Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.
Hned na samotném prahu lidského života představuje vůbec nejtěžší krok. Zdravé dítě při něm rozhodně není pasivní, svou maminku "v to nenechává" a aktivně jí pomáhá. Jejími porodními cestami se dere ven i vlastní silou seč jen může. Matka to bezesporu potřebuje, v porovnání s jinými živočichy totiž rodí o poznání obtížněji a také bolestivěji. Čím je to dáno?
Když se naši pravěcí předci postavili na zadní nohy a vzpřímili se, výrazně zatížili svůj pánevní pletenec těžkým břichem, hrudníkem, hlavou a horními končetinami. Pánev žen tehdy začala sloužit nejenom jako porodní cesta, avšak i jako nosná část jejich svisle držených těl. Tato dvojí anatomická zátěž pánve žen je považována za důvod, proč lidské matky musí vyvinout skutečně velké úsilí, aby své potomky přivedly na svět.
Čtyřnozí živočichové, kteří svou hmotnost lépe rozloží podél vodorovné páteře, až takový problém nemají. Některé nemocnice proto při porodu začaly odzkušovat přirozenou gravitaci (tedy nikoli porod na zádech, jako kdyby žena byla nemocná) a nechaly rodičky, ať si polohu zvolí samy. Ty poměrně rychle zaujaly polohu vsedě, "na bobku", která je mnohem méně namáhavá. Tak ostatně rodí všichni primáti, tedy naši zvířecí předci. Dle celé řady dochovaných vyobrazení takto rodili i lidé v mladší době kamenné a v dobách ještě nedávných Indiáni i jiné přírodní lidské kmeny.
Některé nemocnice se nebály experimentovat a "na bobku" rodícím matkám umožnily porod ve vodě. Rodička sedí v nádrži s příjemně teplou vodou, která ji nadnáší, uvolňuje a uklidňuje. Do těla matky se při tom vyplavují hormony endorfiny (mají podobné účinky jako morfin), které potlačují úzkost a strach, tlumí bolest a navozují hřejivý pocit blaha.
V celé živočišné říši totiž u rodiček platí odvěké pravidlo - čím větší strach nastávající matka má, tím déle porod trvá. Strachem a stressem se totiž do jejího těla vylučují chemické látky, které porodní proces oddalují. Často o celé dlouhé hodiny.
Jestliže se matka naopak cítí uvolněně, bezpečně a příjemně, do krevního oběhu se vyplaví spouštěče porodu a zázrak zrození se svobodně rozbíhá. Dítě při takovém porodu navíc přirozeně vpluje z vody plodové do teplé vody bazénové. Prostředí, ve kterém děti přicházejí na svět, by tedy mělo být po všech stránkách (teplota, světlo, ticho, klid) přizpůsobeno co největšímu pohodlí matky a jejího právě se rodícího potomka.
Tyto po celá tisíciletí hluboce zakořeněné instinkty si šablonovitě přenášíme z přírody do našeho moderního přetechnizovaného světa 21. století. Jakkoli lidské matky přirozený mechanismus porodní ochrany už tolik nepotřebují (vnějším nebezpečím nejsou tolik ohroženy), nikdy se jej nezbavily.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...