Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. Které jsme před spaním poslouchali nebo četli a jejich obrázky nás unášely do snů či oživlé je sledovali v televizi. A přitom se šťastně choulili do bezpečí vyhřátých peřin. Touha podívat se do těch Ladových a Trnkových pohádkových chaloupek a malých světniček, užívat si jejich kouzla, klidu a tepla. A malými okny z nich se dívat na svět venku. Ta touha být zase dítětem, vrátit se zpět, zastavit čas.
Ve středovýchodní části Holandska leží stará provincie Overijssel a uprostřed ní malá osada Giethoorn. Nejsou v ní žádné silnice ani pořádné cesty, vesnice je protkána samými vodními kanály a k domům se nelze dostat jinak než lodí. I místní pošťák tu rozváží dopisy na pramici.
Osada vznikla ve 13. století a její název Giethoorn pochází od stovek kozích rohů (gietehorens), které tu první obyvatelé objevili v bažinách poté, co zvířata utonula při povodních tři století předtím.
Giethoorn byl založen jako malá, skromná osada sběračů rašeliny. Mnohaletým řezáním a těžením této suroviny, původem z pravěkých mokřadních rostlin, vznikaly hluboké jámy a koryta, postupně zalévané a vyplňované vodou.
Krajina se měnila v soustavu rybníků a jezer, propojených vodními kanály, a ostrovů mezi nimi. Na nich si místní obyvatelé začali stavět útulné domy a malé farmy, pokryté jak klobouky hřibů doškovými střechami. Přístup na ostrovy byl možný pouze po vysokých dřevěných mostech nebo na tradičních úzkých člunech, tzv. punters, tlačených dlouhou tyčí neboli punteraarem.
Domky byly přes úzké vodní kanály, "hlavní i boční ulice", naproti sobě stavěny tak, aby na sebe sousedé vzájemně viděli. Z této typické nizozemské vesnice je nejen patrné, jak rádi žijí Holanďané s vodou a na vodě, avšak také pohromadě. V klidu, skromnosti a ve vzájemném porozumění.
V krajině poznamenané tvrdou prací a nelítostnými podmínkami tak postupně vznikla kouzelná vesnice. Uspořádáním, architekturou i duchem. Prostá a jednoduchá, dnešní realitě tak vzdálená. Ticho a klid v ní přerušují jen hlasy vodních ptáků a jemné šustění rákosu ve větru. Je sotva skutečná, pohádkově krásná.
Obrázky giethoornské pohádky. Zdroj: foto autor
Giethoornu se pro jeho vodní kanály, malé dřevěné mosty propojující jednotlivé ostrůvky (je jich tu více jak 170) a nevšední krásu začalo přezdívat "Benátky severu" nebo také "Nizozemské Benátky". Za staletí se tu změnilo naštěstí jen málo. Oblast dnešního národního parku Weerribben-Wieden, ve které vesnice leží, je i nadále sytá, bohatě zelená a poklidná. Žijí v ní necelé tři tisícovky milých, přátelských a pohostinných obyvatel.
Touha podívat se alespoň na chvíli do pohádek, které známe z dětství. A malými okny jejich světniček se dívat na ten svět venku. Touha být zase dítětem, vrátit se zpět, zastavit čas. Giethoorn.
Autor textu a fotografií: Zdeněk Mahler
Je v zájmu nás všech, abychom svým dětem na cestu životem dali několik cenných darů, které ke svému opravdovému štěstí potřebují. Budou si je postupně rozbalovat a na jejich skutečné hodnoty pomalu přicházet. A pak je také zase předávat dál. Svým vlastním dětem.
Když příroda člověka tvořila, pamatovala i na jeho morální inteligenci. Ať již to překvapivé je či není, určité její prvky totiž máme vrozené a v genech si je z matčina lůna neseme na tento svět.
Morální inteligencí se vyznačuje každý, kdo jedná slušně, zdvořile a ohleduplně. Jak lákavá výzva!