Strach a bolest středověku

Středověk započal roku 476 pádem říše římské. V celém vývoji lidstva trval jen deset století, jeho vojenské dějiny jsou však doslova přeplněny událostmi, které potvrzují schopnost člověka zvrhnout se do bestiality neznající hranic. Na druhé straně zaznamenávají doslova vrcholné projevy statečnosti a obětavosti. V tom prvním případě byly skutky provázeny často nehynoucí slávou, v případě druhém šlo většinou o zcela anonymní hrdinství bez nároku na morální či hmotné ohodnocení.

Celá střední Evropa vřela válečnými událostmi zejména v chmurném desátém století, byla jako v kleštích. Z chladného tmavého severu se do ní tlačili urputní Vikingové, ze suchého jihozápadu postupovala invaze snědých Maurů. Od východu najížděli ze stepí zaprášení nomádi divokých uherských kmenů na svých lehkých kostnatých koních. Obrazy krvavě krutých bojových scén se stávají nejvyšší oslavou vojenského jezdectva.  

Spáleniště bitev a kvetoucí chovy koní

Samotný chov koní však právě teď dosahuje úžasného rozkvětu, poptávka po kvalitních válečných ořích se prudce zvyšuje. Ze středomoří - Byzance, Itálie a Iberského poloostrova - proudí na vnitrozemská bojiště po souši i na lodích statisíce cvičených hřebců, kteří se vrhali do boje a zpěnění, s ušima zlověstně přitisknutýma k zátylku své hlavy a s vyceněnými zuby útočili na nepřítele.

Do této beztak kruté válečné řeže pod vedením západoevropských feudálů vjíždějí další obávaní útočníci - křižáci. Se symbolickými kříži na praporcích, helmicích a štítech podniknou celkem osm kolonizačních výprav do zemí východního středomoří, aby tu mečem a kopím, z "vůle boží", šířili lásku a víru. Záminkou pro krvavá dobyvatelská tažení Evropou dvanáctého a třináctého století se jim stane boj proti nevěřícím, osvobození božího hrobu a svaté země, Palestiny. Se svými voji zaútočí i na Byzanci a její hlavní město, Konstantinopol. 

Poklidným městem do té doby procházely rozmanité civilizace, z nich se tu usazovaly největší osobnosti duchovního života. Konstantinopol se stala věhlasným centrem středověké vzdělanosti. Vévodila mu obrovitá jezdecká socha Justiniána I., byzantský císař ze sedla svého koně shlížel na širé moře pod sebou. Socha stála na vrcholu vysokého sloupu s točitými schody uvnitř a jako symbol města se tyčila nad Marmarským mořem k Bosporu i k břehům Malé Asie. Už z dálky vítala unavené mořeplavce po dlouhé, vyčerpávající plavbě. Křižáci však hned po dobytí metropole sochu svrhli z výšky na zem a vrcholu sloupu využili jako dobře viditelného popraviště pro všechny ty, kteří odmítli jejich víru a poslušnost. Ze závratné výše je shazovali na dlažbu dosud civilizovaného města. 

Jádrem evropských středověkých armád byla těžká jízda. Právě ta často rozhodovala bitvy. Jednu z nejslavnějších těžkých jízd postavil český král Přemysl Otakar II. Až do její porážky v bitvě na Moravském poli v roce 1278 byla obávaná doslova po celé Evropě. Armáda Čechů v té době čítala na šest tisíc těžkooděných jezdců, k nim patřilo dva tisíce zbrojnošů a kolem dvanácti tisíc sečnými a bodnými zbraněmi vybavených vojáků pěších jednotek.  

Trasy pochodu určované koňmi

Většinu vojenských tažení museli vojevůdci soustředit do letních měsíců, tedy do období od června do října. Nebylo totiž vůbec jednoduché tak početnou armádu zásobovat potravou a krmivem. A tak se válčilo především v době, kdy travní porost byl dostatečně vzrostlý, aby se hladoví a vyčerpaní koně mohli kolem vojenského tábora večer napást.  

Vojska denně ušla dvacet až čtyřicet kilometrů, pro táboření vybírala místa s co nejlepší přirozenou ochranou a se zdrojem pitné vody. Koně obávaných českých vojsk v přepočtu denně vypili kolem dvě stě deseti tisíc litrů vody, k tomu se musela přičíst spotřeba dvaceti tisíc žíznivých vojáků. Válečná tažení tak byla i pochodem od pramene k prameni. Trasa musela být předem dobře promyšlena a připravena. Pramínky a toky modravé vody rýsovaly na mapě směry hlavních vojenských tahů. 

Jízda vskutku těžká

Povinnosti vůči řádu či státu neměli jenom mladí muži. Závazky se citelně týkaly i hospodářů a všech vlastníků půdy, kteří drželi více jak deset honů země. Ti museli do války postavit jednoho těžce vyzbrojeného rytíře na plně postrojeném koni a s ním pak ještě vyslat dva lehčí jezdce na rychlých koních jako doprovod. Rytíři v bitvě útočili jako první. Z korouhevních šiků, seřazených vedle sebe do jednoho sledu podle zemí, krajů, správních jednotek a panství, z čelní fronty dlouhé až jeden a půl kilometru se proti sobě s ohlušujícím duněním koňských kopyt a rachotem brnění rozjížděli na vzdálenost asi tři sta metrů.  

Tuny živé hmoty, stržené cvalovými skoky vydrážděných hřebců do pekelného tempa, se proti sobě řítily do čelního nárazu. Stateční rytíři považovali tento masakr za tak zvanou "čest první srážky". Odhodlání rytířů nechat se koňmi, kterým často zavazovaly oči, aby se hrůzou neplašili a neobraceli na útěk, doslova vrhnout do děsivé smrště v nich často ještě posílilo čerstvé pasování do rytířského stavu těsně před bitvou, burcující projevy velitelů či podmanivá žehnání polních kněží.  

První srážka o výsledku celé bitvy mnohdy rozhodla. Pokud kdo strašlivý náraz přežil, rychle se v nepřátelských řadách rozptýlil a chvatně hledal soupeře. Ve zmatku lítého boje byla jediným spolehlivým rozpoznávacím znakem heraldika. Rytíři hledali nositele nepřátelských erbů a nenávistně se na ně vrhali.   

Ztráta posledních zábran

Na řadu přišly ostré sečné meče, palcáty či těžké sekery, dýky, dlouhé nože a kopí. Ve změti živých i mrtvých těl se proplétala zkrvavená čeleď, aby svým pánům oddaně pomáhala. Bitva zpravidla končila zoufalým útěkem jedné z bojujících stran, během několika hodin bylo rozhodnuto. Nad válečným polem zakroužily hladové vrány. S ranním rozbřeskem často začínala nová epocha, k moci se dostali jiní. Smrt jedněch přinášela budoucnost druhým. Černé války tisíciletí byly prostoupeny světlem míru, na ještě doutnajícím popelu spálené krajiny začaly vznikat nové, kvetoucí říše, jejichž věhlas a moc dávaly rychle zapomenout tomu a těm, kteří tu ještě nedávno stáli. 

Evropští vojevůdci s oblibou najímali žoldnéře pocházející ze zaostalejších oblastí či národů. Častými "žoldáky" byli Albánci nebo už v patnáctém století se objevující uherští husaři. Celkem beznadějné postavení těchto potulných, nájemných vojáků jim dodávalo neobyčejnou odvahu a krutost, nezastavili se před ničím, neváhali použít ani ty nejsurovější a najzavrženíhodnější praktiky. V tom si s nimi nezadali ani jejich "kolegové ve zbrani" - janičáři, obávaní pěšáci sultánových armád, kteří se převýchovou a poturčením rekrutovali z bývalých zajatců, vděčných za ušetření od okamžité smrti.

Turecká hrůza na závěr

Zahnuté šavle, turbany či snědé vyholené hlavy s copánky a černými kníry v krutých, nepřítomných tvářích, stanové tábory nezadržitelně postupující z jihu, bolest, utrpení, krev a smrt. Fenomén tureckých vojsk začal Evropany děsit. A děsil je po celá další staletí. Turci se vyznačovali vynikající, dokonale promyšlenou organizací dychtivých bojovníků. Daleko před postupujícím vojskem v terénu slídili zvědové na lehkých, rychlých koních, vyzbrojeni toliko luky a toulci s ostrými šípy na zádech. Elitou jízdy pak byli tzv. sipáhíové, vybaveni už kopím či pověstnou tureckou šavlí. Za nimi se již tlačili janičáři, čekající jak smečka nadržených psů na povel, který je vypustí. Turci, kteří hodlali dobýt velká evropská města, měli zvlášť vycvičené vojáky na stavbu mostů a podkopávání pevnostních zdí - do civilizované Evropy pronikali po zemi, podhrabávali se do ní i pod zemí. Byli jako termiti, nebylo možné je zastavit - jako jeden z prvních podlehl Cařihrad.

Desetitisíce obránců slavné říše nemohly odolat náporu sto šedesáti tisícům barbarských válečníků sultána Mehmeda, město, jehož hradby byly obaleny pytli se senem a ovčí vlnou jako obranou proti ničivým tureckým střelám, podlehlo. Turci pobíjeli křesťany po tisících, ničili umělecká díla a kulturu Byzance vůbec. Vědci, filosofové a umělci prchali ze země před osudovou zkázou, klid a podmínky pro další jejich tvorbu jim poskytla především Itálie. Tady tito utečenci, společně s domácími učenci, vytvářeli pevné základy nově nastupující obrozenecké epoše - renezanci. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat