Proud přistěhovalců, kteří hledali štěstí a nový domov v Americe, postupně pronikal od pobřeží do hloubi kontinentu. Jejich putování bylo dramatické, cesta dostavníkem z jednoho konce země na druhý trvala v lepším případě tři týdny.
Důležité zprávy tak byly doručovány příliš pozdě. Trojice dobrodruhů Russel, Mayors a Waddell si předsevzala, že zajistí spojení přes celou Ameriku v pouhých deseti dnech a založila jedinečný podnik. Sehnali na 500 vytrvalých koní a vyhlásili nábor osmdesáti zdatných jezdců. Uchazeči o místo museli být svobodní, pokud možno i sirotci, aby se v případě smrti nemusela nikomu vyplácet náhrada, nesměli překročit osmnáct let věku a šedesát kilogramů váhy.
Při nástupu museli podepsat, že jsou ochotni denně riskovat život (jezdci museli počítat s tím, že budou přepadáni bandity či Indiány) za týdenní plat 25 dolarů. Pánové Russel, Mayors a Waddell založili na lince dlouhé 3.100 kilometrů - vedoucí od Mississippi přes Skalnaté hory a nevadskou poušť k Tichému oceánu, do kalifornského San Francisca - 190 stanic po 20 mílích, každou s pomocným personálem a zásobními koňmi.
Večer 2. dubna 1860 vyjel na trasu nového podniku, který do dějin vešel pod názvem "Pony Express", první jezdec. Vydal se sólovou cestu soutěskami, brody, horskými stezkami a skalnatou pouští. Zásilky, které vezl, byly zapečetěny a zamčeny v kožených kapsách speciálního sedla, jež mělo jen třetinu obvyklé váhy. Také jezdec byl maximálně odlehčen: dostal tenký plátěný kabátek, na nohách měl indiánské mokasíny.
Vyzbrojil se tesákem a revolverem, k jídlu si vezl nejnutnější dávku sucharů, slaniny a čaje. Měl ujet plných 100 mil a jednotlivá přesednutí z vyčerpaného na čerstvého koně nesměla trvat déle jak dvě minuty. Kurýři si po sto mílích předávali devítikilogramovou zásilku jako štafetu. Rekordní čas, v němž projeli napříč Ameriku, činil 185 hodin, to je sedm dní a osm nocí.
"Pony Express" měl za krátkou dobu svého trvání opravdové hrdiny. Nejlepšími prérijními pošťáky se stali William Cody alias Buffallo Bill (jako čtrnáctiletý urazil bez odpočinku trasu dlouhou 515 kilometrů, na které vystřídal 20 koní) a chlapec, po němž zbyla jen přezdívka Pony Bob.
Ve stopách jezdců postupovaly skupiny stavbařů, kladoucí kolejnice napříč Amerikou. Po čase železnice propojila východní pobřeží se západním. Ve stopách koní se rozjely vlaky, romantický "Pony Express" předjela lokomotiva "Pacific Expressu". Ameriku propojilo i elektrické vedení, telegrafní depeše přenášely vzkazy rychlostí blesku. Jezdecký podnik neúprosně zkrachoval, po jeho koních nezbylo památky.
Daleko laskavěji se lidská paměť zachovala
k jiným průkopníkům Divokého západu. Ke kovbojům. Zanechala o nich
množství faktů a ještě více legend. Pravda o těchto hrdinech však byla drsná.
Kovbojové, cowboys, neboli chlapci od krav, byli osmnácti až pětadvacetiletí mladíci, kteří se nechali dobytkářskými králi, majiteli velkých stád a farem, najímat jako jízdní pastevci, noční hlídači a honáci. Každoročně vypalovali cejchy do hřbetů statisícům jatečných kusů skotu a pak stáda hnali jako hnědobílá bučící mračna na porážku do měst.
Obtížný přesun krajinou mnohdy trval měsíce, za
oběť zraněním a vyčerpáním padla i třetina dobytka. Kovbojové trávili celý den v sedle,
cválali nevyspalí a nemytí, po celý čas ve stejném oblečení, v oblacích
zvířeného prachu, pod spalujícím sluncem, ohrožováni prérijními požáry nebo
průtržemi mračen.
Cowboys byli většinou chudí chlapci, plně v moci svých zaměstnavatelů. Za tvrdou a nebezpečnou práci je čekal sloupek třiceti dolarů za měsíc (výplatní listiny dosvědčují, že často byli negramotní, podepisovali se třemi křížky), což byl plat běžného nádeníka.
Jen málokterý z kovbojů se dokázal vymanit z bídy. Většinou jim nepatřili ani koně, na kterých jezdili, vším co měli, bylo sedlo a laso. Pokud jim štěstí přálo, sedlali zkrocené mustangy, potomky koní prvních evropských dobyvatelů, zdivočelých na pláních amerických prérií.
Jejich svobodný duch byl přiškrcen zvyklostmi dobytkářského ranče. Nesmělo se zde pít, hrát hazardní hry, spory byly jen výjimečně řešeny střelbou, kolt vlastnil málokdo. Téměř třetina cowboys byli Mexičané, Indiáni a černoši, kteří se na západ přesunuli po občanské válce. Jeden z nejlepších byl původně černý otrok z Tennessee, Nat Love, který se na honácké povolání dal už jako šestnáctiletý.
Poptávka po kovbojích trvala v letech 1865 až
1885, pouhých dvacet let. Ukončil ji vynález ostnatého drátu, kterým se stáda
na pastvinách obehnala. Už nebylo nutné je objíždět a hlídat před zatouláním.
Honáky vytlačil vlak s krytými vagóny a chladícími vozy, který převzal
transkontinentální dopravu masa. Hvězda kovbojů tak začala zapadat.
Nejprve se léta potloukali krajem, z nouze předváděli na trzích své honácké umění. Z jejich vystoupení vznikla oblíbená cirkusová atrakce, pak i sportovní odvětví s řadou disciplín. Vzniklo rodeo: americký vynález, ukázky zdatnosti v jízdě na divokých koních, v krocení telat, jejich rychlém zalasování, spoutání atp. Diváci mohli sázet, kdo zvítězí - rodeo poskytlo kovbojům nové, výnosné zaměstnání, putovali z města do města, stávali se legendami.
To nemohlo ujít pozornosti lidí kolem jiného amerického vynálezu - filmu. Film potřeboval vzrušující příběhy a ryze americké hrdiny. Do té role obsadil kovboje. Ti vstoupili do svého druhého života, jejich hvězda zářila na stříbrném plátně, kovboj dobyl kina celého světa.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.