Během prvního roku života dítě prochází velmi rychlým vývojem. Tělesným, duševním i fází tzv. sociálního vrůstání do společnosti jiných lidí. Přestože je plně odevzdané péči své matky, včetně kojení (proto se toto období nazývá kojenecké), z hlediska jeho vnímání se toho přihodí nejvíce. Novorozenec tiše, ale intenzivně hodinu po hodině prozkoumává zvláštní svět, který během devítiměsíčního vývoje v matčině těle nepoznal a který ho nyní obklopuje.
Velmi rychle v tomto období poznává, učí se a rodiče by toho měli co nejlépe využít. Pomáhají mu v tom vrozené schopnosti tzv. protosociálního chování (předstupeň sociálního chování). Snaží se být komunikativní, společenské a vnímavé jak jen může a osoby, na kterých je teď bytostně závislé, doslova "hltá".
Zrakem zkoumavě ohmatává rysy matčina obličeje, a to s daleko větším zájmem a pečlivostí, než jaké věnuje jiným podnětům (např. barevným a chrastícím hračkám, které se houpají nad jeho postýlkou).
Od začátku také živě reaguje na lidský hlas, především na vysoký ženský. Lidskou řeč bezpečně pozná i ve změti jiných zvuků. A zdaleka nejen to. Novorozené děti zjevně vládnou až překvapivě efektivními schopnostmi, které jim umožňují rozeznávat hlásky, jednotlivá oddělená slova a patrně i jednoduché gramatické struktury.
Na komunikaci s dospělými je tedy dítě od začátku velmi dobře připravené. Pokud je tedy vzhůru a bdí. V tomto období totiž hodně spí, a to až dvakrát více než dospělí. Jejich vydatný spánek je přitom přerušován v kratších periodách, zejména tehdy, potřebují-li se nasytit. Teprve ve věku 6 měsíců začne malé dítě přecházet na režim pravidelného nočního spánku.
Jakkoli jsou děti v tomto prvotním stadiu velice vnímavé, nejsou ještě schopny výchovy. Pro sebe i příbuzné v okolí tak vytvářejí svá vlastní vybrečená pravidla, kterým se všichni musí přizpůsobit. Jakýkoli pokus rodičů o výchovný zásah (např. ustálení času pro krmení dítěte) je v tomto období předčasný a míjí se účinkem. A ve většině případů navíc končí nezdarem. Pláčem dítěte a rozmrzelostí matky.
Naši předchůdci - primáti - vedeni moudrým hlasem přírody také zpočátku nepodrobují svá mláďata nějakému režimu. Dokud jsou velmi malá, plně se jim věnují a skupinová pravidla od nich vyžadují až mnohem později. Stejně k tomu přistupují i z našeho pohledu primitivní domorodci přírodních kmenových společenství. Ve vyspělých (ale přírodě přitom tolik vzdálených) civilizacích 21. století však stále častěji převládá snaha zavést prvky disciplíny od útlého dětství.
Lidské matky se od svých dětí navíc začínají příliš brzy vzdalovat. Někdy i záměrně, v pomýlené snaze zvykat tím potomka na svou občasnou, odůvodnitelnou nepřítomnost a budovat jeho samostatnost. Pravým důvodem je však matka sama a její vlastní problémy. Těmito sklony se totiž často vyznačují ženy, které mají příliš vysoké ambice a vůči sobě přehnané nároky. Až do narození potomka se plně realizovaly ve svých profesích a pak se nepřipravené, ze dne na den, ocitly v nezastavitelném kolotoči mateřských povinností. Z toho se snaží alespoň částečně vyskočit. To, samozřejmě, dost dobře nejde.
Výsledkem jsou nastupující deprese, na které účinně platí jednoduchá přírodní terapie. Pracovní ambice "hodit za hlavu", mít své dítě ráda a pořádně o něj pečovat. Následky odloučení dětí od matek totiž vůbec nebývají příznivé. Děti jsou nejisté a nedostatečným kontaktem s rodiči poškozené. To vše se jim způsobí hned v prvním, pro rozvoj jejich osobnosti tak důležitém roce života. Celkový počet hodin strávených s dětmi přitom nebývá tak důležitý, jako spíše kvalita obsahu a času, které s nimi rodiče stráví. Všechno se dá přitom zvládat současně s běžnými denními činnostmi - při jídle, hygieně či mechanicky vykonávané práci.
Člověk - to jsou oči a srdce.
Osetinské přísloví
I takové samozřejmé záležitosti jako je přístup k vlastnímu dítěti a jeho výchova podléhají vývojovým trendům. K horšímu, bohužel. Zjistilo se například, že matky, které porodily v roce 2000 se svým dětem stranily více než matky, které porodily pětadvacet let před nimi (tedy v roce 1975). Svoji vlastní osobnost dětem nahrazovaly spoustou hraček, které jim podstrkovaly.
Ženy obou skupin už tak patřily do tzv. nezávislého stylu, který upřednostňuje slovní komunikaci a poučování dětí před jejich tělesným mazlením a nošením. Navzdory tomuto trendu, který vede děti až k přílišné autonomii, se ve společnosti neobjevily žádné individualistické projevy. Zatím. Zcela bez následků však tento typ výchovy také není. Jeho výsledkem je znatelně vyšší procento stressovaných kojenců. Vyznačují se tím, že hodně pláčou, špatně pijí a mají neklidný, často přerušovaný spánek. Většina těchto dětí přitom pochází z dobře situovaných a na první pohled spořádaných rodin. Jsou chtěné, předem plánované a jejich rodiče je mají rádi. Jen na ně prostě nemají dost času.
Zkušenosti z našeho nejranějšího dětství přitom rozhodují o tom, jak psychicky zdatní budeme v dospělosti. To, jak se matka a otec ke svému dítěti chovají během prvních měsíců jeho života, je pro psychický vývoj dítěte mnohem podstatnější než sebelepší přístup náhradních opatrovníků (babiček, chův či tolik moderních "au pair") nebo cizích lidí. Pro první rok života dítěte při tom platí krutě pravdivá rovnice: nedostatek rodičovské lásky, pohody a pocitu bezpečí v raném dětství = vysoký výskyt psychických poruch v dospělosti. Depresí, úzkostí, strachu či sklonům k iluzorním únikům ze života (užívání návykových látek aj.).
První rok života dítěte je opravdu velmi bohatý a intenzivní. Dítě v něm prochází i pozoruhodným, tzv. smyslově motorickým vývojem. Ten postupuje od hlavy (přesněji od úst a očí) přes ruce, trup až k nohám a posiluje smyslově pohybovou inteligenci dítěte. To se nejprve učí používat svoje tělo, koordinovat pohyby a až později objeví, že může brát do rukou různé nástroje. Ne náhodou je tedy hmat naším vůbec prvním vyvinutým smyslem. Jedním z nejdůležitějších hmatových projevů je tzv. úchopový reflex - lidské mládě jím uchopuje měkké matčino tělo. Tento reflex se nejvýrazněji projevuje sevřením prstu rodiče (a později i celé ruky) v malé dětské pěstičce. Držením se rodiče za ruku navíc přináší dítěti pocit bezpečí, útěchy a mírní jeho strach.
Mláďata savců a ptáků jsou pro každý případ od přírody (v zájmu vlastního přežití) připravena i na stav přesně opačný. Na absenci dotyků, a tedy i pocitů bezpečí. Stav "matka tu není" velmi dobře vnímají, a protože nevědí, jak dlouho to bude trvat, dokáží ztlumit látkový metabolismus a dokonce i zastavit svůj růst. V tomto "stand-by stavu" trpělivě čekají na matku, až se vrátí. Takový "stand-by stav" novorozenému dítěti navodí místo, ve kterém se cítí snad nejopuštěněji na celém světě. V plexisklovém nemocničním inkubátoru. Nedonošené nebo životně ohrožené dítě v něm leží mimo matčino tělo a odevzdaně čeká na svůj další osud. Jeho bytostnou potřebu kontaktu a touhu po komkoli mu při tom dokáží - alespoň chvilkově - naplnit dotyky a jemné masáže matky či ošetřujícího personálu. Ve smyslu "moje kůže rozmlouvá s tvojí kůží".
S deseti až dvaceti milióny citlivými senzory je kůže dokonale vnímavým pláštěm, který pokrývá celé naše tělo a zaznamenává dotykové a tepelné vjemy přicházející z okolního světa. Takové masáže navíc mírní tvorbu stressového hormonu kortizolu. Tím se současně posiluje imunitní systém nedonošeného novorozence, stabilizuje činnost jeho malého, o život bojujícího srdíčka, dýchání a krevní tlak. A naopak.
Masážemi se ve zvýšené míře do těla vyplavují hormony, které zlepšují využití potravy a podporují každý cenný váhový přírůstek předčasně narozeného dítěte. Je-li takové opuštěné dítě alespoň třikrát za den něžně hlazeno, mnohem snadněji dohání své vývojové opoždění. Lépe spí, na hmotnosti přibírá až o 47 procent rychleji. Živěji a zvědavěji se také začíná zajímat o dění kolem sebe.
Autor článku: Zdeněk Mahler
V hustém porostu mladých buků se ozval šramot. Větve se rozestoupily, na mýtinu vyšel statný dvanácterák. Zvědavě se rozhlédl, pak náhle uskočil do strany a rozeběhl se otevřeným prostorem. S dupotem se odrážel od země, každým dalším a dalším cvalovým skokem nabíral na rychlosti. Na hrdě vztyčené hlavě unášel korunu svého majestátného paroží. Z...
Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní...
V období vrcholném středověku a v 16. století na Křivoklátsku vzrůstal počet obyvatel. Všichni se tu snažili najít štěstí a uživit se. Rozvíjeli proto různé druhy řemesel, jako například výrobu dřevěného uhlí, dodávaného do zdejších hutí a měst, potaše, třísla, ale také skla.