Matka. Je prvním člověkem, kterého dítě vidí, cítí, vnímá a od něhož navíc přijímá potravu. Je člověkem, jehož měkká ruka ho hladí a od prvních kroků jej vede. Je člověkem, jehož tichý hlas a všudypřítomný stín bude dítě provázet po celý život. Je člověkem, kterého si dítě bude vybavovat ve snech, až se začne sklánět ke stáří, a kterého se bude v polospánku dovolávat na smrtelné posteli. Který cit a které soužití mohou člověka učinit šťastnějším a lepším než právě mateřství?
Svědomitá a milující matka dala svému potomku život a od samého počátku utváří i jeho osobnost. Tím, že jej vede a vychovává, je každý její rozhovor s dítětem promluvou o poznání, hodnotách, vztazích k druhým lidem, ke svému okolí a o postoji vůči světu. Aniž si něco takového možná vůbec uvědomujeme.
A když si to tedy uvědomíme, pak také rychle pochopíme, odkud pochází ta mocná síla, která tiše formuje osobnost každého jednotlivce, udržuje pohromadě rodinu a širší společnost. Síla, která tak určuje hodnoty a morálku tohoto světa, a to mnohem účinněji než jakékoli učení či náboženství. Ta síla vychází z matek.
Matka je domov, z něhož jsme vyšli. Je naší přírodou, pevninou i mořem.
Erich Fromm (1900-1980)
Láska matky ke svému vlastnímu dítěti je přitom zcela výlučná, bezpodmínečná a má po celé milióny let pevně zakořeňovanou biologickou povahu. Za normálních okolností je dokonce větší než láska matky k sobě samé. Patrně odtud pochází ochota matky pro dítě obětovat i svůj vlastní život.
Kdy a kde se tak silná láska začíná vytvářet? Vztah matky ke svému dítěti pozvolna, den po dni vzniká už během devítiměsíčního těhotenství. Tedy ještě před příchodem dítěte na svět. Čím méně se pak do porodu zasahuje, čím více přirozenosti při něm rodička zažije a čím více klidu je jí dopřáno na seznámení se s miminkem bezprostředně po jeho narození, tím bývá pouto matka - dítě silnější, vstup do mateřství spontánnější a zdravější.
Ač se to možná nezdá, novorozené dítě také není zdaleka tak bezmocné a pasivní. Stává se jím však, neumožní-li se mu hned po narození bezprostřední fyzický kontakt s matkou. Matčin láskyplný vztah pak také může slábnout. Zejména v prvních dnech života je proto důležité, aby matka s dítětem společně trávili co nejvíce času a aby jejich kontakt byl přímo tělesný. Postýlka, kolébka či kočárek, do kterých dítě odkládáme, jsou jen velmi umělou náhražkou matčiny náruče.
Nenahradí ji, i kdybychom v nich dítě sebevíce kolébali. Biologické hodiny přitom neomylně tikají dále. Zpravidla až za dva měsíce společného soužití dojde mezi matkou a jejím dítětem k plnému vzájemnému přizpůsobení. Kdybychom všechny tyto moudré biologické principy nerespektovali a nedodržovali, násilně bychom kráčeli proti proudu miliónů let dlouhé evoluce. A hlavně, narušovali bychom jednu z největších a nejkrásnějších přirozeností, která kdy na tomto světě byla nastolena. Mateřský pud.
Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky.
Židovské přísloví
Potřeba intimního tělesného kontaktu dětstvím zdaleka nekončí, v nejrůznějších podobách nám zůstává doslova po celý život. I dospělí lidé se k sobě tisknou. Z lásky či ze strachu. Dlouhé konejšivé objetí pak zpravidla zakončují několikerým poplácáním po zádech, čímž tomu druhému dávají najevo "neboj, je to dobré".
Nebo. Všichni primáti (nás lidi nevyjímaje) se rádi objímají před usnutím, aby do spánku upadli s pocitem hřejivého bezpečí. Složením hlavy na hruď nebo do klína druhému jedinci (děti matkám, stejně tak jeden dospělý druhému) u něj zase hledají útěchu a zastání. Tělesný kontakt tedy navozuje pocit nejen fyzické, avšak i duševní blízkosti. Opět tak důležité u závislých a zranitelných dětí. Čím je to způsobeno?
Jakýkoli dotyk s rodičem (včetně propagovaného nošení dítěte ve vaku) totiž u dětí zvyšuje hladinu endorfinů (tzv. hormonů štěstí). Zahřívá je to, stabilizuje jejich srdeční rytmus a zlepšuje i vstřebávání životodárného kyslíku do krve. Jak málo tedy stačí. Jenom se dotýkat...
A pokud s dítětem navíc spíme (á propos, u žádného druhu primátů mláďata nespí osamocená - výjimku často tvoří pouze a právě člověk), poskytujeme svému potomkovi bezpečí, útěchu a trvalou vzpomínku na hladivý dotyk rodičů. Navíc spojený s jejich vůní. Jedná se o velmi sugestivní pocity, které dítěti vydrží po celý život. V pozdějším věku mu navíc budou dodávat tolik potřebnou sebejistotu.
Ideální by tedy bylo, kdyby matka od dítěte vůbec nemusela odcházet. Matky v civilizovaných společnostech však mají řadu vedlejších, často pracovních povinností a "jiných priorit", které je od dítěte v jeho neprospěch odvádějí.
Naproti tomu děti přírodních lidských kmenů (afrických, asijských, indiánských) jsou hned po narození ke své matce připoutáni látkovým popruhem na hrudi či na zádech a jako ve vaku (tedy podobně jako v matčině děloze) v něm tráví převážnou část dne. I nadále tak mohou vstřebávat teplo matčina těla, vnímat její pohyby, slyšet pravidelný a uklidňující tlukot srdce nebo cítit příjemně "šimravé" vibrace jejího hlasu.
Mohou si tedy i nadále užívat slast matčiny stálé a bezprostřední přítomnosti. Jakmile děti trochu povyrostou, střídají zaměstnanou matku jejich starší sestry. Ty pak děti nosí také téměř celý den na bedrech. Nerozmazluje je to. Naopak, rostoucí děti své dospělé druhy lépe vnímají, začínají chápat jejich podstatu, roli, činnosti a plynule je následují a pomáhají jim. A o to dříve se dokáží postavit na své vlastní nohy. Dětský pláč, rozmrzelost či svéhlavé projevy vzdoru jsou přitom v takových přírodních kmenech slyšet jen vzácně.
Hlavním zdrojem všech těchto podnětů je přirozeně matka. Nejnovější výzkumy se však - možná pro překvapení - zaměřují také na otce a jeho projevy citů. Ještě do nedávné doby se jim totiž nepřikládal příliš velký význam. Nyní však s jistotou víme, že tím, co a jak muž pociťuje ke své ženě a dítěti, citelně zasahuje jak do dvojice matka - dítě (a ovlivňuje tím mj. úspěšnost manželčina těhotenství), tak i do trojúhelníku, jehož součástí je on sám.
Otec je tedy mnohem významnějším aktérem než se původně myslelo. V žádné rodině by neměl chybět. Dlouho, natož pak vůbec. Láska matky a otce k dítěti se přitom významně liší. Výlučná láska matky je podle psychoanalytiků založena především na citech. Projevuje se "schopností dávat vše a nechtít nic než štěstí milovaného dítěte". Matka přitom často a bezprostředně překračuje své vlastní hranice. Miluje své dítě ne pro to, že splnilo nějaké očekávání, ale zkrátka pro to, že je to její vlastní dítě.
Patrně odtud také pochází její snaha své dítě neustále omlouvat a ospravedlňovat. Jiné je to u otce. Ten představuje protipól. Racionální až pragmatický svět myšlení, uceleného systému a pořádku, kázně, avšak i vzrušujícího dobrodružství. Patrně je to právě otec, kdo dítě učí životu, ukazuje mu do něj cestu a ze začátku jej po ní vede.
Otec i matka - tvoří-li ucelenou a soudržnou rodinu - se tedy svým nastavením ve výchově potomka jedinečně doplňují. Láska matky se při tom považuje za samozřejmou, kdežto láska otce často bývá podmíněná. Dítě cítí (a nezřídka tím i trpí), že si ji musí zasloužit a často o ni bojovat. A otci stále něco dokazovat. Otec totiž chce předat poselství hlavy rodiny zpravidla tomu nejlepšímu potomkovi (a nejlépe ještě synovi), a proto zpravidla více miluje toho, kdo plní jeho očekávání, v kom se vidí a kdo si to podle něj zasluhuje.
K výraznému utužování vztahu - mezi všemi lidmi a v každém věku - dochází i prostřednictvím dalšího účinného, protože příjemného projevu našeho života. Přijímání potravy. Zcela přirozeně tak jednají už jednoroční děti. Přestože jsou syté, znovu se pustí do jídla, pakliže vidí jíst své rodiče. Jen aby s nimi i tímto posílili svůj svazek.
A to, že matka i otec své dítě často líbají a dávají mu tím najevo svoji lásku, je vlastně prapůvodním projevem ritualizovaného krmení z úst do úst. Líbání jako projev lásky jsme pak - a to již v dávné minulosti - převzali i my dospělí.
Autor článku: Zdeněk Mahler
To, co si mezi sebou přirozeně a jednoduše začínají nastavovat děti ve věku dvou let při hře, se stává předmětem vědeckého bádání. Jedním z těch, kteří se do myšlenky spravedlivého světa v posledním půlstoletí pustili, je špičkový světový ekonom, profesor harvardské univerzity a nositel Nobelovy ceny míru z roku 1998 Dr. Amartya Sen.
Nádherná hra zvaná život patří nám. Je to velmi stará hra - je hodně podmanivá, dokáže být zábavná a radostná, může však být i zrádná a zničující. Hrát ji pořád ještě moc neumíme. Podstatné však je, abychom ji rozehrát a hrát chtěli - a dobře. Aby obyvatelstvo Země pochopilo smysl této nejvyspělejší a nejšlechetnější hry, která nám byla a je...
Na téma motivace pracovníků ve společnostech se toho už napsalo velmi mnoho. Nemalá část se soustřeďovala na aktuální motivační faktory doby - především na prvky vnější motivace, a to materiální povahy. K těm patří různé formy mzdy a programy zaměstnaneckých benefitů. Ostatně - nejsou ničím novým.