Městský stress a civilizační tlak se rychle šíří všemi směry. Jak se jim vyhnout? Spolehlivých úniků se moc nenabízí, jeden zaručený však přesto ano.
Budování přesně ohraničených prostor, jakýchsi svébytných soukromých hájemství, v nichž jsou všichni jejich obyvatelé sami sebou, silní a spokojení. Tedy našich vlastních domovů. Vlídné a pospolité rodiny či semknutá příbuzenská společenství totiž umožňují, aby se i jedinci s obecně nízkým postavením cítili dobře. Doma mezi svými, chráněni před sužující konkurencí světa "tam venku".
Taková opevněná rodinná či rodová hájemství si ostatně lidé budují odpradávna - zatím první známá, jednoduchá obydlí byla odhalena v olduvaiské rokli v Tanzanii a jejich stáří se odhaduje na celých 1.900 000 let ! Naši předci si tedy začali budovat první domovy pro pocit bezpečí a soukromí mnohem dříve, než se nám vůbec začalo říkat Homo sapiens.
Ve svém vlastním prostoru se navíc každý jedinec alespoň na chvíli cítil dominantní, společné prostory zase členy takové domácnosti zrovnoprávňovaly. V tichu a bezpečí domovů měli naši předkové i více času a klidu na přemýšlení - to je mohlo podněcovat k postupnému plánování, tvořivosti a vynalézavosti. Ze svých soukromých hájemství jimi začali utvářet tento svět.
Svět je jen jeden. Není kam utéct.
Arnošt Lustig (1926-2011)
Nároky na vnitřní uspořádání našich domovů byly od nepaměti tak jednoznačné, že se do dnešních dnů změnily jen pramálo. Stále se totiž řídíme stejnými pravidly.
Své domovy jsme podřizovali a podřizujeme několika funkcím - tělesné hygieně, stravování, odpočinku a spánku, pobývání s ostatními členy rodiny a skladování věcí.
Nejvíce klidu a soukromí přitom pociťujeme v ložnici. Čím více se k ní přibližujeme, tím se cítíme uvolněnější a spokojenější. Druhou nejvyhledávanější místností je pro tělo i ducha očistná koupelna, těsně následovaná kuchyní. Ta tiší hlad a uspokojuje chutě.
Na ni pak navazuje pokoj - měkká sedací souprava v obývacím pokoji evokuje rozevřenou matčinu náruč. Poslední je předsíň, která předními dveřmi již komunikuje s vnějším světem. Projdeme-li jimi, překročíme práh - symbolicky i skutečně - a svůj bezpečný domov opouštíme.
Ocitáme se na rušné ulici, vystaveni nechráněnému otevřenému prostoru, na očích veřejnosti. Tím se opět stáváme členy vnější sociální jednotky. Jejího dění se - chtě nechtě - musíme účastnit a s ostatními spolupracovat. Také chtě nechtě. Nezřídka to druhé. Určité lidi bychom si pro nutnou spolupráci svobodně nevybrali.
Mimo domovy tedy naše soukromí slábne - stáváme se součástí velké, složitě strukturované a fungující skupiny. S tím se dnes snaží vyrovnat většina lidí. Musí. Těší se přitom, že navečer - včera, dnes a zítra, tak jako každý den - překročí práh známých dveří, opět vstoupí do svého "království" a pocítí spásnou úlevu, uspokojení ze soukromí a osobního bezpečí. Tento dennodenní mechanismus v sobě máme po celá tisíciletí pevně zabudovaný. Projevuje se neomylně. Žádný pokrok, žádné výdobytky se jej za celé věky nedokázaly byť jen dotknout.
Autor článku: Zdeněk Mahler
V hustém porostu mladých buků se ozval šramot. Větve se rozestoupily, na mýtinu vyšel statný dvanácterák. Zvědavě se rozhlédl, pak náhle uskočil do strany a rozeběhl se otevřeným prostorem. S dupotem se odrážel od země, každým dalším a dalším cvalovým skokem nabíral na rychlosti. Na hrdě vztyčené hlavě unášel korunu svého majestátného paroží. Z...
Pestrou přírodu na sever od francouzských Alp, dramatické soutěsky i rozlehlé louky posázené oky modrých jezer obývali již od mladší doby bronzové lidé zvláštního národa. V 8. až 5. století před naším letopočtem se odtud začali šířit dále po Evropě a do povědomí ostatních vstoupili nejen jako zruční řemeslníci a obchodníci, ale i jako obávaní...
V období vrcholném středověku a v 16. století na Křivoklátsku vzrůstal počet obyvatel. Všichni se tu snažili najít štěstí a uživit se. Rozvíjeli proto různé druhy řemesel, jako například výrobu dřevěného uhlí, dodávaného do zdejších hutí a měst, potaše, třísla, ale také skla.