Domov je soukromí, bezpečí a teplo. A v nich pevná a soudržná rodina. Budování domovů a pevného rodinného zázemí, jasně vymezených "hájemství" a "kotevních přístavů" pro city a vzájemné porozumění, je jeden z nejosvědčenějších způsobů, jak se ubránit následkům nežádoucího civilizačního tlaku. A současně způsob, jak budovat korektní a zdravé vztahy i s ostatními lidmi a s okolním světem vůbec.
Domov, rodina a v nich její dva hlavní budovatelé. Otec a matka. Pokud možno v nerozlučné dvojici. Tak nám to sama moudrá příroda určila. Po celá tisíciletí tito dva dílem společným pokládají pevné základy nejenom rodinného svazku, avšak i výchovy a rozvoje citového vnímání dalšího pokolení.
Jak protichůdný se proto jeví trend vychovávat děti pouze svobodnými matkami, vysoká rozvodovost či příliš kosmopolitní způsob života. Recept na optimální výchovu je v zásadě velmi jednoduchý. Měl by se postarat o to, aby se rodina pro dítě stala ostrovem jistoty a bezpečí. Tedy takovým zázemím, ve kterém vždy najde porozumění a spokojenost. K tomuto jednoduchému receptu štědrá příroda navíc věnovala otci a matce jeden velmi účinný projev - úsměv.
Ne náhodou je spontánní a vlídný úsměv vůbec prvním mimickým projevem, kterým rodiče vítají svého potomka na tento svět. Je totiž znamením lásky, kterou dítě potřebuje být od počátku zahrnováno. I ono se zakrátko začne usmívat. A tak si rodiče a malé dítě po celé měsíce vyměňují své úsměvy. Pokaždé, když se dítě probudí ze svého sladkého spánku a otevře oči (rodiče jej tak svým úsměvem znovu a znovu vítají) nebo když ho krmí (blažený pocit z přijímané potravy je umocňován láskyplným úsměvem).
S každým sebemenším pousmáním na naší tváři v dítěti sílí pocit lásky, důvěry a bezpečí. Od útlého dětství bychom proto v dětech měli budovat pocit, že jsou milovány. Už jenom proto, že jsou. Úsměv pokládá základy, na nichž bude dítě stavět veškeré své budoucí vztahy k ostatním lidem. A nejen to. Na tomto jednoduchém prazákladu lásky a důvěry bude záviset i zájem dítěte (později jako dospělého člověka) o svět jako takový a současně jeho schopnosti se s ním pozitivně vyrovnávat.
Klíčovou roli v rozvoji citového vnímání dítěte sehrává osoba jemu nejbližší. Matka. To je bez jakýchkoli diskuzí. V úloze rodiny však má svoji nezastupitelnou - a často podceňovanou (i jím samotným) - úlohu také otec.
Dokonce mnohem větší (jak se teprve v 21. století dokazuje), než se původně myslelo. V péči o malé dítě se nepovažuje za tak potřebného a často si s ním dokonce ani neví rady. Spíše se drží zpátky a většinu činností rád přenechává matce se slovy "počkám si, až trochu povyroste". Tím však ztrácí drahocenný čas a s ním i vzácnou příležitost dítě, stejně tak jako sám sebe, citově i rozumově rozvíjet. Mezitím co vyčkává, z matky se stává povolaný odborník a v péči o dítě ta hlavní osoba.
Za takových okolností je pak pro otce obtížné dosáhnout coby rodič rovnoprávného postavení. Otcové by proto neměli váhat a s péčí o své dítě začít co nejdříve. Matka navíc bývá na konci každého dne značně unavená, trpělivost i fyzické síly jí docházejí. Pokud je to tedy možné, rodičovskou péči by na sebe po příchodu ze zaměstnání měli převzít otcové, stejně tak by to měli dělat i o víkendech.
Odměnou se jim stane, že jejich děti si o nich nebudou vytvářet předsudky jako o někom, kdo je nadřazený nebo nepřístupný. Nebo o matce, která "patří jenom do kuchyně". V opačném případě by se z otců mohli stát citově omezení a méně chápaví lidé. Jakožto s manželi a otci v rodinách či pracovníky v zaměstnání by se s nimi pak žilo a jednalo dosti obtížně.
Člověk je přesně takový, jaký je smysl jeho snažení.
Seneca (4 př.n.l. - 65 n.l.)
Střídající se rodičovská péče "matka - otec" je tedy pro psychický vývoj dítěte zdravá a dítě z ní může jenom získat. Nezřídka i částečnou záměnou rolí. Otec může vykonávat práce matky - dítě umývat, česat, uspávat, utěšovat, číst mu pohádky nebo jej poučovat o tom, co se sluší a patří. Častá komunikace, pravidelné opakování těchto aktivit a k tomu navíc i jejich uctívání nabyde nepřerušovaného provozování a dává základ tolik potřebné a užitečné ritualizaci.
V dospělém věku se může jednat o společné oslavy narozenin, svátky, Vánoce, nedělní obědy, návštěvy či telefonáty. Ritualizace zpětně vazebně posiluje soudržnost rodového společenství. U následujících generací dokonce spouští proces intenzivního vštěpování. Ani scházení se u jednoho stolu a společné snídaně, obědy či večeře nejsou nějakou přežitou domácí tradicí, nýbrž jedinečnou příležitostí.
Co všechno takové "obyčejné" rodinné stolování může navodit a způsobit? Vyvolává dobré pocity ze setkání, posiluje vzájemné vazby a důvěru mezi členy rodiny. Společné jídlo je projevem dobré vůle, tmelem sounáležitosti, bezpečí a svědectvím, že rodiče dobře fungují. Děti, které se často stravují se svými rodiči, jsou pak komunikativnější, sebevědomější a celkově úspěšnější. Přirozeně se zlepšuje jejich schopnost se vyjadřovat, dělit a dosahovat kompromisů.
Tedy - rozvíjejí si své sociální dovednosti. Dokonce ani s vyšším věkem dětí se efekt nevytrácí. Zjistilo se, že teenageři (ti už se z domovů pomalu "trhají"), kteří večeřeli s rodinou alespoň čtyřikrát týdně, dosáhli významně lepšího prospěchu. Na jeho pozadí samozřejmě nebyla pouhá konzumace jídla a tišení hladu, nýbrž skutečnost, že si s bližními u stolu povídali, svěřovali se jim a s jejich pomocí řešili své záležitosti.
Ve skutečnosti tím nedělali nic jiného než to, co primáti - naši vývojoví předci. Ti totiž také hodují ve skupině, upevňují si přitom své sociální vazby a podporují se. Tak tedy - dobrou chuť! A nejen tu. Uvědomíme-li si totiž, že každý čtvrtý současný středoevropan ve věkovém rozmezí 15 až 85 let (tedy v sedmdesátiletém rozmezí, reprezentující průměrný lidský věk) si v rámci své vlastní rodiny popovídá maximálně jednou za týden, jen každý pátý zařazuje rodinné posezení mezi každodenní rituály a třetina lidí má při stolování jako kulisu zapnutou televizi, zaujatě hledí do mobilů či projíždí poštu, pak je to z pohledu vývoje mezilidských vztahů na starém kontinentu opravdu tristní. Dokonce alarmující.
Pokud se totiž lidé tomuto trendu sami nevzepřou, hrozí, že alespoň částečně zakrní. Nebudou schopni překročit stíny svých snů, zájmů, možností, předpokladů ani přátelství. Jinak řečeno - stíny svých vlastních osobností.
Autor článku: Zdeněk Mahler
To, co si mezi sebou přirozeně a jednoduše začínají nastavovat děti ve věku dvou let při hře, se stává předmětem vědeckého bádání. Jedním z těch, kteří se do myšlenky spravedlivého světa v posledním půlstoletí pustili, je špičkový světový ekonom, profesor harvardské univerzity a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1998 Dr. Amartya Sen.
Nádherná hra zvaná život patří nám. Je to velmi stará hra - je hodně podmanivá, dokáže být zábavná a radostná, může však být i zrádná a zničující. Hrát ji pořád ještě moc neumíme. Podstatné však je, abychom ji rozehrát a hrát chtěli - a dobře. Aby obyvatelstvo Země pochopilo smysl této nejvyspělejší a nejšlechetnější hry, která nám byla a je...
Na téma motivace pracovníků ve společnostech se toho už napsalo velmi mnoho. Nemalá část se soustřeďovala na aktuální motivační faktory doby - především na prvky vnější motivace, a to materiální povahy. K těm patří různé formy mzdy a programy zaměstnaneckých benefitů. Ostatně - nejsou ničím novým.