Vylodění Maurů za Gibraltarem

Pouštní jezdci pronikli napříč celou severní Afrikou a na lodích se přeplavili přes úzký Gibraltarský průliv. Své odevzdané koně pak hnali suchým vnitrozemím dnešního Španělska na sever, k úpatí vysokých Pyrenejí. Žhavou arabskou invazi dvěma kontinenty se podařilo zastavit až roku 732 bitvou u Poitiers. 

Lehce odění afričtí jezdci tu narazili na nástrahu, s níž se do té doby ještě nesetkali. Těžkou jízdu franckého krále Karla Martella, oděnou do drátěných košil a plátů brnění. Na scénu bitevních polí zvolna pronikaly nové prvky, bez kterých se neobešla většina středověkých válečných střetů - brnění, těžkooděnci a mohutní bojoví a turnajoví koně. Jakkoli krutá a zotročující, nebyla tato dobyvatelská tažení pronikající Afrikou do jižní Evropy raného středověku pouze zkrápěna lidskou krví. Měla i nesporně pozitivní význam. Předznamenala další vzestup civilizací starého kontinentu a prospěla samotnému chovu koní. 

Arabský přínos Evropě

"Alláhovi věrní" nebyli prvními, kdo se svými poselstvími vstoupil na evropské břehy z jihu. Zrádnou Saharou jeli ve stopách svých předchůdců, kteří v suchém, písečném kraji byli doma - afrických Maurů. Ti na svých vysokonohých berberských koních už dávno měli projeté mnohasetkilometrové písečné duny od východu na západ a byli to právě oni, kdo ještě před Araby překročili úzký Gibraltar a ukázali jim cestu. Maurové navíc v dnešním Španělsku zanechali skutečně velkolepý odkaz.  

V prostředí podstatně příhodnějším, než ze kterého sami přišli, začali plně rozvíjet své, pro tuto část Evropy překvapující schopnosti. Bylo jim zcela jasné, že toho opět nemohou dosáhnout bez koní a na tak velkém území, jakým země pod Pyrenejemi bezesporu je, jistě ne bez velkého počtu koní. Za své hlavní sídlo na nové půdě Maurové stanovili jižně ležící Cordobu. Stala se ústím pro příliv dalších civilizací a důležitou dějinnou křižovatkou kultur. V jejím těsném okolí začali tito podnikaví osadníci zakládat ohniska chovu, rozsáhlé a velkolepé hřebčíny.  

Z pouští severní Afriky do nich po stovkách přiváželi berberské koně a na novém místě se pustili do jejich dalšího zušlechťování. Pokrok a vzdělání se od Cordoby měly do všech stran šířit na vyzývavě krásných a impozantních koních vznosných chodů a ohnivého temperamentu. Cordoba pulzovala životem, svým bohatstvím mohla soupeřit se samotným Bagdádem. Do přilehlých maurských hřebčínů se začala stahovat i arabská stáda, jen ve stájích Emira Alhakama stálo na dva tisíce koní. Potřeba spolehlivých a výkonných zvířat byla obrovská a Maury v jejím naplnění nedokázalo nic zastavit, rozsáhlé stáje hřebčína Almanzor byly zčásti vysekány i ve skalách.  

Maurové ovlivnili chov koní a s ním i kulturu nejen na území Cordoby, avšak i celého Španělska a nemalé části Evropy. 

Zdroj:  archiv autora

Za nejvyspělejší oblast chovu koní v celé zemi byla považována slunná Andaluzie, kraj oliv a vinné révy svlažovaný řekou Guadalquivir, táhnoucí se od úrodných "vegas" a "huertas", přímořských rovin, až do velehor Sierry Nevady. Z pouštních berberských předků se zde začali rodit velcí, harmoničtí, energicky vzpřímení a konstitučně tvrdí koně s dobrým charakterem. V následujících staletích se proslaví v arénách při životu nebezpečných býčích zápasech či jako koně samotných králů. Z rozpáleného jihu postupně proniknou dál do severní Itálie a střední Evropy, kde se stanou vyvolenými figurantními koňmi panovnických rodů a předmětem obdivu dvorních umělců - sochařů, rytců a malířů. Do historie vstoupí pod svým původním názvem, koně starošpanělští.

Koně jako poslové španělské kultury a vzdělanosti

Stanou se opravdovými posly vzdělání, kultury, umění a diplomacie, stanou se nositeli pokroku. V duchu hesla "španělská politika se šíří na španělských koních" pak i ztělesněním rostoucího španělského vlivu u evropských šlechtických rodů a na přelomu patnáctého a šestnáctého století dokonce i mezi původními obyvateli Severní a Jižní Ameriky. 

Slibný rozmach Maurů však netrval věčně a byl potlačen silou. Věhlas přerostl v jejich sílící vliv, na starém kontinentu se ozvaly varovné hlasy - obavy, zášť a žárlivost vystoupily do popředí a odhalily svou tvář. Ze severu už postupovaly řády rytířů, jejichž cílem bylo kromě slávy mečů i potlačení Maurů a jejich kultury. Vzdělaný svět však i nadále uznával vysokou úroveň Maurů a jejich učence - lékaře, matematiky, astronomy, fyziky či stavitele - zval ke šlechtickým dvorům. Tady tito, již osamělí vědci vzdělávali panovníky či další vybrané osobnosti a svůj hodnotný odkaz předávali dalším a dalším generacím, které se jej pokoušely - a často úspěšně - rozvíjet.

Tón kontinentálnímu jezdectví a válečnictví

Kromě toho, že byli Maurové znamenití učenci a chovatelé, kteří dali světu koně starošpanělské, vynikali rovněž jako obratní jezdci a válečníci. Celá iberská bojová taktika spočívala v jejich rukou. Byla postavena na dokonalé přiježděnosti koní s hluboce vrozenými drezurními prvky. Úkolem jezdce bylo dokázat tyto vlohy rozvinout a s úspěchem využít.  

Andaluzská poezie.   Zdroj:  Pixabay

Prvky vrozené elegance v podání starošpanělských koní totiž v bitevní vřavě často znamenaly záchranu holého života o pouhé centimetry, klamavý pohyb úhybný manévr, výhružný postoj, vzbuzení respektu. Jezdci si přivazovali otěže svých bojových koní k opaskům, aby si sami uvolnili ruce a dlouhým kopím mohli zamířit na hlavu a hruď soupeře. Své rtuťovité koně španělští jezdci skutečně ovládali jen sedem a holeněmi přimknutými k jejich bokům.  

Vojsko s pohybově nadanými a brilantně přiježděnými koňmi si mohlo dovolit zcela novou, ohromující taktiku. Za ozbrojeným jezdcem, přikrčen na koňské zádi, seděl ještě lehce oděný pěšák. Unášen koněm, tady už doslova coby válečným strojem, se dostal až doprostřed bitevní vřavy. Teprve teď seskakoval a ze země se vrhal na nepřítele. Iberská jízda tím zdvojnásobila počty svých vojáků a v obětavých pěšácích získala významnou pomoc. Na zemi rozptýlení bojovníci bránili jezdce a do řad protivníka vnášeli zmatek. 

Autor článku:  Zdeněk Mahler

Mohlo by Vás zajímat