Signor a jeho umělci

Itálie, země se starobylou sportovní tradicí, dlouho zůstávala dlužna novodobému dostihovému rozkvětu. Opuštěné oválné dráhy, na nichž slavili svá vítězství někdejší triumfátoři antického Říma, jen smutně připomínaly zašlou slávu. Pouze v úzkých ulicích a na náměstí Sieny se za davové účasti pořádalo takřka gladiátorské Palio. Italové si však zajistili průběžné informace, co se děje v evropském turfu. Hleděli, aby jejich země nezůstala pozadu a již počátkem předminulého století zakládali travnaté dráhy v Turíně, Milánu a Florencii.  

Průkopníci to však neměli nikterak snadné. Chov koní byl v severní Itálii po desetiletí decimován bezednými potřebami napoleonských armád, pro svoji kavalerii z chovů odčerpávalo i habsburské mocnářství. Císařský dvůr ve Vídni si přitom neodpustil ani na přísun kočárových koní. Italové proto přenesli chov z cizího dosahu na jih země. V roce 1808 připlula k odlehlé Sicílii loď s prvními anglickými plnokrevníky, princ Agesilao Gioeni se osobně stal jedním z hlavních patronů dostihového dění na ostrově. S koňmi na lodích připlula také řada Angličanů, odborníků, kteří v zemi pod Vesuvem pomáhali zakládat a organizovat moderní turf. 

Ve čtyřicátých letech, v ještě rozdělené Itálii, se konaly první kvalitní meetingy. O skutečnou renesanci královského sportu na Apeninském poloostrově se pak zasloužil sám král, Viktor Emanuel II., především sjednocením Itálie. Vznikly tak podmínky ke skutečnému a prestižnímu měření sil. Bohatí Italové v dostizích našli způsob, jak okázale prezentovat své jméno a vliv - zakládali stáje a vlastní chovy. V roce 1880 byl ustaven italský Jockey Club a čtyři roky na to na dráze Capannelle v Římě bylo odstartováno první Derby Italiano. Kromě toho se závodilo i na třiceti drahách ve všech provinciích země. Vše nasvědčovalo tomu, že pro dostihový sport nadchází zlatý věk. A přece zůstávala Itálie na periferii evropského turfu. Měla širokou základnu, ale stále postrádala špičkové koně. Dostihové hvězdy, které píšou dějiny. 

Pak se objevilo jméno Federico Tesio. Zpočátku šlo o zcela neznámého signora. Tesio nikdy k ničemu nepřišel zadarmo. Když jako čtyřletý ztratil rodiče, odložili jej poručníci do sirotčince, kde ho ponechali napospas osudu. Federico vyrůstal v neútulném bezcitném prostředí, ale ani špatná výchova a pohlavky nedokázaly ochromit mladý intelekt a nadání. Na prahu plnoletosti byl již zcela samostatný - studoval na univerzitě a uplatnil i svoji dávnou zálibu v koních, přihlásil se do jezdeckého pluku. Své možnosti vyzkoušel i na dráze jako dostihový amatér. Jenže všechny získané zkušenosti a pozice se Federicovi zdály málo.

Nikde netrávil víc času, než bylo nezbytně nutné - poté, co získal základy doma, na dlouhý čas zmizel. Rozhodl se všechen svůj talent věnovat obdivovaným anglickým plnokrevníkům. Podnikl proto dalekou studijní cestu kolem světa, poznal desítky hřebčínů, tréninkových center a závodišť. Nezajímal se ovšem jenom o koně, studoval i obecně platné principy biologie a historii chovů. Poznatky dokázal pospojovat do nových, dotud neobvyklých souvislostí a odvodit si z nich osobité závěry. Teprve když měl pocit, že je připraven, vrátil se domů. 

Nejprve si vytvořil potřebné zázemí: oženil se s Donnou Lidií di Serramettano, náležející rodině s bohatou tradicí v chovu koní, a v jihozápadním cípu jezera Maggiore založil hřebčín Dormello. Zaštítil ho erbem se znamením sv. Ondřeje, kombinace červeného kříže na bílém pozadí pak tvořila Tesiovy stájové barvy. A pustil se do díla.  

Chytře a umíněně

Pak pro ně začal vybírat vhodné hřebce. Své koně sledoval ve dne v noci a po dlouhých úvahách pro ně navrhoval citlivou přípravu. Byl posedlý svým projektem a vidinou, vlastní přirozenou inteligenci se ještě snažil posilovat tím, že si pod klobouk vkládal dva magnety. Prý napomáhaly myšlení. Umíněné Tesiovo snažení mohlo být zvikláno pouze jednou jeho slabinou. Malý Ital byl příslovečně pověrčivý. Před dostihem si nikdy nepřipíjel, vytrácel se z místností, kde bylo třináct lidí, převržená slánka na stole prý ohlašovala jistou prohru.

Po šestnácti letech úporné práce podivínský Tesio konečně prorazil na dostihové výsluní. Do Derby Italiano vyslal první ovoce svých šlechtitelských snah, hřebce Quido Reni. Tesiův kůň své soupeře, jež proti němu postavila italská smetánka, doslova deklasoval. Představitelé turfu se událost snažili zlehčit. Proti Tesiovi vyslali své další favority - a utrpěli sérii dostihových porážek. Tesiovo Dormello se proměnilo v hotovou líheň skvělých koní, jeho odchovanci pak vítězně prolétli cílem Derby ještě dvacetkrát.

Signor Federico k triumfům přidával smysl pro zvučnou reklamu - koním, kteří se narodili v jeho stájích, dával jména slavných umělců. Michelangelo, Botticelli, Donatello, El Greco. Kolem Tesia se rozpoutal obdivný tanec. Noviny o něm psaly jako "kouzelníkovi turfu". Chovatel však dál zůstával v osamění a podržel si svá tajemství. "Nemám žádné metody, metoda je imitování, nejstupidnější chyba, která ústí v úpadek. Já vynalézám a udržuji si tak stále potřebný náskok.", říkával. 

A vynalézat bylo třeba. Na nedalekých pláních Lombardie, v krásném parkovém prostranství Varesotto, otevřel svůj hřebčín Tesiův životní konkurent, Giuseppe de Montel. Zámožný průmyslník nezápolil s majetkovými problémy jako Tesio, navíc mu rok po zaregistrování stájových barev spadl do klína prvotřídní chovný odkaz z Francie. Markýz de Nicolay, majitel slavného hřebčína Montfort, kterého ničivě postihla první světová válka, se rozhodl převést své ročky italskému kolegovi. 

S plnokrevným dorostem přišel do Montelových stájí i Havresac II., vnuk a později i skvělý pokračovatel francouzské legendy, hřebce St. Simona. Tesio odpověděl po svém. Rozjel se na další aukci do Newmarketu a znovu prokázal svou geniální jasnozřivost. Za směšných 75 guinejí koupil odloženou klisnu Catnip a uzavřel tak nejproslulejší koupi své kariéry. S Catnip se postaral o opravdovou senzaci. Stala se Tesiovou nejdůležitější, světově uznávanou klisnou matkou. Ve svých potomcích, synech, dcerách, vnucích i pravnucích rozvětvila rodokmen fenomenálních dostihových koní. Nejlepšího z nejlepších přivedl Tesio na svět 14. ledna 1935. Pojmenoval ho Nearco.  

Poprvé tohoto hnědáka představil na rychlé trati v Miláně. Nearco s přehledem vyhrál o tři délky. Po třech úvodních vítězstvích v klasickém ročníku nastoupil jako horký favorit do Derby, ve kterém své soupeře zničil o plných třicet délek. "Il Cavallo fenomeno", jak Italové Nearcovi začali přezdívat, si tak vyběhal nominaci do zkoušek ještě náročnějších. Po třinácti vítězstvích v Miláně, Pise a Římě se Tesio rozhodl poslat jej poprvé do zahraničí, na špičková evropská závodiště. Vyhrát slavnou Grand Prix de Paris, a navíc milión franků, bylo Tesiovým dávným a zatím nesplněným přáním. Do Paříže vjel Tesio v dobrém rozpoložení. Po průjezdu Alpami se za vlakem zřítil tunel, kterým s Nearcem projížděli. Dobré znamení ... Na startu 3.015 m dlouhé Grand Prix de Paris se sešla výtečná konkurence. Tři vítězové Derby (epsomského, francouzského a italského) tu stanuli proti sobě a s nimi řada dalších slavných koní. Závod byl prohlášen za "dostih století", z čestné lóže shlížel i francouzský prezident Lebrun. 

Napětí mezinárodního publika dlouho netrvalo. Dostih totiž dostal velmi jednoznačný průběh. Nearco, který na sebe svým klidem upozornil už v paddocku, cválal pod stálým jezdcem Gubellinim na páté pozici a při nájezdu do cílové roviny lehce nastoupil a nezadržitelně za sebou poztrácel celé pole koní. "Letošní Grand Prix de Paris rozřešila otázku nejlepšího plnokrevníka Evropy, je jím bezesporu Ital Nearco. Kdyby uměl mluvit, mohl o sobě říci jako před 2.000 lety jeho krajan Caesar: Veni, Vidi, Vici ...", diktovali novináři svým redakcím. Rozvášnění fanouškové obklíčili Nearca, snažili se vytrhnout z hřívy a ocasu žíně na památku. Tesio, který s Nearcem dobyl dostihovou Evropu, přijal velkolepou nabídku. 

Prodal svého hřebce jako budoucího plemeníka za závratných 60.000 liber do kolébky turfu Anglie. Hřebec z malého Dormella se pak úžasně prosadil i ve světovém chovu. Přes sto jeho synů, tisíce vnuků a pravnuků bylo pro nebývalé kvality po generace zařazováno do plemenitby a úspěšného potomstva přibývalo geometrickou řadou. Možno říci, že Nearcova krev dodnes koluje v žilách všech významných plnokrevníků této planety, hřebec je všeobecně považován za nejdůležitějšího plemeníka dvacátého století. 

Ani válečné události, které dolehly na Itálii, Tesiův "dostihový průmysl" příliš nezbrzdily.  

Z Dormella vzešli další mimořádní koně. Signor Federico dokonce tehdy vytáhl trumfové eso své životní hry. Na dostihové tratě vyslal hnědáka Ribota. Ten dokázal snad ještě víc než Nearco. Postavil se na start celkem šestnáctkrát a cílem proběhl vždy vítězně. Byl důkladně vyzkoušen domácími i zahraničními elitními soupeři. V Paříži při svém druhém vítězství v Prix de l´Arc Triomphe utekl i americkým koním a v anglickém Ascotu, v nejbohatším královském dostihu King George lV. And Queen Elizabeth Stakes, porazil ostrovní výběr o pět délek. Po tříletém oslnivém tažení odcházel z dostihových drah jako milionář.  

Vyběhal 30.360 000 italských lir. Na jeho odchod dychtivě čekali bohatí chovatelé, připravení najímat si ho pro své klisny coby plemeníka. Platili za něj pohádkové sumy. Po dvouletém hřebcově působení v Anglii všechny přeplatil jistý Američan z Blue Grass Country, ze státu Kentucky. Za zapůjčení plemeníka Ribota na pět let vysázel jeden a půl miliónu dolarů.

Když Signor Tesio tiše a navždy opustil tento svět, strašil konkurenty ještě dlouho po své smrti. S Ribotem, jehož slávy se už nedožil, dotáhl chov v Itálii na absolutní vrchol. Za Asociaci chovatelů anglických plnokrevníků nad rakví zesnulého promluvil lord Rosebery. Poslední větou uzavřel tento odborník působení " kouzelníka Federica", podobné vzácnému snu: "Lord Derby a Federico Tesio měli mnohem více zásluh na rozvoji světového chovu plnokrevníka než doposud kdokoli jiný. Adios, Signor - a díky ..."

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat