koním a jejich dalším vznikajícím plemenům ideální podmínky. 

Z nezbytí ...

Středověký chov těchto životně potřebných zvířat tady získal nový rozměr a kvalitu. A tak se koně do těchto duchovních stánků stahovali i jinde. Vlámské St. Hubertus či Orwall prosluly stády těžkých koní na severu, ve velkém chovalo koně proslulé opatství Mont-Saint-Michel na francouzském pobřeží Atlantického oceánu, ve švýcarském Einsiedelnu nakupovala knížata z Milána a Mantovy. 

Kláštery byly místem zastavení a odpočinku na dalekých cestách krajem. Staly se jakýmisi záchytnými body, jejich pohostinnosti využívali putující vladaři s početným doprovodem. Mniši spravovali rozsáhlé majetky a brzy k tomu začali koně využívat. Pustili se do náročných úprav, začali měnit tvář krajiny. Při klášterech hloubili dna budoucích chovných rybníků.  

Kůň tak dopomohl i zrodu ve středověku váženého řemesla rybníkářství a vodního hospodaření. S koněm se v jedenáctém a dvanáctém století založila slavná tradice, jejíž kouzlo umocněné nádherou okolní přírody si nás podmaňuje dodnes. Vznikly tak rozsáhlé vodní plochy, stříbřité hladiny, k jejímuž častému objíždění a kontrole porybný potřeboval opět koně. 

...  ke kvalitě a prestiži.

Ohromné stáje, které tiché a zádumčivé kláštery obklopovaly, se pozvolna měnily na jedny z největších a nejlepších hřebčínů. Z původních chovů v Hornbachu a Wörschweileru v Německu vznikl známý hřebčín Zweibrücken, vynikající koně, nejprve pro vojenské a později sportovní potřeby, se tu po staletí rodí dodnes. Chovem koní z nezbytí začaly kláštery postupně vzkvétat a pak jimi i velmi zbohatly. Byly místem, kam se koně před válkou nejprve ukrývali, a nakonec je toto místo pro válku ještě připravovalo. 

Mniši totiž odchovávali konstitučně tvrdé a houževnaté válečné oře a úspěšně s nimi začali obchodovat. V desátém až třináctém století kryli poptávku rytířů a jezdeckých útvarů tisícihlavými stády koní - jízdních, soumarských i tažných. Koně se stávají i v Evropě strategickým zbožím, středem státního zájmu, na nich závisela bojová síla vojska. Vladaři mnoha zemí proto rychle vydali striktní zákazy jejich vývozu za hranice země. Nikdo si nemohl dovolit, aby tak cenné produkty domácích chovů, jakými váleční koně byli, se dostávali do rukou cizinců a nepřátel.

Své přesné instrukce měly i chovy francouzské - opatství Mont-Saint-Michel, kláštery či hřebčíny v Rouen, Caën i Bayeux. Těžcí váleční koně měli hodnotu vzácných lovných sokolů, jedno rytířské brnění cenu dvanácti dospělých krav. Zatímco hranice směrem ven nepropustily jediného koně, uvnitř země samotné se dál pečlivě propracovával a doslova panovnicky střežil systém chovu. Karel Veliký, stoupenec byzantských vzorů a vášnivý milovník honů, jezdeckých her a závodů, podporoval na přelomu osmého a devátého století zakládání dalších hřebčínů v zemi. Řadu z nich pak propůjčoval jako léno. 

V propachtovaných hřebčínech panoval přísný řád. Všichni chovatelé byli povinni na svátek Sv. Martina, "světce, co na koni sedí", svést hříbata všech ročníků do hradu, kde sám panovník zhodnotil jejich úroveň. 

Tak, jak se měnil člověk a jeho nároky, měnil se i kůň. Pro osvěžení a zjemnění domácích chovů se do země dováželi lehčí arabští a berberští hřebci z jihu, pocházející opět z maurských hřebčínů. Karlův stájmistr, Johann Apollonius, byl nejen znamenitým učitelem jízdy, ale i fundovaným zvěrolékařem a hipologem. Svému panství Karel vládl s ryzími odborníky. I své děti nechal vzdělávat a pro život zdokonalovat již v raném věku - chlapci se velmi brzy učili jízdě na koni, ovládat zbraně, poznávali zásady boje a lovu. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat