Kůň svědomitě plnil úlohu služebníka barbarů, ničitelů a násilníků, stejně jako budovatelů, mírotvorců a laskavých ochránců. Pán jej však nevyužíval jen jako zvířete jezdeckého, soumarského či tažného, tedy pracovního a válečného. Už na samém úsvitu lidských dějin ho sedlal i pro svou zábavu a potěšení z rychlé jízdy.
Zatímco dříve lovci vyráželi za antilopami, jeleny či divokými prasaty, aby je skolili pro potravu, nyní vyjížděli za zvěří i pro pobavení. Závodili na dlouhé vzdálenosti, aby změřili své síly. Dvě prastaré lidské potřeby, potřeba obživy a práce, tak velmi záhy přerostly ve vzrušující kratochvíli. Kůň v ní nastupuje do dějin ve své další - a jak se později ukáže - věčné roli zvířete společenského, loveckého a sportovního.
Vzrušující, oblíbená a vyhledávaná zábava se
prolínala s každodenní prací, všedními povinnostmi a vyplňovala volný čas. Byla
však dosti náročná a nebezpečná, a proto vždy důkladně připravená a
organizovaná. Zejména pro vyvolené. Nejstarší dochované lovecké scény vyobrazují
antické panovníky při dramatických situacích na lovu. Stateční velmoži stojí
rozkročeni na platech svých dvoukolových vozů, šíp natažený ve vypjaté tětivě
míří na bránící se zvíře.
Rychlé a úskočné šelmy - lvi, levharti a tygři - přitom
byly před vlastním lovem po desítkách a stovkách pracně pochytány do sítí a
poté vypuštěny na otevřená prostranství bez úkrytu a možnosti úniku. Zbývala
jen smrt. Dávná svědectví vytesaná do kamene hlavního města asyrské říše Ninive
vypovídají o tradicích a zvyklostech tehdejších panovníků. Během jednoho
jediného lovu dokázali skolit na čtyři sta padesát lvů, tři sta devadesát
antilop a třicet slonů.
Lovecké vášni propadali jak ctižádostiví velmoži, tak i oduševnělí a ve slovech vybraní umělci, antičtí básníci. Ve svých verších opěvují zážitky z lovů na divokou zvěř takoví velikáni jako řecký Homér či římský Apian, který této zálibě dokonce věnoval celé čtyři svazky svých knih. Dramatická podívaná inspirovala i básníka Vergilia v jeho epické Aeneidě.
Pro štvaní hrůzou vyděšené zvěře, její snazší dostižení
a donesení, či také pro svou pohodlnost, člověk vždy hledal pomocníky. Na
prchající zvířata nasadil jiná zvířata ve svých službách. Vedle spolehlivých
koní tyto cenné pomocníky objevil v rychlých psech, pádících za obětí po
teplé stopě, a v tichých, po nebeské klenbě kroužících dravých ptácích. Podmanění
si svobodných letců z oblohy zřejmě navždy zůstane zahaleno tajemstvím.
Jisté však je, že s dravci na rukou projížděli hlubokými lesy a temnými hvozdy
lovci už v dávném starověku. Přivázáni na kožených poutkách
s rolničkami a vábidly se vezli v kolonách i všech dávných kočovníků,
táhnoucí nekonečnými asijskými stepmi. Dostali se dokonce na korouhve
Attilových jezdeckých šiků, z čela loveckých smeček je za zvěří vypouštěli
i ve staré Persii a Indii, Aristoteles ve svých dílech obdivuje sokolníky
thrácké.
Marco Polo s neskrývaným úžasem popisuje přímo gigantické lovy, k nimž byl za svého pobytu na dvoře Džingischánova vnuka Kublajchána v letech 1272 až 1292 přizván. Lovců na koních bylo několik tisíc, za ohlušujícícho štěkotu psů a pískání dravců je provázelo ohromné množství honců, sokolníků a na dvacet tisíc běžících psovodů. Kublajchán si sokoly nechal dovážet z Altaje, pro jiné dravce posílal až na Sumatru. Tamerlán nasazoval do akce mohutné orly, s nimiž v Buchaře lovil labutě. Obdivovaní a cenní ptáci byli v zajetí i ve volné přírodě přísně hájeni. Ten, kdo v Anglii jen poškodil jejich hnízdo, byl nemilosrdně oběšen či rázně sťat sekerou.
Pořádání honů plnilo ve starověku i středověku několikerou úlohu. Zásobování panstva a jeho čeledě čerstvým masem ze skolené zvěřiny a společenské vyžití ve vzrušující zábavě. Bylo však i neustálou bojovou výchovou mužů. Ti museli být připraveni a dokonale vycvičeni pro přímý boj. Za každé situace, v každou chvíli, v každém věku. Právě vrhání kopí na běžící zvěř či střelba z luku v prudké honební jízdě k tomu byla výbornou průpravou.
Vynikající, dokonale vycvičení a přiježdění koně z draze placených importů se bez váhání přibližovali k nebezpečným šelmám až na dosah kopí, i ve vypjatých situacích museli zachovávat klid. Z dvoukolových vozů se lovila výhradně velká zvěř, na nebezpečné lvy jezdci vyjížděli na hřbetech neosedlaných koní. Poslušní a srdnatí koně byli do štvanic honosně postrojeni. Na čabrakách, ochranných pokrývkách hrudi a chráničích hlavy se jim leskly kovové ozdoby, cinkající plíšky či vlnilo barvené pštrosí peří. Starověcí umělci věnovali loveckým motivům nespočet obrazů, reliéfů a soch, koně patřili k nejobdivovanějším a nejpečlivěji ošetřovaným zvířatům.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Štolba Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, procházel chodbou podvečerní stáje a ujišťoval se, zda jsou vévodovy plnokrevníci v pořádku. Koně už spořádali pravidelný příděl krmení, v slaměné podestýlce ještě vyhledávali zbytky píce. U jednoho stání se Štolba zdržel: klisna Spiletta završila jedenáctý měsíc své březosti, chovatel od ní každým dnem...
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.