Princezny turfu

Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.

Do anglického Newmartketu, dějiště vyhlášených dražeb ročních plnokrevníků, se vždy sjížděli kupci ze všech stran. Zámožní majitelé stájí, trenéři, znalci, pozorovatelé i dohazovači. Vesměs staří známí a přátelé často jen "na oko". Pod maskou strojených úsměvů a žoviální konverzace se dusila rivalita. Pánové už vzájemně znali své praktiky a věděli, co od koho lze očekávat. Další kola napínavého dražebního klání si však vynucovala, aby se pídili po nejčerstvějších informacích, aby každý neustále odhadoval možnosti těch druhých. Neznámí uchazeči a nově příchozí nebyli vítáni a vpouštěni do hry. Žádný ze zavedené společnosti nemohl potřebovat, aby někdo další nahlédl pod lampu bedlivě střežené hráčské tabule. 

Stalo se však, že začátkem dvacátého století vpadl do newmarketského koloběhu dotud neznámý Robert Sivier. V předvečer aukce sebevědomě prohlásil, že si vyhlédl klisnu, která bude nejlepší na celém světě. Na důkaz svého přesvědčení složil zálohu 20.000 liber. Zpráva o jeho troufalosti se přes noc roznesla, napětí v aukční síni na druhý den bylo infarktové. Jak překvapivě se Sivier zjevil, tak překvapivě i pořídil. K tomu, aby dostal, co chtěl, mu stačila polovina z předpokládané částky.  

Sceptre neboli Žezlo

Z ohromeného Newmarketu si odvezl roční klisničku, které na znamení své víry dal jméno Sceptre neboli Žezlo. Klisna se zanedlouho skutečně chopila vlády. Už jako dvouletá v několika dostizích přesvědčivě zvítězila a v pokladně spokojeného Siviera se sešly první peníze. S těmi pak rostla touha po dalších. Ziskuchtivý majitel si ušlechtilé zvíře začal plést se strojem na peníze. Nasazoval ji do závodů, aniž jí dopřál oddechu. Když unavená Sceptre dvakrát těsně podlehla a Sivier přišel o výhry, rozlítil se a začal klisnu trénovat sám. Přesněji řečeno, nelítostně ji podroboval nadměrným tréninkovým dávkám. Třebaže jeho nároky byly nepochybně přemrštěné a vyčerpávající, dokázala Sceptre zvítězit ve čtyřech z pěti nejdůležitějších klasických zkoušek. Triumfovala především v poslední z nich, v podzimním St. Leger.  

Tehdy už se proti nelítostnému Sivierovi postavila veřejnost. Z jedné strany hnutí anglických ochránců zvířat (bylo to snad poprvé, co lidé prokázali, že koním, které po celá staletí jen využívali, jsou čímsi povinováni), z druhé strany staří protivníci, kteří Sivierovi nezapomněli, že jim v dražbě "vyfoukl" tak výjimečného koně. Políčili na něj, aby se zamotal do dluhů. Past konečně sklapla. Sivier musel pod tlakem věřitelů i veřejného mínění klisnu prodat. Sceptre se pak dostala pod vliv citlivějších majitelů a trenérů, překonala pověst fenomenální závodnice a stala se miláčkem dostihového publika. Princeznou, které bylo právem přiznáno žezlo.

Vysmívaná Pretty Polly

Životní pouť druhé princezny turfu se podobá pohádce o Popelce. O tuto klisnu se neucházel žádný boháč, původ ani jednoho z jejích rodičů totiž nesliboval mimořádné výkony. Ryzka navíc byla nevzhledná a nápadně osrstěná. Spíše než ušlechtilého anglického plnokrevníka připomínala klisnu nějakého primitivního plemene. Mezi ostatními koňmi ve stáji vypadala směšně, a tak ji škodolibí ošetřovatelé ironicky pojmenovali Pretty Polly neboli Roztomilá Máňa.  

Trenér Gilpin se rozmýšlel, zda má Polly vyřadit či v lepším případě ji použít jako pracovního koně. Nakonec ji, možná z legrace či zloby (klisna ještě ke všemu byla velmi líná) přihlásil do dostihu v Sandownu. Připraven na nejhorší, posadil se stranou na tribunu a čekal nevyhnutelnou ostudu. Pretty Polly se po startu zvědavě rozeběhla s ostatními koňmi po travnaté dráze, průběh dostihu ji viditelně zaujal a začal snad i bavit. Pestrobarevně oděný žokej v jejím sedle očekával, že své soupeře bude sledovat z uctivého povzdálí. Tím spíš se nestačil divit, jak pod ním klisna razantně přidávala. V druhé půli dostihu se rozpálila do takového tempa, že nevěřící trenér Gilpin seběhl z tribuny a uháněl k cílové věži, aby to všechno viděl z co největší blízkosti.  

Vysmívaná Pretty Polly kolem něho prolétla jako jasná vítězka, druhý kůň v pořadí za ní doběhl s propastnou stometrovou ztrátou. Užaslý vlastník klisny, major Loder, stál v dostihové lóži a tázavě hleděl na Gilpina, který jenom rozpačitě krčil rameny. Od té doby se už Pretty Polly nikdo nesmál. Do konce sezóny doslova znemožnila své soupeře ještě osmkrát, dvakrát to proti ní zkusil nadějný hřebec St. Amant. Ani přívlastek "svatý" mu však nebyl nic platný. Zimu přestála Polly tak, jak byla zvyklá. Oblíbeným lenošením.  

Do tříletého ročníku nastupovala jako proměněná. Z nepěkné huňaté kobylky se vyloupla pohledná, vyspělá ryzka s velkou bílou hvězdou na čele. Gilpin s majorem Loderem se ji po úspěšné loňské sezóně nezdráhali přihlásit do těch nejdůležitějších zkoušek. Do klasických dostihů. Z pěti vybrali tři: One Thousand Guineas, Oaks a St. Leger. Pretty Polly nenechala žádného ze soupeřů na pochybách, s kým mají tu čest. V posledním závodě rozdílem třídy deklasovala i čerstvého Derby vítěze, St. Amanta. Na dráze působila ještě dvě sezóny, diváci si ji užili. Málokterý kůň dokázal získat tak vřelé sympatie davů jako Roztomilá Polly. Za jásotu i pláče obecenstva se ve svých pěti letech s dostihy loučila. Její další kroky, stejně jako klisny Sceptre, směřovaly do chovných stájí.

Princezny odešly, pohádky o královském žezle i umouněné, vysmívané Popelce se uzavřely.

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat