Jestliže ve starém Řecku patřily dostihy k těm nejoblíbenějším zábavám, pak se mezi obyvateli Říma staly hotovou posedlostí a vášní. Byly už nejen sportem. Stále více se měnily ve společenskou záležitost, postupně se stávaly i předmětem diferenciace lidu - členové nejbohatších vrstev si opatřovali dostihové stáje, přední patricijské rodiny za horentní sumy skupovaly slavná čtyřspřeží. Antický Řím majitele koní dokonce povýšil na zvláštní společenskou kastu zvanou "equitus".
Soukromé stáje a dostihové kluby se od sebe začaly
odlišovat barvami tunik svých vozatajů, do jejich voleb zanedlouho promluvily i
politické vlivy: císař a římský lid vyznával barvu zelenou, aristokracie měla
svou modrou, bílá a červená zase patřila císařské opozici. S prohlubováním
společenských a politických rozdílů začaly do dostihů pronikat i komerční zájmy,
řevnivost, intriky a úplatky. Svými skandály byli známí i ti nejvyšší - císařové
Nero a Caligula.
V zákulisí hippodromů se roztočila ruleta sázek, peníze, které se v rukou soutěživého římského lidu obracely, dosahovaly nebývalé výše. Sázelo se na vítěze a všechny ty, kteří po vyčerpávajícím závodě na prašné dráze dokázali proběhnout cílem. Snad nejvíce úspěchů a přízně davů sklidil jistý Diokles - za dvacet čtyři let své sportovní kariéry jel 4257 závodů a plnou třetinu z nich vyhrál. Stal se tak vůbec nejslavnějším římským vozatajem.
Terasovitá hlediště římských hippodromů pojala až
80 000 nadšených diváků. Po dvou a půl tisících letech převratných dějinných
událostí se nám zachovalo na sto těchto antických skvostů - nejlepší byly
v Byzanci, Thébách, Delfách, Epidauru, na Korintu a v Pylu. Diváci
trávili na tribunách i několik dní za sebou, v návštěvnosti mohly koňským
dostihům konkurovat snad jen štvanice na divokou zvěř a krvavé boje gladiátorů.
Pompézní zápasy lidí se zvířaty a zvířat mezi sebou se i v Římě těšily
velké oblibě.
Během jediného vystoupení bylo do arény vpuštěno až 600 lvů nebo 300 levhartů a stejný počet medvědů, na oslavu Trajánova vítězství nad Dáky bylo ke hrám dodáno 11.000 šelem. Trupy speciálně upravených nákladních lodí s tonáží od 200 do 500 tun byly přeplněné dravými africkými zvířaty. Ta se z černého kontinentu pravidelně přivážela do lůna dychtivými diváky přeplněných římských cirků. Proti vyhladovělým a rozdrážděným šelmám byli nahnáni neozbrojení, polonazí odsouzenci - tekoucí krev, výkřiky hrůzy, odpor a vzrušení byly směsicí vjemů a pocitů, které provázely každé takové vystoupení.
Římský cirkus, ve kterém se konaly závody koňských čtyřspřeží, byl obdobou řeckých hippodromů. Vznik her se zde datuje až do doby slavného Romula. Každé hry začínaly slavnostním průvodem, v čele kterého si vykračovala parádní spřežení běloušů v rudých čabrakách, na dvoukolových kárách hrdě stáli vozatajové oblečeni v barevné tuniky - až po tomto procesí defilovali atleti, tanečníci a ostatní soutěžící. Start a cíl závodů byl zpravidla na jednom místě, koně vybíhali na trať po mávnutí nachovým šátkem, do druhé půlky prudce točili kolem spiny - středové zdi, kterou lemovaly sochy géniů. Po každém závodu museli otroci spěšně uvláčet a vodou pokropit prašnou dráhu.
Výcvik tříletých závodních koní - Caesarem významně
nazývaných jako "materies generosa" dovážených ponejvíce ze Španělska, Sicílie,
Persie, Numidie, Egypta, Tunisu, Alžíru, Maroka a Hispánie - prováděli vysoce
uznávaní odborníci. Diváci znali genealogii mnoha soutěžících zvířat nazpaměť.
Jména vítězných koní se zakrátko roznesla po celé zemi, jejich popularita byla
taková, že pro ně boháči stavěli paláce, krmili je vybranou stravou - datlemi,
fíky a pistáciemi, zvlášť výjimečným koním byla budována mauzolea.
Už od starověku měla snad každá slavná osobnost svého věrného koně, s nímž vešla do dějin. Gaius Julius Caesar dal svému hřebci postavit pomník před chrámem Venuše Rodičky v Římě, císař Caligula zase připravil svému hřebci Incitatovi mramorovou stáj se žlabem ze slonoviny. Výjimečnému koni k tomu pak ještě obstaral dům s čeledí, nechal mu ušít purpurové pokrývky posázené perlami a drahokamy, své hosty zval výhradně jeho jménem a nakonec jej navrhl i do senátu jako konzula ...
Byzance zavedla dvě novinky, zvlášť vážené funkce -
"magister officeorum", nejvyššího správce císařského paláce, který organizoval
dvorní slavnosti a řídil celý ceremoniální obřad - a "stratores", vrchního
stájmistra. K ceremoniálním obřadům nejvyššího společenského významu
patřila návštěva dostihů na hippodromu. Do stupňovitého hlediště byzantských
závodišť se vešlo až 100.000 diváků, dle politických stran byli rozděleni na
zelené a modré. Ochozy se skvěly mnoha uměleckými díly, například egyptským
sloupem, symbolizujícím vládu Byzance.
I funkce "stratores", vrchního stájmistra náležela v celé složité dvorní hierarchii k těm nejvyšším, výběr a chov koní pro potřebu císařského dvora měl nezastupitelnou úlohu. Podmínkou pro "stratores" byla vysoká odborná vzdělanost a zkušenost i jeho původ ve vyšších společenských vrstvách. Tyto zásady ostatně platily u panovnických dvorů po dlouhý čas, až do 19. století.
Autor článku: Zdeněk Mahler
Vítr se opírá do lesklé hladiny jezer a čeří ji v nekonečno houpavých vlnek. Ty se ztrácejí a zanikají, ledva vzniknou a na jejich místě se vzedmou hned zase další. Po nich jak třpytivé konfety poskakují malé prchavé jiskřičky, které tu svými paprsky vykřesalo slábnoucí odpolední slunce. Pomalu už se sklání k obzoru, nad špičky křivolakých borovic,...
Křivoklátsko se svojí rozlohou 628 km2 představuje jeden z posledních velkých lesních komplexů a pahorkatin střední Evropy. Bohatství živočichů, rostlin, geologie, vodních toků a ploch, přírodních a historických památek v něm je tak unikátní, že si jednoznačně zasluhuje velkou pozornost a pečlivou ochranu. Jeho bohatství navíc není plně probádané -...
Touha znát svou minulost. Kořeny sahající hluboko do historie nebo alespoň dochované fragmenty. Vědět, kdo byli naši předci, kdy a jak žili, kde skončili a kdo po nich zůstal. A s tím vším spojená, věčně nenaplněná potřeba poznat sebe sama. Provází nás od nepaměti. Zavádí nás na místa dávno zapomenutá, láká k žijícím pamětníkům, otevírá dveře...