Dějiny moderního turfu začal psát Charles II. Stuart, král Anglie, Skotska a Irska, a to po pětadvacet let svého panování od roku 1660. Nechal vybudovat dvanáct dostihových drah a hlavně, byl králem, který dal závodům jasná a pevná pravidla. Sám rozsuzoval spory a předával ceny vítězům. Původní stříbrné zvonky nahradil odměnami v hodnotě 100 guinejí, vítězi významného dostihu patřila mísa ze stříbra až 75 kilogramů těžká.
Charles nebyl jen pečlivým
organizátorem a zásadovým rozhodčím, ale i vášnivým závodníkem. Obvykle
startoval se svým hřebcem Old Rowley, podle kterého mu důvtipný lid přidělil
přezdívku, "Starý Rowley". Dostihový svět si přestával všímat jen slavných
jezdců a úspěšných majitelů - stále více stáčel svoji pozornost na samotné
koně. Opakovanými vítězstvími a obdivuhodnými výkony vstupovali koňští vítězové
ve známost lidu celých hrabství, krajů i země.
Charles II. byl prozřetelný panovník. Chtěl-li ještě zvýšit úroveň v Anglii stále populárnější zábavy, musel zajistit náležité množství dostihových koní. Pro zkvalitnění domácích chovů nechával z Maroka, Berberska i jiných zemí dovážet hřebce a především klisny, které později patřily ke slavným "Royal Mares" neboli "královským klisnám matkám". Ke všem svým počinům roku 1680 Charles II. ještě přidal knihu s přesnými návody, jak závodní koně správně trénovat a připravovat.
Podmínky se zdály být
dokonalé, přesto to pravé, co král tušil, tu ještě nebylo. Dobře věděl, že
elitní koně chovají beduíni ve vzdálené Arábii. Ti od dob Mohamedových střežili
chov pěti nejskvělejších rodin a jejich potomky zásadně neprodávali. Za hranice
se mohli dostat leda jako vzácný dar pravověrnému arabskému knížeti.
Charles II. již dříve pro
královský Hampton Court jmenoval jako vrchního podkoního zkušeného sira Johna
Fenwicka. Nyní jej pověřil mimořádně riskantním úkolem - nakupovat koně
orientální krve přímo mezi pověstně žárlivými beduíny, uprostřed horkých
arabských pouští. O tom, že sir tuto šílenou akci přežije, pochyboval kde kdo.
Siru Johnu Fenwickovi se však podařil přímo husarský kousek. Nejen že se do
Anglie vrátil živ a zdráv, navíc s sebou přivezl celé stádo klisen
v podpalubí. Jak se mu to podařilo, zůstane navždy zahaleno tajemstvím.
V každém případě, cenné arabské klisny doplnily po příjezdu na britské ostrovy stovku "Royal Mares", pečlivě vybraných královských matek. Přesné záznamy o těchto elitních klisnách zřejmě nikdy neexistovaly nebo navždy zmizely v tajemství dějin. Navždy tedy zůstanou záhadnou neznámou, předmětem nekonečných dohadů i neklidem nezodpovězených otázek. Jedno je však jisté. Ještě předtím než navždy tiše odešly, splnily svůj epochální úkol: s legendární hřebčí trojicí Byerley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb daly světu fenomenální koňské plemeno, skutečné hrdiny dostihových drah. Anglické plnokrevníky.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Štolba Viléma Augusta, vévody z Cumberlandu, procházel chodbou podvečerní stáje a ujišťoval se, zda jsou vévodovy plnokrevníci v pořádku. Koně už spořádali pravidelný příděl krmení, v slaměné podestýlce ještě vyhledávali zbytky píce. U jednoho stání se Štolba zdržel: klisna Spiletta završila jedenáctý měsíc své březosti, chovatel od ní každým dnem...
Angličtí plnokrevníci, nejrychlejší koně všech dob, opouštěli zemi svého zrodu, konkurence na pevnině vzrůstala. Nikdo netušil, že skutečný fenomén, který opanuje evropskou dostihovou elitu, se ohlásí ze vzdálené uherské pusty.
Zatímco klisně Kincsem patřil závěr století devatenáctého, dvě nastupující princezny vcházely do bran století dvacátého.