Na honosně vyzdobeném nádvoří se mačkaly davy vzrušených diváků, z vysokých dřevěných tribun shlíželi vybraní hosté. Slavnostní fanfáry trubačů, rozléhající se z hradních ochozů široko daleko do krajiny, zahajovaly tolik očekávané dějství. Pozornost davů se stočila k vstupní bráně, napětí vzrostlo.
V tmavém průjezdu se konečně objevily siluety dvou rytířů obložených kovově lesklými pláty brnění, pod nimi nervózně přešlapovali jejich hřebci. Byli od kukel na hlavách až po hlezna zadních nohou zahaleni do pestrobarevných pokrývek, podrážděně pohazovali hlavami, škubali otěžemi v jezdcově ruce, provazce zpěněných slin jim od tlamy létaly do stran. Herold aktéry obřadně představil publiku. Rivalové dojeli až pod panovníkovo lože a pokorně mu složili poklonu. Král, oděn do červeného pláště s hermelínovým límcem, pokynul. Kovová hledí rytířských helmic hlasitě zaklapla. Vysněné dámě ještě poslali letmý pozdrav a v nervy drásajícím tichu čekali na heroldovo znamení. - Teď ... !
Rytíři prudce zaťali ostruhy do boků svých
vydrážděných koní, na širokých zadcích hřebců se v prvním odrazu zavlnily
pláště, mohutnými cvalovými skoky se s chrčením odráželi vpřed, s víc
než metrákovými jezdci v sedlech nabírali na rychlosti. Hnali se proti
sobě jako dvě šelmy, nozdry nalité krví, z kukel jim zlověstně blýskaly
oči. Ve třmenech stáli rytíři, odhodlaně nachýleni dopředu, štít s rodovým
erbem jako víru a záštitu drželi před sebou, dřevce pevně namířeny proti
sokovi. Těsně před střetem pobídli koně do ještě většího zrychlení.
Úder dvou bezmála tři čtvrtě tunových živých kolosů v plné rychlosti byl děsivý. Aby se při něm sedlo i s jezdcem neservalo z koně, muselo být kolem jeho trupu připevněno několika širokými koženými popruhy. Koně se z rychlého cvalu často doslova zvrátili na zadky a lámali si v bedrech páteře. Ti, kteří přežili, měli z turnajů už takový strach, že při dalších účastech jim mnohdy musely být zavazovány oči. Nastoupit před senzacechtivými ochozy a opakovaně se rozebíhat podél šraňků už by je jinak nikdo nepřinutil. Zápas vyhrával a ohlušující potlesk sklízel ten rytíř, který svého soka vyhodil ze sedla na zem nebo roztříštil dřevec o jeho štít.
Zatímco venku neutichaly ovace a vítězný rytíř se koupal v přízni davů, zbrojnoši odvedli koně zpátky do tmavých stájí. Tady z nich chvatně sundávali kusy brnění a těžké sedlo, jakmile jim z krku a hřbetu stáhli i pláště, ze zapařených hřebců se vyvalila oblaka páry a maštalí zavanul nasládlý zápach koňského potu. Vyčerpáním a rozrušením se koně třásli po celém těle, chvilkami se jim v kloubech podlamovaly nohy. Stájníci je hřmotnými řetězy rychle přivazovali ke žlabům a boky jim třeli slaměnými víchy. Temné chodby hradního sklepení ostře prořezával chrapot, výkřiky a hlasité sténání těžce raněných a zmrzačených, kteří tu bolestivě dodělávali, pomalu smířeni s věčným spánkem v hloubi černých katakomb. Rozechvělí hřebci s mapami zaschlého potu po těle oddychovali a ze žlabů pomalu vyžírali svou dávku "na posilněnou".
Dvorní loutnisté mezitím rozehrávali své strunné nástroje podmanivými tóny. V rytířském sále tančili vítězové s vyvolenými dámami čtverylku. Panoptikum středověké hodovní reje a veselí doplňovaly soutěže poetů či sarkastická vystoupení trpaslíků, obrů a mrzáků. Nálada byla výtečná, smích se prolínal s potleskem, číše Sluncem prozářeného moku z nejlepších vinic kraje přetékaly.
Středověké rytířství - to však bylo mnohem více než jen turnaje. Rytířství bylo obdivným zaměstnáním, ušlechtilým stavem, celoživotním posláním. S mocí rytířů se pojily báje a pověsti, na hrdinné pány v kovové zbroji se upínala víra lidu celé země. V dobách nejhorších prý přispěchají na pomoc a národ zachrání. Své "rytíře spásy a naděje" měli v Evropě mnohé národy. Český svatý Václav či blaničtí rytíři na bílých koních se zjevovali v dobách největšího ohrožení a lid spasili před porobou a zatracením, v tisíce kilometrů vzdálené Británii věřili Keltové v legendárního krále Artuše ve zbroji, romantickou krajinou francouzské Bretaně prý zase projížděl osamocený hrabě Roland.
Rytířské chrabrosti a
statečnosti předcházela důkladná příprava a zkušenost, šlechetnosti pokora. Cesta
ke skutečnému rytířství byla dlouhá, začínala proto velmi záhy a mnoha synkům
z urozených rodin citelně zkrátila bezstarostné dětství. Od své matky byli
odděleni sotva dosáhli sedmého roku věku. Opouštěli rodná stavení a
s doprovodem putovali krajinou, často stovky kilometrů od domova, do
cizích zemí, na cizí panství, kde se mluvilo cizí řečí. Tesknivé sedmileté dítě
tu bylo předáno do péče hradní paní, té začalo sloužit, ona dbala o jeho
výchovu. Na cizím dvoře se malý chlapec už také učil zacházet se zbraněmi a
ovládat koně. S věkem a zkušenostmi postupoval dle přísně stanoveného
pořadí, které ho mělo přiblížit až ke stupni nejvyššímu, k rytířství.
Svého koně si měl vychovat a přijezdit sám - chovatelské, výcvikové a zvěrolékařské znalosti patřily k jeho základnímu vzdělání.
Jakmile se totiž z mladých mužů stali rytíři, museli se o svá zvířata postarat sami, a to i na dlouhých cestách, kdy putovali po zemi osaměle, nebo pouze s malým doprovodem. Na rytíře byli chlapci pasováni ve věku osmnácti až dvaceti let - s obnaženou hlavou, v plné zbroji a s mečem v ruce poklekli k pasování. Symbolickými údery meče, třikrát plochou částí na rameno, krk a slovy - "Ve jménu Boha, sv. Michala a sv. Jiří, pasuji Tě na rytíře. Buď statečný, nezoufej a buď věrný" - završili chlapci své mládí. Vstoupili do stavu rytířského, připraveni hájit víru a spravedlnost. Dámy dvora jim pak obřadně připjaly jezdecké ostruhy, symbol rytířské cti.
Meč u boku, ostruhy na nohou a kůň pod sebou - to byly hlavní atributy středověkých rytířů. Měly pro ně přímo mystický význam. Na dlouhých cestách je provázeli a ochraňovali patroni: sv. Eligius, patron kovářů (ve středověku byl zvyk jedenkrát dokola obejít s nemocným koněm kapličku zasvěcenou sv. Eligiovi, v den svátku mu vzdávala poctu celá jezdecká obec), sv. Martin a sv. Blažej, ochránce domácích stád i koní, který nahradil pohanského Velese. Svůj život zasvětil rytíř Bohu, válce a ženě. Vyznával mnoho humanistických ideálů a sedm ctností: víru, naději, lásku, spravedlnost, chytrost, sílu a střídmost. Věrný kůň se stal spolu s rytířem po právu hrdinou legend, románů a pohádek. Ztratit jej, to znamenalo ztratit přítele nejbližšího.
Za rytíři stála obrovská síla chovatelů. Skvělí rytířští koně pocházeli z brabantských, ardenských či bouloňských stád pasoucích se na žírných lukách severozápadní Francie či z okolí klášterů Orwal a Sv. Hubert v dnešní Belgii. Poptávka po takových koních byla ve vrcholném středověku tak velká, že musel zasáhnout panovník a obchod s nimi se napříště řídil pokyny samotného krále.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Poté, co se kyselina deoxyribonukleová z buněk otce a matky proplete svými jemnými vlákny - a otec se tak s matkou spojí v jednu bytost - počne v matčině lůně nový život.
Vyvíjející se dítě přes stěnu břicha své matky nejen citlivě vnímá různé podněty z vnějšího světa (změnu polohy, bolest, zvuky či střídání světla a tmy), avšak dokonce na ně reaguje.
Po šesti měsících v matčině lůně je dítě již kvalitativně vyvinuté a poslední tři měsíce nabývá na hmotnosti. Ta se do porodu v posledním trimestru ještě 4,5krát zvýší. Vyvrcholením celého, devět měsíců dlouhého prenatálního vývoje je porod.