V tomto předškolním věku dítě prochází svým "kouzelným světem" - obdobím bezpočtu her, bujných fantazií a soustředěného zaujetí. Miluje pohádky, jejichž děj obratem kreslí a vkládá do něj reálné lidské postavy. Podobá se malému detektivovi či průzkumníkovi a stále pokládá množství otázek typu "proč" a "jak".
Jeho zvědavost při tom těká všemi směry. Už nechce znát jen pouhou příčinu, chce také vědět, co mají všechny ty věci společného s ním samotným. Rychle si tím rozšiřuje obzor a dozvídá se stále více jak o sobě samém, tak i o světě, který jej obklopuje. Představivost a obrazotvornost se nyní tak rozvíjí, že se dítě dokáže vžít do role a situace jiných lidí.
Jeho fantazie vzedme i přemrštěné obavy - představuje si i nebezpečí, která mu ve skutečnosti ani nehrozí. Objevují se u něj nové druhy strachů. Z noční tmy v dětském pokoji, strašidel vznášejících se u stropu, černě prázdného prostoru pod postelí nebo za skříní, šelem a bizarních divokých zvířat, svítících očí, nočních můr či zmrzačených a znetvořených lidí. Poprvé v životě se také trápí tím, jak je možné, že tady jednou nebudeme a co tedy pak bude. Zabývá se faktem smrtelnosti.
Touha poznávat svět a orientovat se v něm vyhání děti z domu ven. Tam se mj. učí pohybové koordinaci v trojrozměrném prostoru.
Nevědomky a současně nejlépe v prostředí, které je typické pro primáty, naše vývojové předky. Na stromech ... Tím, že děti nadšeně lezou do jejich korun, zcela přirozeně opakují jednu důležitou fázi našeho vývoje před tím, než jsme ze stromů sestoupili na rovnou zem. Kde také jinde by mohly získat více příležitostí ke zdokonalování hmatu a motoriky, zraku, sluchu, ale i čichu a chuti, než právě při lezení po stromech. A navíc na zdravém vzduchu. Tak tedy "zpátky na stromy", velí dětem jejich vnitřní hlas, a to nikoli v nadsázce.
Citlivost smyslových orgánů (hmatu, zraku, sluchu, chuti a čichu) dětí se přitom zvyšuje přímo úměrně tomu, jak tyto orgány zaměstnávají. Jejich trénink je proto klíčový právě v tomto raném období (v jakém kontrastu s tím je dnešní obvyklé vysedávání předškolních dětí u počítačů a mobilních telefonů).
Děti jsou v této době mimořádně zvídavé a vnímavé, jejich mozek tvárný a doslova lační po nových zážitcích a zkušenostech. Vjemy, které teď aktivně prožijí, si v podobě komplexních vzorců jednou pro vždy uloží do paměti.
Navzdory tomu všemu si tříleté děti dobře uvědomují, že jsou ještě nezkušené a stále plně závislé na svých rodičích. Pevně na ně proto spoléhají, opírají se o ně a očekávají, že jim budou i nadále zajišťovat bezpečí, zahrnovat je svou láskou a přitom je povedou. Své rodiče současně vnímají jako vzory a napodobují je. Tím den po dni stavějí svou vlastní osobnost, sílu charakteru, avšak už i schopnost si v určitých situacích poradit samy. K nemalé radosti svých rodičů se v tuto dobu nechávají snadno ovlivňovat a dobře vést. Prokáží-li např. rodiče svým dětem úctu a uznání, učí je současně, aby i ony samy prokazovaly úctu a uznání druhým lidem.
Děti se teď pilně (a přitom ochotně) učí, jak být spořádanými dospělými lidmi, partnery i rodiči. Škoda toho nevyužít. Tím nejcennějším darem, který jim k tomu rodiče mohou dát, je láska. Možná si ani neuvědomujeme, jak mnoha jednoduchými, avšak účinnými způsoby ji můžeme dát dětem najevo. Obyčejným úsměvem či milým výrazem ve tváři, projevy náklonnosti, vlídnosti a něhy, útěchou a konejšením, pochopením, podporou a povzbuzováním či upřímnou radostí z úspěchů dítěte.
Tak jak se tříletí chlapci a tříletá děvčátka zaměřují na projevy svých rodičů, roste pozoruhodným způsobem úloha otce. Chlapeček si pomalu začíná uvědomovat, že se jednou stane mužem. S očividným zájmem proto pozoruje svého otce, bere si z něj příklad a dokonce věrně kopíruje jeho projevy - způsob vyjadřování, chlapské chování vůči ostatním mužům, životní nadhled, vztah ke své ženě.
Svého otce však nezbytně potřebuje i tříletá holčička. I když ta to nedává tak moc znát a tolik o to neusiluje. Proto bývá její tichá a skromná potřeba často přehlížena. Rozhodně však není o nic slabší. V budoucnu si totiž bude s muži vytvářet vztahy, a proto se již nyní snaží zvídavě zjistit, jací by takoví muži asi tak měli být. A dělá to prostřednictvím právě svého otce. Muž, po kterém se bude později ohlížet a do kterého se patrně také zamiluje (a třeba si jej i vezme), bude s největší pravděpodobností jejího otce alespoň zčásti představovat. A to jak v dobrém, tak i ve špatném.
Otec by své často ostýchavé dceři měl jít v tomto poznání naproti a nabídnout jí to nejlépe formou hry. Zda ona této nabídky využije, to už záleží pouze a jenom na ní. Je to tedy jako s budoucím namlouváním. Tímto vším si dcera buduje potřebnou důvěru sama v sebe jako dívka a budoucí žena a nebude se cítit (zejména ve společnosti "tvrdších" chlapců a později mužů) méněcenně.
Chlapec i děvče bez rozdílu tedy potřebují milujícího a účastného otce. Jsme si toho dobře vědomi? Proti této přirozené a přirozeně silné potřebě totiž opět jde trend svobodných matek nebo vysoké procento rozvodovosti. Příklad - v roce 2015 vyrůstalo jen v České republice v neúplných rodinách 22% dětí, tedy každé čtvrté až páté. Ani střídavá rodičovská péče nemůže tuto potřebu malých dětí naplnit.
Tak jako chlapec kopíruje svého otce, bude se dcera snažit v mnoha směrech napodobovat svou matku. Stáčí k ní svou obdivnou vnímavost a nejvíce ji přitom zaujme, jak se její maminka chová jako žena, matka a manželka. Právě její vztah s manželem (a tedy otcem malé dívky) bude mít podstatný vliv na vztah dcery a jejího budoucího partnera. Ani syn v tomto období nezůstává vůči matce netečný.
Matka jakožto jemu nejbližší žena totiž bývá jeho "první velkou a přirozenou láskou". Tento silný cit v něm hluboce zakoření jako romantický ideál, podle něhož si v budoucnu bude - vědomě či nevědomě - vybírat svoji reálnou partnerku. Matka tedy pro chlapce i děvčata představuje mnohem více, než jen všudypřítomnou a láskyplnou pečovatelku.
Těmito tiše a přírodou moudře řízenými procesy je v dítěti budováno i vědomí vlastní hodnoty. Tady a teď se rozhoduje o jeho zdravém sebevědomí, sounáležitosti a ochotě ke spolupráci. Tady a teď se tříbí pocit jeho svědomí a soucítění. Je tedy nesporné, že působení obou rodičů současně je pro zdravý vývoj dítěte tím nejvhodnějším řešením, které příroda nastavila.
Samozřejmě za předpokladu, že si oba rodiče prokazují vzájemnou úctu, lásku a rodina žije v harmonii. Pouze tak může dítě dojít k potřebnému poznání a model manželské stálosti jej bude provázet i jeho vlastním partnerským svazkem.
Souběžně s tímto citovým vývojem výrazně sílí i racionalita dítěte - jeho inteligence a tvořivost. Dítě začíná chápat principy počítání a ve čtyřech letech zná kolem 1.500 slov. O pouhé dva roky později už rozumí 14.000 výrazům. Až dospěje, bude zvládat kolem 80.000 pojmů a za pomoci gramatických pravidel z nich vyskládá téměř nekonečné množství vět. Rodiče by tedy měli svému potomkovi zabezpečovat stálý přísun těch správných a vhodných slov.
Prudký vývoj komunikační techniky a médií (internetu, sociálních sítí, počítačových her, ale i televize a rozhlasu) na jednu stranu přináší nesporné výhody, na druhou stranu však může mít na vytváření slovní zásoby, jazykové kultury, představivosti a chápání světa malých dětí až devastační účinky. Úroveň všudypřítomné mediální komunikace totiž zdaleka ne vždy bývá jazykově i jinak na úrovni. Děti jsou denně vystavovány nesrozumitelným cizím výrazům, vyjadřovací zkratkovitosti, nezřídka i vulgarismům a stupiditě (počítačové hry, moderování "zábavních a společenských" pořadů), manipulacím, lžím a pokleslé úrovni (část reklam, televizních pořadů a písňových textů).
Na okraj jejich zájmu se tak dostávají knihy a rodiči nebo prarodiči převyprávěné pohádky a příběhy. Knihy, které ideálně mohou slovní zásobu a vyšší čtenářskou gramotnost dětí rozvíjet, se jen stěží brání konkurenci her či denně ve velkém stahovaných filmů a hudbě. Mysl dětí je navíc zaměstnávána tzv. virtuální realitou a iluzorním vnímáním světa. Mnoho dětí není v první třídě základní školy schopno sestavit kloudnou větu a význam jednoduchého čteného textu nechápou. Centrum řeči a abstraktního myšlení v levé krajině spánkové, kterým nás příroda jako jediné na světě obdařila, volá po zdravém rozumu ...
Je proto velkou výzvou i společenskou odpovědností rodičů své děti znovu přivést třeba ke čtení kvalitních knih. Mnoho dětí navíc nezažilo, že by jim rodiče četli pohádky. Děti takové nabídce přirozeně půjdou naproti, a jak rády. Jsou-li takto vedené, prokazují - mimo jiné - znatelně lepší výsledky ve škole - v humanitních oborech, ale i v matematice.
Přestože dítě ke svým rodičům pořád lne a chová k nim něžné city, má už svou vlastní hlavu a začíná projevovat určitou míru samostatnosti. Z jeho chování je však stále dobře patrné, jak samo se sebou bojuje. V jednu chvíli je poslušné a ochotně spolupracuje, pak se z ničeho nic postaví do opozice. Touží při tom po nových zážitcích, nejlépe bez přítomnosti dospělých. Potřebuje nyní především své vrstevníky. V jejich přítomnosti bude střídat různé role ve skupině, a tím ještě více prohlubovat své sociální chování.
Zlepšuje se přitom v komunikačních dovednostech a vyjednávání, tmelí přátelství, učí se potřebné spolupráci i nutnému respektu, schopnosti zdravě "loktařit" neboli prosadit se či naopak se "loktaření" ubránit. Celým tímto rejstříkem projevů o sobě začíná dávat vědět, jaké vlastně asi bude. Pomalu se v něm projevuje jeho individualita a povahové vlastnosti. K těm se ve věku kolem čtyř let ještě přidává proces sebeuvědomování.
A někdy až moc. Dítě to na ostatní lidi začíná pověstně zkoušet a mění se v malého rozpínavého dobyvatele. Je opovážlivé až drzé, naschvál hlučné, všemi možnými způsoby na sebe upozorňuje a svým rodičům uchystává období vypjatých nervů, zkoušené trpělivosti a dilemat nad správnými způsoby vedení.
Prochází obdobím, kdy si dodává kuráž neslušnými slovy a rádo se "vytahuje". Mnohdy přitom nemá ani zdání, co jím používaná slova vlastně znamenají. Důležité však pro něj je, že jsou neslušná nebo budí zdání jeho siláckosti. O to více je opakuje, aby ukázalo, jak už se "vyzná ve světě" a jen tak něčeho se nezalekne. A čím více se mu daří své rodiče či okolí šokovat, tím větší potěšení z toho má. Do repertoáru jeho beztak již bohatých projevů teď jako ostrá dýka proniká další. Agresivita.
Ta, kterou vidí kolem sebe (od sledování nevhodných pořadů v televizi či na počítači až po přímý střet s násilím ve válkou a terorem zmítaných zemích), i ta, která je vyvolaná jeho vlastními agresivními impulzy (např. násilí a šikana ve školkách). Dítě se zkrátka učí jít energicky až útočně "na věc". Rádo se pouští do odvážných dobrodružství a "dobývá svět" (hrou na vojáka, střelce, lovce či riskujícího pilota). V jeho rozpory zmítané duši se však při tom začíná ozývat nový a dosud neznámý prvek. Hlas svědomí.
Tento varovný vnitřní hlas jej kárá a nabádá, aby nedělalo to, co už identifikovalo jako špatné. A když neuposlechne a přesto to udělá, má pro něj taková akce dohru v podobě nastupujících a často sžíravých výčitek. Dalšímu takovému pokušení se snaží čelit napomínáním sebe sama v podobě věty "To nesmíš!" Před dítětem a jeho starostlivými rodiči teď stojí další a nelehký vývojový úkol. Přirozeně projevovanou, ať již zdravou či nezdravou, iniciativu regulovat svědomím.
Pakliže se jim to nepodaří, hrozí dvojí nebezpečí. Dítě si svědomí buď nevytvoří, nebo díky přespřílišnému svědomí a opatrnosti v sobě bude žádoucí iniciativu potlačovat. A to často v průběhu celého života. Svědomí se tak pro něj stane diktátorsky přísným vnitřním hlídačem.
Do toho všeho může do života malých dětí v tomto věku vstoupit další významný fenomén. Mateřské školky. Kromě toho, že by z pohledu většiny rodičů měly jejich děti pohlídat a zaopatřit, plní dvě základní úlohy. Nebo by alespoň měly plnit. Za prvé - děti vychovávat (a to právě ruku v ruce s jejich rodiči), neboť dítě si teď musí osvojit potřebné hranice. Nejlépe při zachování vlastního úsudku a s respektováním jeho tvořící se osobnosti. A za druhé - zajistit vhodný předškolní rozvoj dítěte. Herní a poznávací program by proto v mateřských školkách měl být koncipován tak, aby děti podněcoval k aktivitě a požadovaným směrem je vedl a rozvíjel.
Před nástupem do základních škol (a tedy do reálného vzdělávacího procesu) by již měly mít základní povědomí o morálce, zodpovědnosti a spravedlnosti. Měly by si umět vážit samy sebe a svých blízkých. Nemělo by jim dělat potíže udržet pozornost a vytvořit si svůj vlastní logický úsudek. Takto pojatou péči o nastupující generace by měly mít koncipovanou především státní mateřské školky těch národů, které si říkají vyspělé. A být tím i jejich vizitkou. Jsou-li však přeplněné dětmi a individuální přístup je takřka nemožný či se neřídí dostatečně promyšleným a uplatňovaným výchovným programem, pak se stávají pouze "hlídárnami dětí" zaměstnaných matek.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Z původních staroiránských koní chovaných v tisícihlavých stádech v "krajině koní" Persii, v rovině Nisai, začal vznikat další v dlouhé řadě zázraků, které člověku soužití s koňmi přineslo. Ze staroiránských předků vzešlo jedno z vůbec prvních plemen koní, a to hned plemeno pohádkově krásné a půvabné. Zároveň však uzavřené a plné tajemství, s...
Zdálo se, že u starobylých národů kůň dosáhl svého vrcholu a nemohl stoupat výš. Jako by se už nemohlo stát nic výjimečnějšího, jako by už nikdo nic nemohl očekávat. A právě tehdy se stal další v řadě zázraků, které člověku jeho vztah ke koni přinesl. Počátek byl spíše dílem náhody, k pokračování došlo pod tlakem náboženského fanatismu a výsledek?...
Pouštní jezdci pronikli napříč celou severní Afrikou a na lodích se přeplavili přes úzký Gibraltarský průliv. Své odevzdané koně pak hnali suchým vnitrozemím dnešního Španělska na sever, k úpatí vysokých Pyrenejí. Žhavou arabskou invazi dvěma kontinenty se podařilo zastavit až roku 732 bitvou u Poitiers.