V zemi Keltů

Jedni z vůbec prvních, kdo bílé doverské útesy britského pobřeží spatřili na lodích z moře, byli chovem a jezdeckým uměním proslulí indoevropští Keltové, táhnoucí Evropou na západ. Snad nejvíce ze všech starověkých národů si koní cenili právě oni.  

Na Britské ostrovy spolu s Kelty

Jejich bohyně Epona - ochránkyně koní, stád i stájí a matka Luga, boha Slunce - je symbolicky zobrazována mezi dvěma jezdci. I oni považovali koně za posvátná zvířata, která tahala jejich kultovní vozy, a zobrazovali je na svých uměleckých předmětech. Těmi Keltové prosluli. Byli mistry ve zpracování kovů ve zdobné náramky, přezky, udidla a mince, ale i ochranné štíty a podkovy. Keltové byli patrně vůbec prvními kováři. Kopyta jejich menších, vytrvalých koníků byla chráněna odolnými podkovami, snad i tato výhoda jim umožňovala rychlé přesuny po pevnině, získání převahy a dobývání nových území.

Tak se také na záhadné, mlhou zahalené britské ostrovy poprvé dostali koně z pevniny, štíhlí a poměrně ušlechtilí potomci tarpanů z východoevropských rovin a černomořského pobřeží. Kultem starých Keltů, obývajících tuto zemi, byl dub a jmelí. Dlouho věřili ve stěhování duší, ctili zpěvy bardů a pro jejich život byla určující prorocká slova druidů, elitní kněžské třídy jejich národa. Možná to byli právě oni, kdo v křídové Salisburské nížině, vzdálené asi sto třicet kilometrů od Londýna, nechali postavit žulový a pískovcový chrám mystické síly, který do historie vešel pod názvem Stonehenge neboli "visící kameny". Uprostřed deštěm a chladnými větry bičované travnaté plochy tato svatyně tiše stojí už dva tisíce let.   

Dobyvatelé ostrovů

Další kamenné stavby se vyskytují po celém britském souostroví, od Cornwallu až k severnímu cípu Skotska. Tady všude Keltové žili. Dlouho odolávali dobyvatelům, včetně Římanů s Juliem Caesarem, a porobeni byli teprve zradou. Z období vpádu Římanů na britské ostrovy také pocházejí zřejmě první písemné zprávy o - později světově význačném - chovu koní v Anglii. Překvapený Caesar ve svých zápiscích popisuje menší, avšak velmi silné, rychlé a houževnaté koně, používané ve vojsku i k tahu těžkých bojových vozů. V ovládání koní zdatnější britští vojáci dokonce postupovali vpřed i po oji těchto válečných vozů, mezi dvěma běžícími koňmi.  

Dalšími nájezdníky, táhnoucími na britské ostrovy, byli Vikingové. Svou pravlast, Norsko a Dánsko, opustili kolem roku osm set šedesát a přes moře se vydali na výboj. Drakkary, jejich lodě zdobené na předních vazech rozšklebenými dračími hlavami, měly boční vesla umístěná vpředu a vzadu - přerušení ve střední části se přisuzuje nutnosti zřídit uprostřed plavidla plošinu na přepravu koní. Stejně jako kůň, měl pro Vikingy i mořský koráb mystický význam. Hrob severské královny skrýval vedle její malé, vetché kostry i zbytky čtrnácti koní, troje nádherně zdobené sáně, čtyřkolový vůz s bohatou dekorací a vyřezáváním i prostornou loď, která měla královnu dopravit na onen svět. 

Bitva u Hastings

Loď Viléma Dobyvatele měřila dvacet čtyři metrů, ostatní byly až o polovinu menší - přesto se do nich vešlo padesát vojáků a čtrnáct koní. Ti stáli přivázáni na deskové podlaze nejširší středové části lodě a výhružně vyčnívali nad její boky. Jestliže jízda Viléma Dobyvatele čítala kolem šesti tisíc jezdců a každá loď vezla průměrně osm koní, pak tento válečník po moři táhl včele flotily o sedmi stech padesáti lodích, na jejichž palubách se vezla hotová kavalerie. Vilémovy koráby byly tak dokonalé, že podle jejich modelu se pak stavěly lodě v předních hanzovních městech po celá staletí. Po přistání na mělčině koně skákali z lodí do vody, kde je vojáci pochytali a na nich postupovali dál, do vnitrozemí. 

Vilém dobyl Anglii po kruté bitvě u Hastingsu roku tisíc šedesát šest. Jeho choť, královna Matylda, sedm let tkala oslavnou tapiserii z Bayeux, zobrazující důležité momenty, které jejího manžela přivedly k vítězství. Tapiserie je padesát čtyři centimetrů vysoká a šedesát tři metrů dlouhá. Vilém Dobyvatel se po tomto vítězství dal korunovat anglickým králem, nechal vystavět věž Tower a zabral veškerý majetek anglických feudálů, aby získal prostory pro "nekonečný les" mezi mořem a bájným Salisbury. Oblast pak nazval New Forest neboli "nový les". Anglosasové houfně prchali ze země, kterou Normani ve velkém plenili dál a pronásledovali i v lesích se skrývající chudinu. Proti ní byl také namířen zákon tvrdě stíhající pytláctví - v lehčích případech vypíchnutím očí, v těžších stětím hlavy. V lesích se však skrývalo mnoho odbojných obyvatel, do jejichž čela se postavil spravedlivý lučištník, který "bohatým bral a chudým dával", bájný Robin Hood.

Královský systém a řád

Ke zklidnění situace zjitřené dobyvatelskými nájezdy došlo za vlády Alfréda Velikého, život v zemi se stabilizoval. Alfréd rozdělil zemi na hrabství, vytvořil jádro státu, pro vzdělanost budoucích generací založil univerzitu v Oxfordu a na svém dvoře ustanovil jednu z nejvyšších královských hodností "Master of the Horse", nejvyššího stájmistra. Jemu byli přiděleni dva odborníci - jeden řídil chov koní v jižní, druhý v severní polovině království. Systém výcviku mladých koní zpracovával sám král. Ještě více snad chov prosazoval první panovník celé Anglie - Athelstan, velký milovník a znalec koní a psů. Byl to právě on, kdo ihned po nástupu na trůn královským dekretem zakázal jejich vývoz ze země. 

A pak už jeden král za druhým začal přispívat k rozvoji chovu těchto vskutku královských zvířat, která se stala neodmyslitelnou součástí života obyvatel země. Koně k Anglii zkrátka patřili. Příkaz k ochraně pronájemců koní, k označování zvířat výžehy, a tím i jejich ochranu před zcizením vydal roku 1396 král Richard II. z rodu Plantagenetů. Jízdě na koni přispěla i jeho mladičká manželka, česká princezna Anna, dcera císaře Karla IV. a Elišky Pomořanské. Kromě zavedení dámského sedla v Anglii proslula i svou slovanskou laskavostí a dobrotou.  

Nástup rytířů

Sám Richard byl vyhlášeným trubadúrem a hipologem, vášnivě podporoval rytířské mravy a velkolepé turnaje. Do Anglie nechal dovážet těžší koně brabantské, vlámské, flanderské a hlavně černé frízské. Ti dali základ chovu později proslulých, srdnatých a spolehlivých "black horses" neboli černých koní válečných. Do Anglie tak pronikal duch evropských dvorů, společenský život a okázalá společenská setkání - drahé oděvy, zlatem a drahokamy vykládané šperky i zbraně, lovečtí psi, sokoli, krásní koně a rytíři. 

Na slavnostně vyzdobená hradní nádvoří i krvavá bojiště vjíždějí "Ritters" neboli rytíři, "železní páni" v brněních. Zůstanou na ní po celá další staletí.

Autor textu: Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat